Mirko Raduševič: „Kágébák Kirill s kágébákem Putinem“

Řekněme v úvodu, že éra společenství východních zemí pod vedením SSSR k urovnání vztahů mezi katolíky a pravoslavnými mnoho nenapomohla. Ještě více se však vzájemné vztahy rozbouřily po rozpadu východního bloku, kdy katolická církev započala ofenzivu – misijní činnost v zemích Východu, včetně těch, které byly historicky většinově pravoslavné jako je Ukrajina nebo Rumunsko. Pravoslavná církev od Velkého schizmatu v roce 1054 nikdy nestála o dialog s představiteli Říma, zato katolíci naopak o usmíření velice usilovali. Proto také slova papeže Františka v listopadu 2014 k patriarchovi ruské pravoslavné církve Kirillovi: „Přijedu kamkoliv, jenom zavolejte a přijedu“. Připomeňme, že pravoslavná církev je autokefální, každá z nich je samostatná a za nejvyššího jejího představitele je považován patriarcha konstantinopolský Bartoloměj I., který sídlí v Istanbulu (dříve Konstantinopol). Ze zhruba třistamilionové pravoslavné církve je ruská pravoslavná církev největší, a proto Řím vždy tolik usiloval o jednání s Moskvou.

Katolická nadřazenost – pravoslavná zdrženlivost

Putin patriarcha Kirill fotoi prtsc RTNelze se divit zdrženlivosti až odmítání pravoslavné církve k dialogu, když je na tuto církev pohlíženo shora. Připomeňme, že tato tendence trvá stále. Například, když také znalec Ruska a církevní problematiky Martin C. Putna před třeni lety v diskuzi týkající se oslav výročí Cyrila a Metoděje (O slovanském prokletí) hovořil s despektem o pravoslaví. Spojení s Byzancí, Panonií a Římem sice považuje za evropanství, ale problém vidí v interpretaci. Míní tím to, že jsme se po roce 1989 odvrátili od Ruska a nyní opět vidíme sílící ruský vliv u nás. „Spojovat cyrilometodějskou tradici s Východem pokládám za nesmírně nebezpečné,“ říká Putna. Druhý diskutér historik a religionista Vladimír Šebek vidí cyrilometodějství jako most Západ-Východ a dodává: „Nikoliv však cestu jedním směrem. Rizika také vidím a uznávám.“ Přesto Putna až agresivně odpoví: „Ale já žádný most nechci. Co je dneska Rusko? Autoritářský, antidemokratický režim… Pravoslaví reprezentuje největší kágébácký hajzl Kirill spojený s druhým kágébáckým hajzlem Putinem. To je současné Rusko a nechápu, co pozitivního tam chceme hledat. Tak jaký most,“ říká Putna. Šebek se brání, že nemyslel Rusko, ale Východ a jako příklad uvádí Balkán. Načež Putna odpoví otázkou: „Co ale máme z Balkánu.“ Pak dále tento teoretik charakterizuje Východ emocionalitou, kontemplací a mystičností a tím podle něj evropská religiozita trpí – „racionalistickým vysoušením“. Vysvětluje to na ruských starcích, kteří „místo racionálního výkladu používají všechny mystické šplechty.“ Kritizuje také to, že se toto východní iracionálno stalo pro mnoho západních intelektuálů „strašně lákavé a fascinující, hlavně poté co se tohle všechno objevilo ve dvacátém století s ruskou emigrací přímo u nich doma, v Berlíně nebo Paříži.“

Katolické námluvy

V současnosti se podařilo i přes nedůvěru pravoslavných Rusů překonat zmíněnou zdrženlivost a neochotu. Dochází k jednání na Kubě, které bylo oficiálně prezentováno jako schůzka dvou křesťanských představitelů z důvodů pronásledování křesťanů v Sýrii. Jádro této informace je opodstatněné, neboť křesťanství na Blízkém východě má velice rozmanitou podobu.

Jestliže je toto setkání politickým slovníkem označováno za senzační, tak k senzaci došlo již v prosinci roku 1963, kdy papež Pavel VI. v rámci Druhého vatikánského koncilu (1962-1965) ohlásil, že první zahraniční cesta papeže je určená rozhovoru s představitelem pravoslavné církve. K setkání došlo v lednu 1964 v Jerusalemu, kdy se Pavel VI. setkal nejvyšším patriarchou pravoslavné církve Atenagorou (viz).

