Na letišti Slatina u Prištiny se 12.června objevila ruská letadla s 250 vojáky. Přitom od jara 1999 probíhalo bombardování Srbska. V Moskvě se o den později schází delegace amerického ministerstva zahraničí vedená Strobem Talbottem k jednání s ruskými představiteli o Kosovu. V tu chvíli jednání vedl ministr zahraničí Igor Ivanov, neboť se jich Jelcin nezúčastnil a Talbott se domnívá, že byl právě opilý. Další důležitou, de facto hlavní postavou, zodpovědnou z ruské strany za jednání o Kosovou, byl bývalý premiér Viktor Černomirdin. Vyskytly se tu ale další postavy dnes významné - Vladimir Putin, který byl tehdy šéfem FSB a Victoria Nulandová, zastávala funkci vedoucí kanceláře Talbotta. Právě ona náhle během jednání vstoupila do jednací místnosti a předala Talbottovi papírek, na kterém byla zpráva o tom, že se Rusové chtějí obsadit Kosovo. Putin se údajně choval odměřeně vůči Černomirdinovi (v srpnu téhož roku se stal ruským premiérem a v prosinci po Jelcinovi prezidentem) a když Strobe Talbott Rusům připomenul, že Američané vědí záměrech ruských vojáků v Kosovu, tak Putin jen mávnul rukou. Obecně se ví, že Rusko mělo tehdy dost svých vnitřních problémů a role Putina při jednání o Kosovu zůstává zatím neznámá. Pouze se Talbott domnívá, že výborně sehrál překvapení nad tím, že Američané mají informaci.
Ruské vojenské vedení odmítlo hrát nařízenou a poslušnou roli tolerující akce NATO. Hrozil konflikt vojsk NATO, které postupovali z Makedonie s ruskou armádou, která měla postupovat do Kosova z jihu Bosny a ze Srbska. Rusko nechtělo přijít o svůj vliv a proto tehdy generál Wesley Clark údajně urgoval seskok amerických parašutistů v Prištině. Na ruské straně dochází k rozporům, jak situaci řešit a proslýchá se, že určitá část ruských politiků mluvila o tom, že ruský pověřenec jednání o Kosovu Viktor Černomirdin „opakuje Mnichovskou dohodu z roku 1938“ ( viz například Žirinovskij se podivuje nad tím, jak odborník na plyn může vést zahraničně-politické rozhovory).
Rusko prodalo Srbsko
Dne, z historických pramenů, je jasné, že osud Srbska a Kosova byl dávno rozhodnutý a zřejmě proto Putin, který znal jistě podrobnosti, mávnul jen bezmocně rukou. Jedna z teorií hovoří o tom, že Američané zjistili, že bombardování nepřináší úspěch a Slobodan Milošević je natolik tvrdohlavý, že nehodlá ustoupit, a proto přišli s ruskou kartou. Pro tuto hru měl být vytypován právě multimilionář Černomirdin jako známá osobnost a dostatečně tvrdý vůči Srbsku (ve své knize Černomirdin píše že Bill Clinton si jej v telefonickém rozhovoru s Jelcinem vyžádal jako vyjednávače). Američané věděli, že Černomirdin bude oddán požadavkům Bílého domu. Všichni, kromě Srbů věděli, že se hraje komedie a Jelcin hrál největší, když naoko poslal Srbům pomoc jen několika málo stejně jako on opilých vojáků.
Úryvek z knihy Vladana Vlakoviće „Vojenské tajemství“ ZDE
Slobodan Milošević: „Jsou Rusové už v Prištině? Jak jsou daleko?“
Generál Dragolub Ojdanić: „Ne, ještě nejsou, Zdrželi se nad Nišem. Šli pomalu. Zatím co tankovali, tak trochu popíjeli. Jsou pod ´plynem´. Další měli po půlnoci problém s tranzitem. Horší je, že Maďaři nepovolili Rusům přelet, ale také ani Bulhaři. Proto ještě neodletěli… Před chvíli jsem mluvil s naším velvyslancem v Moskvě. Vztahy jsou napjaté!“
Slobodan Milošević: „Proč neletí? Do háje, s povolením. Copak budou po nich Bulhaři střílet?“
Tehdy Slobodan Milošević jakoby nechtěl vidět, že Rusko, má velké dluhy, je v krizi a jakoby nevěděl, že NATO si Rusko koupilo (smlouva Partnerství pro mír), a to měl navíc bratra, Borislava Miloševiće, velvyslancem v Moskvě, který jej pochopitelně o všem referoval.
