Než se dostaneme k Miloševićovi připomeňme si postavu Florence Hartmannové bývalé korespondentky francouzského deníku Le Monde z Bosny, která se později stala mluvčí haagského tribunálu a poradkyní jejího předsedy Carle Del Ponteové. Letos koncem března však byla zatčená, a zatímco dodávka přivezla Radovana Karadžiće k vyslechnutí rozsudku do Haagu, do stejného vozidla policie umístila Hartmannovou. Odvezla ji do věznice Scheveningen, odkud přivezla obviněného politika, básníka a psychiatra Karadžiće. Byla obviněná z vyzrazení jmen soudců, kteří na žádost Srbska prohlásili dokumenty svědčící proti Miloševićovi za tajné.
Dokumenty mají dokazovat přímou angažovanost tehdejšího vedení bývalé Jugoslávie v masakru v bosenské Srebrenici. Když se jí ve vězení Scheveningen ošetřující lékař zeptal, zda netrpí alergií, novinářka odpověděla: „Ano, jsem alergická na lež“. Spoluvinu jugoslávského politického vedení Hartmannová popsala ve své knize Paix et châtiment (Mír a trest), která vyšla v roce 2007. Původně ji byla uložena pokuta 7.000 euro, když ale pokuta nebyla zaplacena, trest byl změněn na sedm dní vězení. V roce 2009 byla odsouzená za pohrdání soudem a v roce 2011 ji Francie odmítla vydat. Na dotaz médií, proč byla Hartmannová jako novinářka umístěná ve stejné cele jako váleční zločinci, soudce Golcevski odpověděl: „Nebudu o tom diskutovat. Bylo to rozhodnutí svobodného soudu.“
Po několika dnech byla Florence Hartmannová propuštěná, když ve věznici Scheveningen strávila šest dní ze svého týdenního trestu. V současnosti je na návštěvě v zemích bývalé Jugoslávie (Chorvatsko, Bosna), zde se však dostala do konfliktu a to, když se pokoušela v kavárně obepnout ruku srbskému číšníkovi bílou páskou na znamení solidarity s obětmi ve Srebrenici.
Hartmannová své zatčení v Haagu komentovala: „Byla jsem překvapená rychlostí, s jakou mne zatkli, že jsem se ani nezmohla utíkat. Se zatýkáním Karadžiće si naopak dávali na čas. To byla jiná situace, neboť mezinárodní soud neměl mandát k zatýkání, to bylo v rukou soudů jednotlivých zemí, u kterých bylo o zatčení třeba požadovat. Tak to mělo být i v mém případě, ale žádná žádost podána nebyla a přesto k zatčení došlo.“
Francouzská novinářka byla zatčená ostrahou OSN haagského soudního tribunálu, což může být považováno za narušení územní suverenity: „Ano, zadržela mne ochranka a jednalo se o nelegální zatčení a nebyl mi předložen ani zatykač, neboť neměli ani podklady pro jeho napsání. Je to dosti podivné, jak vás může v Evropě zatknout orgán OSN a navíc bez jakéhokoli písemného nařízení.“
Novinářka Florence Hartmannová se navíc velmi podivuje nad rozsudkem samotným, nad tím, proč právě text její knihy se stal natolik dráždivý: „Žádné dokumenty jsem ve skutečnosti nezveřejnila, pouze jsem psala o soudním rozhodnutí, které udělilo dokumentům punc utajení. Bylo tam uvedeno:´Nejde nám o zákon, ale o politické okolnosti.´ Navíc, než byl nade mnou vynesen rozsudek, dokumenty bývalé Jugoslávie se staly z rozhodnutí soudu veřejnými, ale toto soudní usnesení bylo nezákonné. Jak chcete utajením ochraňovat cosi nezákonného.“
Smrt Miloševiće
Florence Hartmannová vůbec nachází řadu pochybení v práci mezinárodního soudního dvora v Haagu. Za největší označuje okolnosti smrti Slobodana Miloševiće.
