Mirko Raduševič: Oslava - „neoslava“ vojenské operace Bouře | ParlamentniListy.cz

Srbka Liljana žijící ve Splitu měla manžela Chorvata a syn jí do očí řekl, že se jí zříká. V zaměstnání to neměla vůbec snadné. Jiná rodina Jokićovi– čistě srbská se ocitla během války v Rijece, kde pracovali. Pocházeli z oblasti Srbské Krajiny v Dalmácii. Museli se sbalit, naložit vše, co měli a odstěhovali se k příbuzným do bosenské Banja Luky. Po vojenské operaci Oluja (Bouře), jejíž dvacáté výročí se v těchto dnech v Chorvatsku slaví, dochází tehdy k exodu kolem dvě stě tisíc Srbů převážně ze Srbské Krajiny v Dalmácii. V jejím „hlavním“ městě Kninu byl 17.srpna 1990 vyhlášen válečný stav.

Přenesme se na sever Chorvatska, kde v městě Vukovar, žila tehdy většina Srbů. Při vyhlášení chorvatské ústavy odmítá město přijmout novou ústavu. Ve východní Slavonii jsou Srbové nejen politicky v převaze, ale vznikají paravojenské formace na obranu srbské menšiny. Z prvního na druhý květen 1991 se chorvatská policejní hlídka ve vesnici poblíž Vukovaru pokoušela z jednoho domu strhnout srbskou vlajku. Z některého z blízkých neosvětlených domů zazněly výstřely. Čtyři zasažení a ranění policisté se dali na útěk, dva z nich byli zadržení. Další den po předchozí „politické“ domluvě šli chorvatští policisté pro své kolegy, ale místní Srbové na ně začali střílet. Zavolanou posilu chorvatské policie uvítali Srbové palbou zpoza postavené barikády. Do konfliktu se vložila Jugoslávská armáda (JNA). Tímto incidentem začala válka v Chorvatsku.

Šlo o válku Srbů proti Chorvatům?

Válčili Chorvaté proti Srbům? Otázka velice obtížná, na kterou nelze jednoznačně odpovědět ani dnes, a to z hlediska obou dnes rozdělených samostatných zemí. Obě země se snaží zapomenout na válku, ale daří se jim to jen s vypětím a obtížemi.

Shora popsané události nejsou pro nás Čechoslováky nepředstavitelné, zejména zaměříme-li se na úzkou problematiku území mezi Českem a Slovenskem. Dodnes někteří obyvatelé nesou nelibě, že se ocitli v tom a nikoliv jiném státě. Jsou zde problémy majetkové a s uznáním důchodu. Naštěstí nestačily vzniknout na území našich států paravojenské útvary na obranu dílčích zájmů.

Dílčí zájmy se dostaly do konfliktu se zájmem celku a převládly mezi Chorvatskem a Jugoslávií natolik, že dochází k válce. Záměrně zde uvádíme Jugoslávii a nikoliv Srbsko, neboť to do konfliktu nevstupovalo. Kdyby v té době došlo k referendu o účasti Srbů ve válce v Chorvatsku v jednotkách JNA, odpověď by byla ve větší části Srbska jasná. V té době již značná část Srbů se nechtěla podílet na politice Slobodana Miloševiće, který se opíral především o Srby žijících mimo Srbsko nebo na územích s dalšími národnostními menšinami, především na jihu Srbska. Milošević byl prezidentem Svazové republiky Jugoslávie a také představoval její politiku a bránil jejímu rozpadu.

Chorvatští generálové

Spolu s Miloševićem bránili rozpadu Jugoslávie také někteří chorvatští politici a dokonce i při již vzniknuvší válce chorvatští generálové. Často se v chorvatských médiích mluví o společném plánu Miloševiće a prvního chorvatského prezidenta Tudjmana o vzájemných jednáních ještě před vypuknutím války o rozdělení Jugoslávie mezi Chorvatsko a Srbsko. Tím se naznačuje, že poměry nebyly zpočátku zcela jednoznačné.

Chorvaté se již v minulosti často dostávali se svými vojenskými silami do problematické situace. Chorvatští vojáci jako součást rakousko-uherské armády se vůči Srbsku ocitli v roli poražených. Část chorvatských důstojníků přešla do nové královské armády Jugoslávie (Království Srbů Chorvatů a Slovinců), a to k nelibosti srbských vojenských kolegů.