Vše důležité se totiž odehrálo o několik dní dříve již 1.června v Německu na jednání na zámku Petersberg nedalo Bonnu. Podrobnosti můžeme číst u finských novinářů, kteří jednání do detailu popisují. Finský diplomat Marti Ahtisaari pověřený generálním tajemníkem OSN Kofi Ananem k jednání o Kosovu započal jednání a byl velmi usilovný, aby je dovedl ke konci a mohl odletět do Bělehradu za Miloševićem s jasným návrhem dohody. Jednání mezi Černomirdinem a Talbottem ( navíc se jednání účastní vojenští diplomaté, za ruskou stranu generál Leonid Ivašov, za USA generál Robert Foglesong ), trvala celý den, noc, až do čtyř hodin rána. Během noci probíhaly důležité telefonické hovory Černomirdina s Al Gorem, o čemž zbytek ruské delegace nevěděl. Dopoledne Strobe Talbott předčítá návrh dohody, který ale neodpovídá předchozí domluvě. Ruská delegace chce odejít z jednání na samostatnou poradu, aby vyjádřila svoje stanovisko. Vedoucí delegace Černomirdin však k překvapení ostatních prohlásil, že navrhuje, aby jednání dále pokračovalo bez armádní účasti, s čímž Talbott souhlasil. Černomirdin nakonec oznámil, že ruská delegace je připravená dokument podepsat. Tříhvězdičkový generál Leonid Ivašov s tím vyslovil svůj nesouhlas, navrhnul jednání v Moskvě a z jednání s generálem Zavarzinem odešli. Z ruského velvyslanectví pak oznamují ministru obrany Igoru Sergejevovi, aby vše sdělil prezidentu Jelcinovi a hlásí zprávu rovněž do Bělehradu.
Dochází k podpisu dokumentu, se kterým Ahtisaari odlétá do Bělehradu. Vše bylo zpečetěno a ostatní byla již jen hra.
Vzpoura generálů
Vraťme se nyní k začátku, ke vzpomínkám Strobe Talbotta na jednání v Moskvě, vraťme se k paní Nulandové s papírkem o ruské armádě v Kosovu a Putinovi. Srbové stále nezůstávají sami. Dokonce náčelník štábu ozbrojených sil Francie generál Jean-Pierre Kölsch se postavil proti bombardování Jugoslávie (při desátém výročí bombardování odhalil tehdejší plány NATO a důvody zničení Jugoslávie jako prosperující země, kde není nezaměstnanost, kde je bezplatné vzdělání, medicína a vysoká dynamika hospodářského růst – to vše se tehdy podle Kölsche nemělo hodit Světové bance, která na této téma podle francouzského generála uspořádala dvě setkání). Evropské země byly nejednotné a to byl důvod, proč nedošlo k pozemní operaci.
Černomirdin ještě v letadle na zpáteční cestě z Bonnu do Moskvy vyhrožoval generálovi Ivašovi, že po příletu již generálem nebude. Ten se ale nezalekl, neboť měl spojence v ministrovi obrany Igoru Sergejevovi a ruském bývalém premiérovi Jevgeniji Primakovovi ( ten jím byl do 12.května 1999 ). Ti všichni se postavili na stranu obrany Srbska. Přešli do akce a již v Německu zbytek delegace, především generálové, začali mluvit o tzv. „druhém plánu“ – to je vzpouře proti dohodě Černomirdina s Talbottem. Plán konkrétně zněl, vysadit tři ruské prapory. Jeden v Kosovské Mitrovici, což měl být centrální bod ruského okupačního sektoru. Druhý prapor se měl sestávat z parašutistů, kteří měli seskočit na letišti v Prištině. A třetí jako rezerva měl přistát v Srbsku, v městě Niš. Operace se však neuskutečnila, jak bylo již uvedeno, pro odmítnutí možnosti přeletu ruských letadel přes Maďarsko a Bulharsko. Představitelé těchto zemí tehdy toužili, aby jejich země se staly členy NATO a byli velmi poslušní příkazům ze Západu.
