To, o čem se již dlouhou dobu jedná na mezinárodní úrovni, se skrývá pod rouškou urovnání vztahů mezi národy v bývalé Jugoslávii – tentokrát mezi Bosňany a Srby, kde jako hlavní bod jednání je srebrenický masakr. Byl prohlášen za největší v Evropě od druhé světové války. K události došlo 11.července před dvaceti lety. Výročí události se uchopila Velká Británie, která připravila rezoluci, která měla být odsouhlasena OSN jako den památky na zabití osmi tisíc Bosňanů. Neoficiálně se mluví, že za touto rezolucí stojí rovněž USA a Nizozemsko. Zajímavé je, že když se do záležitosti kolem rezoluce vložilo Rusko a začalo být nejisté, zda rezoluce bude schválená. Proto dochází k projednávání rezoluce rovněž v Evropském parlamentu na návrh skupiny ALDE a chorvatského poslance Ivana Jakovčića, když přitom již dříve byl tento návrh zamítnut. Byl zřejmý spěch, neboť návrh byl přijatý zvláštní procedurou. O narychlo projednaném návrhu se dnes hlasuje na plenárním zasedání EP ve Štrasburku.
Když skutečnost o britské deklaraci vyšla začátkem června najevo, začalo se pochopitelně Srbsko o rezoluci a její obsah zajímat. Poukázalo na zbytečnost britského návrhu nové rezoluce, když již v roce 2010 po bouřlivé debatě srbský parlament schválil 127 hlasy proti 21 hlasu text rezoluce, který se odvolává na haagský tribunál. V diskuzi poslanci nebyl odhlasován pojem „genocida“. To, že Srbové berou záležitost s celou vážností a záleží jim na urovnání vtahů s Bosňany dokládají i jiné akce jako například nevládní organizace Ženy v černém, která již dávno prosazuje to, aby 11.červenec byl určen za památečný den a požaduje po bělehradské radnici, aby obětem masakru v hlavním městě Srbska zřídila památník.
Britský návrh
Projednávání britského návrhu (VIZ návrh) neprobíhalo jednoznačně. Bylo vytvořeno, někdo tvrdí až sedm návrhů a některé zdroje mluví pouze o čtyřech. V každém případě byly všechny vystaveny ostré kritice ze srbských oficiálních míst a připomínky nemohly být ignorovány. Ukázala se mnohdy velká neznalost poměrů v Bosně a průběhu války ze strany britských tvůrců dokumentu. Srbská strana se postavila proti částem, které byly vyloženě nepravdivé a nebyly nikdy dokladovány jako například věta, že „desetitisíce žen, dívek, mužů a chlapců bylo vystaveno sexuálnímu násilí.“ Nebo se Srbové rovněž ohradili proti tomu, že dokument pětatřicetkrát zmiňuje ve čtyřstránkovém dokumentu slovo „genocida“ a jen třikrát uvádí slovo „usmíření“.
Nakonec Britové přichází s konečným textem rezoluce, který vešel ve známost teprve dva dny před rozhodujícím jednáním RB. Rezoluce mluví o soucítění s obětmi na všech stranách konfliktu v Bosně a Hercegovině a vyjadřuje lítost všem jejich rodinám. Vyzývá země OSN, aby pokračovaly ve vyšetřování pravdy o této události a poskytly podporu pozůstalým, především sexuálně zneužitým. Hlavní vyznění deklarace dále uvádí: „Největší odsouzení náleží genocidě, násilí, porušování lidských práv a mezinárodního humanitárního kodexu – genocidě v Srebrenici.“ Navíc rezoluce odsuzuje jakékoliv popírání této genocidy.
Po celou dobu však probíhají zákulisní diplomatická jednání mezi Británií a Ruskem. Evidentně moskevští diplomaté mluví o možnosti vetování deklarace a srbská média mluví o možnosti veta i ze strany Číny. Na poslední chvíli přicházejí zprávy o kompromisních návrzích, které proudí jednak z arabských zemí, ale nakonec s ním přichází Rusko. Včera dochází k jednání Rady bezpečnosti. Rusko návrh vetuje a z 15 členů Rady bezpečnosti se čtyři - Čína, Nigérie, Angola a Venezuela se zdržely hlasování a zbylých deset zemí hlasovalo pro. Rusko se rozhodlo na jednání s Británií, že předloží svůj návrh a srbská média mluví o tom, že v deklaraci nemá být použit termín „genocida“.
Srbská reakce
Mezi obyčejnými lidmi, ale i mezi politiky byla reakce na britský návrh nejednoznačná. Do určité míry to bylo naznačeno již v úvodu článku, například výzvami Žen v černém.
Snažme se odhadnout i z České republiky za pomocí sociálních sítí a komentářů pod články průměrnou reakci běžných Srbů. Zdá se být vhodný tento příklad napsaný pod jedním z článků k britské deklaraci: „Úděs, strašné zločiny – natolik je to hrozné, že někdo takový existoval a patří k našemu národu. Těžko se mi to píše. Kvůli tomu, co se ve Srebrenici odehrálo, jsou všichni Srbové špatní? Jsou všichni Bosňáci špatní za to, co se odehrálo na jiných místech, například v Ozrenu, kde Srbům uřezávali hlavy, ale v menším počtu? Bohužel musí uběhnout mnoho času, abychom si vzájemně věřili.“
Reakcí Srba připomínající Zafranićův film „Okupace ve 26 obrazech“ byla snaha možná ukázat až idealistickou představu, jak by to mělo vypadat. Tímto směrem se snaží vystupovat rovněž dnešní srbská politická garnitura. Ta ovšem ještě před existencí britského návrhu deklarace byla podezřívána s přílišného poklonkování Západu, a to jen proto, aby Srbsko vstoupilo do EU. Lavírování srbského premiéra kolem deklarace přililo benzín do ohně a řada Srbů vidí reakce premiéra Vučiće jako nedostatečně vlastenecké až hanebné. Zde jsou některé reakce: „Žasnu, to se mi snad zdá, je to sci-fi.“ Reaguje na obrat v politice premiéra jeden ze čtenářů. Poukazuje na to, že současný srbský premiér byl nejprve představitelem srbských radikálů a nyní poklonkuje podle pisatele Západu. Druhý čtenář myšlenku dokresluje: „Jsem udiven ponížením Srbů. Premiér a prezident šíří v národu defétismus a berou na sebe kápi kata. Pravda je v polovičce – Srba v Chorvatsku již nenajdete a v Bosně Srbové žijí pouze v Republice Srbské.“
Cui bono?
