Mirko Raduševič: Populismus Středovýchodní Evropy zničil mýtus o liberální „nové Evropě"

Prozatímní a jen menší kritika vůči Maďarsku a větší vůči Polsku může být způsobená rozložením sil v Evropské komisi, kde proti maďarské vládnoucí straně má polské zastoupení méně hlasů. Média však spekulují, že Polsko vždy dostane od Maďarska, bude-li to zapotřebí podporu. Například vídeňský list Die Presse píše: „Orbán a Kaczyński se také setkal proto, že jsou to staří přátelé. Rozhovor trval šest hodin a pravděpodobně měl účel přípravy setkání s Cameron v Budapešti.

Obsah schůzky zůstal utajený. Faktem je, že nová polská vláda chce obnovu země podle maďarského modelu: silnější vázání médií k státu, oslabení Ústavního soudu - a to je jen začátek.“ Článek, ze kterého citujeme, komentuje situaci dále tak, že právě tyto dvě země hodlají ve svém boji s Bruselem se spojit s britským premiérem Davidem Cameronem, kterého naopak podpoří v jeho snaze přimět EU k reformě a větší svobodě pro národní státy. Podle polského komentátora Igora Jankeho z deníku Rzeczpospolita (mimo jiné napsal biografickou knihu o Viktorovi Orbánovi) se budou východoevropské státy snažit využit relativní současné slabosti Západu (ekonomická krize, uprchlická krize), aby dosáhly restrukturalizace EU. Cílem má být: méně Evropy, méně Evropské unie, zato více hospodářského společenství. Spíše jde o ekonomické společenství než o „společenství hodnot". Předpokladem splnění tohoto cíle je úzká spolupráce visegrádské čtyřky ( Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovensko ), a k tomu podpory dalších východních zemí jako jsou Rumunsko a pobaltské státy.

Co je evropský populismus

Zůstaňme v Rakousku a všimněme si, jakou pozornost problematice věnuje zdejší mezinárodní pracoviště zabývající humanitním výzkumem Institut für die Wissenschaften vom Menschen. Pracoviště se snaží fenomén „populismus“ nejprve definovat a vidí v tom rozdílné americké a evropské chápání. Zatímco americký populismus je myšlen jako být „populární“ za účelem vymanění se z nevýhodné pozice a vyloučení z politiky, tak evropské pojetí tohoto slova vidí autor studie jako formu nezodpovědné politiky nebo jako dokonce politické kuplířství. Studie upozorňuje na vázanost populismu k určité třídě a studie píše o drobné buržoasii.

Definice populismu pak zní: „Jedná se o zvláštní moralizující fantazii politiků, způsob vnímání politické reality, kdy se staví do opozice mravní čistota a sjednocení lidí proti určité menšině, zejména elitě, která stojí mimo autentické občany.“ Zajímavý je popis pravicového populismus, který podle studie vytváří pojem „nezdravé koalice“, která se vkliňuje mezi elitu, kam se pravice nechce zařazovat a marginální skupiny.

Autorem tohoto pohledu je německý politolog Jan-Werner Müller, který se nakonec snaží definovat vzrůstající populismus v Evropě. Podle něj do slova populismus krystalizují všechny současné politické úzkosti. Liberální politikové se stále více obávají neliberálních uskupení, která spojují s pojmy populismus, nacionalismus nebo prostě s xenofobií. Na druhé straně autor vidí teoretiky demokracie stejně jako některé intelektuály, kteří pro změnu ve stranách jako je SYRIZA a PODEMOS vidí vzestup toho, co nazývají liberální technokracií (ne-li až oligarchií). Populismus pak je chápán jako hrozba pro demokracii, nebo jako potenciální korektiv politického režimu, který se nějakým způsobem příliš vzdálil od "lidu". „Člověk by měl odmítnout označení populista, je-li to označení pro zdiskreditovanou neortodoxní politiku,“ píše Müller ve své studii.

K středovýchodnímu populismu

Známý americký historik Tomothy Snyder, který se specializuje na dějiny Střední a Východní Evropy, mluví o integraci EU, kdy motiv devatenáctého století národních států je překryt nově příchozími zeměmi a jejich zkušenostmi s totalitou. „Jde o zážitek zatím neznámý pro západní členy Evropské unie a který je na hony vzdálený od automatickému řešení vzájemných rozdílů,“ píše Snyder ve své krátké úvaze „Jednotná Evropa – rozdílná historie“ a k tomu dodává závažné poznání: „EU přináší potvrzení existence národních stereotypů, které se nakonec ukázaly být překážkou pro formulování společné zahraniční politiky. Co je však nejdůležitější, stalo se to limitem smyslu evropské identity.“