Generál Ivašov si vzpomíná v jednom rozhovoru na poslední nadějný okamžik, jak zachránit Srbsko a také čest prezidenta Jelcina. Byly právě ony dny 12. A 13 červen 1999, kdy byla v Moskvě na jednání americká delegace v čele se Strobem Talbottem: „Američané odjeli do hotelu a my jsme v kanceláři prvního náměstka ministra zahraničních věcí připravili zprávu pro Jelcina. Jejím obsahem bylo, že USA ponížili Rusko a zvláště jejího prezidenta. S odkazem na rezoluci OSN 1244, která nám umožnila jednat na vlastní pěst, jsme navrhovali provést přesun našich sil do Kosova, a to společně se silami NATO. Jestli měl být náš plán schválen, musel maršál a ministr Sergejev dostat od Jelcina souhlas. Ten souhlas skutečně nakonec dostal a my jsme mohli jednat.“
Putinova pomsta
Kosovské události dostaly rychlý spád. Rusko a jeho prezident byly potupeny, což mělo rovněž vliv na snížení Jelcinovy popularita, která stále více a více klesala, až spadla k pěti procentům. Již květnu 1999 Duma podala návrh na odvolání prezidenta. Vše také v květnu ovlivnilo odvolání Primakovovy vlády, kdy se novým předsedou stal Sergej Stěpašin. Ten však ve funkci vydržel jen krátce, do srpna, a tehdy Jelcin jmenoval předsedou vlády Vladimira Putina. Při jmenování Jelcin tehdy prohlásil: „Ve všech funkcích postupoval rozhodně a s jistotou. Dosáhl dobrých výsledků. Má velké zkušenosti ve státnické činnosti. Řízení vlády je těžké břímě a vážná zkouška. Jsem si jist, že on to zvládne a Rusové jej podpoří.“ Tehdy byl Putin tajemníkem Bezpečnostní rady, což byla funkce poradce prezidenta. Byl zároveň ředitelem Federální bezpečnostní služby (FSB).
Jednání o Kosovu, kterého se účastnil, bylo jeho první velkou akcí. Vladimir Putin tehdy, podle pramenů, prosazoval odzbrojení Kosovské osvobozenecké armády, snažil se, aby ruští vojáci se stali členy mírových jednotek v Kosovu a Rusko zde mělo svůj sektor.
Když to, co prováděl Jelcin, bylo jasné Američanům, tak Putina to bilo do očí. Američané se museli za břicho popadat, jak ji vše vychází: „Nezapomínejme na to¨, že opilý Jelcin, je stokrát lepší než kdokoli jiný střízlivý.“ Poznamenal Bill Clinton a ve svých pamětech. Ostatně i recenzent Talbottovy knihy „The Russia Hand“ v deníku The New York Times poznamenává, že Clinton to s Jelcinem uměl lehce sehrát ve prospěch USA: „Chytře vedený osobní vztah k Ol 'Boris - vedlo k ruské bídě.“
V úvodu jsme psali o Putinově účasti na jednání o Kosovu, o jeho odměřeném chování a mávnutí rukou. Putin, byl v ten den, podle vzpomínek Stroba Talabotta, náhradním vyjednávačem. Tak se dostáváme k příběhu s Putinem a Talbott popisuje setkání s ním jako „příšerné“ : „Choval se povrchně, chladně, zároveň s profesionálním vystupováním a zdvořile. Ledovost a kontrolované opovržení z něj čišelo.“ Americký vyjednávač vzpomíná, jak jej měl Putin přečteného, jak jen mimochodem vypustil z úst jména dvou ruských básníků, o kterých Talboot jako student v šedesátých letech psal ve své dizertační práci na vysoké škole. Dále Talbott pokračuje: „Ale to, co opravdu zasáhlo mne a mé kolegy byl sebejistota, samolibost a drzost, s níž Putin lhal. Musel vědět, co má ruská armáda za lubem v Kosovu. Přesto nás ujistil, že Černomyrdinovy podmínky jsou stále platné. Navíc tvrdil, že neví, kdo tříhvězdičkový generál Ivašov je." Talbott si tak postěžoval, že i přes Putinovo ujištění v tu chvíli již 250 ruských vojáků obsazovalo letiště Slatina u Prištiny.
Z toho je jasné, že Putin byl ve spiknutí generálů rovněž angažovaný nebo přinejmenším mlčky ze své funkce vše schvaloval. Podle Talbotta Putin tehdy vsadil na to, jak dopadne boj o Kreml a je možné, že se přitom přidal na stranu generálů.
Se stoprocentní jistotou však dnes Strobe Talbott prohlašuje viz článek „The Making Vladimir Putin“ , že současný ruský prezident nahradil partnerství se Západem za konkurenční vztah. „Opovrhl evropským směřováním Ruska a objal Euroasii,“ píše Talbott a připomíná Putinův projev na konferenci v Mnichově v roce 2007, kdy podle Talbotta Putin jen opakoval Krjučkovovo (poslední šéf KGB) a Pavlovovo (předseda vlády) obvinění z roku 1991, že Gorbačov vnutil Rusku cizí zájmy. Nakonec Talbott vše uzavírá tím, že zatímco myšlenky Krjučkova nebo ministra zahraničí Andreje Kozyreva (termín „blízké zahraničí“ z r.1993) byly jen „virtuální“, tak Putin z nich učinil realitu a myslí tím na události na Ukrajině a Krymu.
Západ často mluví o tom, že Krym je Putinova a ruská pomsta za Kosovo, kdy byl ruský prezident Jelcin zesměšněn a Rusko poníženo.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