„Vidím v tom velké pochybení soudních orgánů, ale nikoliv nějakou tajemnou strategii. Bývalý vůdce Jugoslávie užíval lék rimfapicin, který se užívá k léčení lepry a tuberkulózy. Tento přípravek omezuje účinky léků určených k léčbě vysokého krevního tlaku. Miloševićovým úmyslem nebyla zajisté smrt, ale zhoršení zdravotního stavu, aby byl propuštěn z věznice k domácí obhajobě a odtud by emigroval do Ruska. Podobná situace nyní nastala s dalším odsouzeným Radko Mladićem. Již zbývá jen málo času k rozsudku, má být uzavřena politická část, kterou Mladić otevřel svým negováním války a zločinů. Za zdmi věznice bude-li odsouzen, se z něj stane pan ´nikdo´. Proto se snaží, jak to jde, dostat ven před vynesením rozsudku. Milošević si také nepřál být odsouzen. Hrály v tom roli osobní důvody, aby nevešel do dějin jako hlava režimu, který má na svědomí genocidu a zločiny proti lidskosti v jiném státě.“
Svoji tezi dokládá francouzská novinářka tvrzením, že Milošević měl ve vězení v Haagu zvláštní postavení, že sám sebe obhajoval. „Tehdejší ředitel věznice ve Scheveningenu upozorňoval na situaci, že nemůže detailně sledovat Miloševiće pro jeho privilegium sebeobhájce. Bylo zakázáno prohledávat celu. Ředitel na předchozím postu pracoval v britském vězení, kde byli odsouzenci IRA a věděl, oč tu běží, co se může stát. Celkem dvanáctkrát upozorňoval soudní senát, že nemůže řádně dohlížet na zdravotní stav Miloševiće. Když jsem byla ve vězení, nesměla jsem o Velikonocích dostat ani čokoládové vajíčko a tito podezřelí z válečných zločinů dostávali dorty, alkohol a léky, a to navíc ze Srbska. Nikdo to nekontroloval. Lék, o kterém je řeč, Milošević vědomě bral, neboť moč po rimfapicinu má modré zbarvení a to musel vidět. Jeho smrti se dalo zabránit, a to už jenom tím, že by se soudní proces urychlil. Podívejte se, jak se to například vleklo s Karadžićem. Teprve v roce 2016 byl odsouzen za zločiny, které spáchal již v roce 1995. Dost dobře je možné, že se jedná o poslední rozsudek tohoto tribunálu. Myslíte, že Mladić přežije? Myslíte, že po tom co se stalo s Miloševićem, se mu nepodaří utéct do Ruska?“
Hartmannová: Haagský tribunál se změnil
Přesto všechno si Hartmannová nemyslí, že by haagský tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii selhal. Podle ní byl ve svém počátku soud vymyšlen dobře, ale časem se změnil v naprosto něco jiného, nepodobného původnímu záměru. „Řeč je o korupci svého druhu a vlivu lidí, kteří tuto změnu připustili a umožnili. To stejné může potkat Evropskou unií. Takové věci se zkrátka dějí,“ říká francouzská novinářka a bývalá mluvčí soudního tribunálu v Haagu.
Hartmannová je znalcem prostoru bývalé Jugoslávie a domluví se srbochorvatsky (nelze určit, kterým z těchto jazyků mluví). Jako čtyřiadvacetiletá se účastnila v Bělehradě historického 8.sjezdu ÚV Svazu komunistů Srbska. Na tomto sjezdu dochází ke střetu dvou koncepcí vedení země, kdy vyhrává Miloševićovo křídlo. Ten se po Ivanovi Stanbolićovi stává předsedou strany a hlavním iniciátorem veškerého následného dění v bývalé Jugoslávii včetně řešení národnostních problémů – zejména otázky Kosova. Toto historické zasedání jedni označují za počátek války a druzí za počátek srbských reforem.
Hartmannová tvrdí nesymsly
Na rozhovor v chorvatském týdeníku Express reagovalo srbské sdružení „Sloboda“, které stojí za Miloševićem (viz). Ve svém prohlášení vydané agenturou Tanjug uvádí, že francouzská novinářka Hartmannová píše nesmysly, které potvrzuje i zpráva Tribunálu, soudce Kevina Parkera. Prohlášení rovněž píše o léku rimfapicin, o kterém údajně Hartmannová píše chybně o jeho příznacích. Tyto příznaky jsou viditelné na červené barvě kůže (nikoliv modré moči), což na Miloševićovi podle sdružení „Sloboda“ nebylo za celou dobu procesu patrné.
Slobodan Milošević má v Srbsku stále své příznivce, o čemž svědčí fotografie s jeho portrétem v jedné ulici Nového Sadu.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