Latinské rčení „v čí prospěch“ nevede pouze novináře, aby se ptali po tom, proč právě nyní přichází Britové s velkým úsilím prosadit rezoluci o Srebrenici. Stejné si to uvědomuje i mnohými Srby proklínaný premiér Vučić, který náhle otočil a začíná se stavět Západu na zadní. Cítí podporu Ruska?
Tvrdí, že nikoliv: „Po Rusech jsme nic nechtěli, ani oni nic nenabízeli. Jsme však malá země a Rusko je velká zem, jedná podle svých principů.“ Zde naráží srbský premiér na možné východisko ze situace. Zde si najednou uvědomujeme, jak velká hra, když se angažuje i Rusko nebo dokonce Čína je v případě nebohé Srebrenice rozehraná.
Vučić ohlásil svoji návštěvu v památečný den do Srebrenice a hlavně hodlá v Bosně jednat: „Jedině jsme to my, kdo může něco společně s Bosňany udělat, abychom společně žili, a to i bez Britů, Američanů nebo Rusů. Myslím si, že pro nás je důležitý mír a dobré vzájemné vztahy.“ To vzkázal do Bosny, kde však se jim jeho příjezd zpočátku nezamlouval, neboť v Srbsku došlo k vydání zatykače na Nasera Oriče, válečného velitele Muslimů (nyní Bosňáků). Starosta Srebrenice Ćamil Duraković je toho názoru, že plány srbského premiéra jsou "perfidní (proradnou) diplomatickou metodou".
Aleksandar Vučić však toto vrací a naplno mluví, co za vším tímto „divadlem“ kolem Srebrenice stojí. Načrtává možné politické konsekvence: „Uvidíme, jakou to bude mít politickou dohru v případě existence Republiky Srbské a Srbska. Pozná se, co se stane na základě odsouhlasení rezoluce OSN, jako právního aktu, ve kterém je řeč o genocidě, kde sice není zmínka přímo o Srbsku, ale je na něj poukazováno, přestože se ví, že Srbsko s tímto nemá nic společného, což dokázal i Mezinárodní soud v Haagu.“
Dále připomíná smlouvu o Bosně a Hercegovině z Daytonu a varuje na jakoukoliv snahu změny poměrů: „Srbsko bude chránit entitu bosenské Republiky Srbské, a to rovněž v politickém smyslu. To je naše zákonité právo. Jsou tací, kteří si myslí, že pomocí politiky naruší to, co Srbové vytvořili. Narazí na větší odpor, než si mohou představit, a to i v politickém smyslu.“
Z této pasáže je jasné, že spojuje svá předchozí slova o malé a velké zemi. Je jasné, že na Balkáně se schyluje k velkému mocenskému boji, kde svoji roli budou hrát státečky jako je Republika Srbská, Srbsko, Makedonie, Albánie, Bosna a Hercegovina a nyní již hraje Řecko. Jen na okraj nahlídněme pod pokličku dalších možných problémů: V Srbsku existují čtyři řecké banky s účastí kolem 14 % kapitálu (4 mld. dolarů), v Makedonii jsou dvě banky (účast 20% kapitálu), v Albánii – tři banky, v Rumunsku – čtyři banky a další jsou v Bulharsku.
Nikoliv nadarmo přijela včera navštívit několik států západního Balkánu německá kancléřka Angela Merkelová.
Závěr
Deklarace o Srebrenici, ať je jejím autorem kdokoli má za úkol národy bývalé Jugoslávie spojovat. Ovšem politici na obou stranách bosenského konfliktu si začínají uvědomovat a také to již prohlašují, že deklarace naopak jejich národy bude ještě více rozdělovat.
To, co se děje v zemích bývalé Jugoslávie možná nejlépe vyjádřila slovinská politoložka Tanja Petrovićová ve své knize Yuropa, Jugoslávské dědictví a politická budoucnost v postjugoslávské společnosti. Uvádí: „Vysněné členství v EU představuje jediné řešení, jak se mohou jednotlivé společnosti bývalé Jugoslávie vysvobodit z tíhy minulosti, nacionalismu a dědictví událostí v devadesátých letech dvacátého století. Ale když se ptáme, jak k tomu dochází v eurointegračních procesech, dostáváme znepokojující odpověď: Vznikají stabilní národní státy, které se dožadují ´rehabilitace tíhy minulosti. Nově vzniklý národní stát se chápe jako dominantní etnická většina, jasné a ohraničené teritorium se zanedbatelnými národnostní mi menšinami, kterým lze vše diktovat (manageable minorities). To znamená, že je řeč o ´staromódním´konceptu národnostního státu z přelomu 19. a 20.století.“
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