Od té doby se datuje dialog mezi oběma církvemi přestože, jak jsme uvedli v úvodu, v posledních dvaceti letech se stal poměrně složitějším. Nicméně každoročně dochází ke dvěma schůzkám oficiálních delegací, a to v Římě na svátek sv. Petra v červnu a v listopadu v Istanbulu na svátek sv. Andreje. I přes velké úsilí diplomatů z Říma se nepodařilo po celou dobu papežů Jana Pavla II. (1978-2005) ani Benedikta XVI. (2005-2013), zorganizovat schůzku s konstantinopolským patriarchou. Když byl zvolen nový papež František I. vůbec poprvé v historii se patriarcha konstantinopolský účastnil inaugurace papeže. Vysvětluje se to tím, že údajně nemá být papež František I. zasažen natolik evropskými dogmaty, jako tomu bylo u jeho předchůdců. Ledy se prolomily a hned čtrnáct dní na to se patriarcha Bartoloměj účastní významné schůzky v Římě mezi papežem Františkem, prezidentem Izraele Šimonem Peresem a nejvyšším prezidentem palestinské samosprávy Mahmúdem Abassem.

Politické konsekvence

Předchozí výklad je poněkud jednostranný ve smyslu přecenění osobnosti papeže Františka I. Mnoho politických analytiků za sbližováním vidí současnou politickou situaci a načrtnutou linií politického sporu v Evropě, která jakoby kopíruje historické dělení mezi oběma konfesemi. Rozpadání vztahů mezi Ruskem a Západní Evropou a koneckonců válka na Ukrajině sebou nese punc rozdělené víry. Toto rozdělení, jakoby stálo na pozadí všeho. Psali jsme o velké invazi katolické víry po roce 1989 ve východoevropských zemích. Až papež František I. jakoby začal chápat důvody velké zdrženlivosti pravoslavných k jednání a nabídl podání ruky.

Na druhé straně však pravoslavná církev cítí, že musí přejít do ofenzívy a že nemůže zůstat izolovaná. Této proměně zcela určitě napomohlo jmenování nového ruského patriarchy Kirilla. O předchozím patriarchovi Alexeji II. se mluví, že měl velkou morální autoritu. Navíc přestože měl vztahy k vrcholkům politické moci, držel se od aktivní politiky zpět. Na rozdíl od něj je Kirill, který je v čele ruské pravoslavné církve od roku 2009, pravý opak a aktivně zasahuje do politiky. Například, když Vladimir Putin potřetí kandidoval na prezidenta, tak jej veřejně podporoval, když mluvil o předchozí Putinově prezidentské éře jako o božím zázraku, který napomohl Rusku vyjít z předchozí krize. Na druhé straně se mluví o podpoře Putina, který ať to bylo v kauza Pussy Riot nebo odsuzování homosexuálů a pokleslé západní kultury. Mluví se o vzájemné podpoře víry a politiky. Mnozí komentátoři tvrdí, že patriarcha Kirill touží stát se světoznámou osobností ( viz naposledy jeho rozhovor s americkým novinářem Schultzem pro RT o odvrácení velké války ) a že chce zastínit nejvyššího pravoslavného patriarchu Bartoloměje I. Usuzují tak ze snahy ruské pravoslavné církve vyjít katolické církvi vstříc i přes kritiku konzervativců v rámci ruské pravoslavné církve. Ruský komentátor a expert na církve Konstantin von Eggert pro agenturu AP tvrdí , že Kirill „chce ukázat Kremlu, jak dokáže být užitečný a že představí ve světě Rusko také v jiném světle.“ Na druhé straně mimo této kritiky jiný novinář Sergej Parkomenko tvrdí, že Kirill vytváří velice důležité komunikační kanály pro různé typy diskuzí a diplomatického vyjednávání. „Není pochyb o tom, že to Rusko velmi dobře využije,“ uvádí Parkomenko a mnozí komentátoři tvrdí, že vlastně za historickou schůzkou Kirilla a Františka I stojí Vladimir Putin.

Nebo ji musel aspoň požehnat.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.