V duchu Snyderova tvrzení se Střední Evropa v rámci EU takto chová. Způsoby a důvody tohoto chování hledá ve své stati pro zmíněný rakouský institut francouzský politolog s českými kořeny Jacques Rupnik. Bezprostředně po pádu komunismu, rostla ve východní a střední Evropě naděje pro demokracii a kapitalismus. Politolog se ptá , co nynější klima populismu znamená pro tyto naděje, když navíc je doprovázen extrémním nacionalismem. Také se ptá, zda to neovlivní vztahy s EU. Rupnik tvrdí, že ještě před listopadem 1989 tvrdil, že úspěch změn ve Střední a Východní Evropy bude záležet na rovnováze mezi demokratickým étosem odporu vůči totalismu a spodními proudy politické kultury zdejšího regionu. „Termín návrat do Evropy je stejně nejednoznačný jako termín návrat demokracie,“ píše ve své studii Jacques Rupnik. Možnost návratu k podobě dřívější demokracie zamítá od Baltu až po Balaton a uvádí na příkladu Polska, že dochází k podivné směsi katolictví a disidentského hnutí. Z „katolictví se podle něj stává spíše protestantimus Max Webera“ a nevzniká „nová Evropa“ nýbrž „nová Východní Evropa“.

Politolog vidí rozdílnost Západu a Středovýchodní Evropy a poukazuje na průzkum Gallupova, který mu jeho předpoklady potvrzuje. Na podkladě závěrů průzkumu píše: „Demokracie dnes nemá žádné soupeře, ale ztrácí příznivce. Populistická hnutí, do jisté míry, vyjadřují rozpolcenost a nespokojenost.“

Podle Rupnika se nemusíme obávat, že by tato populistická hnutí byla antidemokratická, neboť dokonce řada z nich mluví o tom, že jsou hlasem lidu a že požadují referendum. Ale rozhodně jsou hnutími antiliberálními. Příklady ukazuje na Polsku, kde „morální řád" na základě náboženského vyznání by měl převažovat nad svobodou zaručenou permisivním liberalismem (větší tolerance a menší odpovědnost) v otázkách, jako jsou potraty, práva homosexuálů nebo trest smrti. Nebo další příklad je podle něj Slovensko ve vztahu k maďarské menšině. Můžeme nyní k tomu přidat Maďarsko a jeho nacionalistickou politiku. „Legitimizace xenofobie je hlavním rysem útoku na politický liberalismus,“ píše Rupnik a k tomu dodává, že společný vzorem ve všech zemích Visegrádské čtyřky je akutní polarizace. Považuje to, za „otisk komunistické politické kultury, kde se nemusí čelit politickému soupeři, se kterým se argumentuje nebo vyjednává, nýbrž je to nepřítel, který se musí zničit.“

Nakonec ve zkratce jmenujme další Rupnikovy argumenty, ve kterých vidí vzrůst populismu a xenofobie ve Střední a Východní Evropě. Podle něj je to rovněž ekonomie, kde dochází také k antiliberálnímu tažení. Po letech nestoudné politiky volného trhu si populisté přejí návrat státu a ohlašují ve skutečnosti návrat sociální otázky. Rupnik dále: „Třetím souvisejícím rysem východoevropského populistického přílivu je útok na elitní konsensus, který panoval od roku 1990… útok na modernizaci politické a technokratické elity, který zvítězil v roce 1990.“ Je to boj proti korupci a dekomunizaci (leitmotiv především „dvojčat“ Kaczyńsky a Orbán, kterým sekunduje Fico). „Čtvrtý rys populistického přílivu ve Východní a Střední Evropě je neochota nebo přímo odpor vůči evropské integraci.“ Visegradská čtyřka odstupuje od „historického úkolu návratu do Evropy“. „Populističtí nacionalisté se prezentují jako jediní obhájci národní identity a národní suverenity proti vnějším hrozbám."

Jacques Rupnik si vytvořil úsudek, že populisté zničili mýtus liberální „nové Evropy".

Tymhothy Snyder přichází s receptem

Znalec Střední a Východní Evropy se snaží hledat východisko ze vzniklé patové situace, do které se Evropa dostala. Podle něj nelze dnes vystačit s vybledlou zkušeností- zážitkem a musíme stavět na historické zkušenosti národního příběhu zápasu mezi Východem a Západem. Dějiny řeší problém paměti a stereotypů.

Ovšem politika musí být vystavěná na odvaze a přístupu k problému, což je možné učinit na empirických výzkumech vypracovaných po roce 1989. Je tu nová historie Evropy, která se nepřímo musí obracet třeba na subjektivní problémy, a to formou syntézy různých pohledů a zahrnujíc různé kapitoly z historie Evropy.

Průzkumy hledají cestu, jak překonat rozdíly mezi národními dějinami a Východem a Západem, a to prostřednictvím historie chápané novým způsobem. Zopakujme pro pochopení, že Snyder tím myslí pochopení „neznámého zážitku pro západní členy Evropské unie, který je na hony vzdálený od automatickému řešení vzájemných rozdílů.“

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.