Situace se opakuje, když v roce 1941 se jugoslávské království rozpadá a většina Chorvatů a také chorvatských důstojníků přechází do služeb nově vzniklého státu NDH (Nezavisna država Hrvatska), zabírající Bosnu a Hercegovinu, část Srbska. Chorvatsko se stává spojencem Německa a Itálie. Nutno dodat, že část důstojníků však zůstává u královského vojska a část přechází k partyzánům. Opět Chorvaté a jejich armáda prohrávají válku. Tentokrát jsou však Titem za svoji službu trestáni (mnozí smrtí – viz Bleiburg - snaha dnes v Chorvatsku o oslavu těchto zabitých vojáků) a nejsou do nově se tvořící Jugoslávské lidové armády (JNA) přizváni.

Nová socialistická armáda, která existovala do 20.května roku 1992, měla po dobu svého trvání celkem 235 generálů, z čehož 54 bylo Srbů a Chorvatů. Vyjmeme-li Chorvaty, těch za uvedenou dobu sloužilo v řadách JNA 26 a 20 jich bylo narozeno v Chorvatsku.

Ještě dnes si chorvatská média stěžují na své generály a důstojníky a píší, že zřídka se stávalo, aby „tito Chorvaté opustili řady JNA, přestože se již v tu dobu jednalo o zabijáckou armádu a většina v této armádě zůstává.“ Odpověď je jasná, jak média píší, že věřili v existenci socialistické Jugoslávie, ve vzkříšení JNA a její vítězství v Chorvatsku. Tomu, podle médií, věřili jen proto, aby si zachovali své postavení a platy. Tito generálové a důstojníci začínají opouštět řady JNA teprve v létě, kdy válka je již ve velkém. Jako příklad je uváděn generál Petar Stipetić, který z JNA odchází až 21.září 1991, a to na údajnou dovolenou. V té době, jak mu vyčítají mnozí Chorvaté, již Vukovar dlouho krvácí! Stejně to platí pro velitele letectva JNA Antona Tuse, který rovněž až v září roku 1991 přešel k chorvatským jednotkám, který navíc se dostal do vyšetřování zločinu tajné likvidace důstojníků JNA. V Chorvatsku vznikla červená čára mezi bývalými důstojníky a generály, kteří se vzájemně obviňují ze zrady.

Oslava budí vášně

Chorvaté sice v těchto dnech oslavují své vítězství ve válce proti JNA, ale na těchto oslavách odmítli účast všichni významnější představitelé jak Západu, tak i jiných zemí. Srbsko neúčast zcela odmítá pochopitelně, neboť Chorvaté, i když neoficiálně, je označují za poražené. Srbové považují oslavy za absurdní a urážející. Svět pro změnu naznačuje Chorvatsku, že jednou bude muset na oslavu, která mimo jiné slaví i etnické čistky, jednou zapomenout. Oslavy opět budí vášně a rozepře mezi oběma národy. Když po skončení války první chorvatský prezident Franjo Tudjman vyzval Srby k návratu do svých domovů, nesetkala se výzva s odezvou. Srbové přestali Chorvatům věřit.

Ostře dnes vystoupil na adresu Chorvatska srbský prezident Tomislav Nikolić. Vyčetl, že Chorvaté by měli spíše oslavovat Den vítězství nad fašismem a nacismem. „Proč by něco oslavovali sami proti sobě,“ dodal Nikolić a navíc zdůraznil: „Chorvaté vojenskou přehlídkou vzkázali dnes žijícím a vyhnaným Srbům – nevracejte se, znovu by vás to potkalo.“

V Srbsku se dnes koná Den smutku a slouží se bohoslužby za zahynulé Srby ve válce v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. V pravé poledne v Bělehradě zazněly sirény. Četné oslavy a zábava byly zrušeny.

Válka skončila 12. listopadu 1995, zahynulo kolem 15 tisíc osob (některé údaje uvádí až 20 tisíc), 180 tisíc domů bylo zničeno, což činí škodu 127 mld. dolarů a celková škoda byla vyčíslena na 236 mld. Kuna.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami