Mirko Raduševič: Zabiju své dítě. Připomíná mi muže, který mne znásilnil

Za své pátrání byla „odměněna“ a z firmy, která vyšetřování vedla, byla propuštěna. V loňském roce se stala tato bývalá americká policistka jednou z kandidátek na Nobelovu cenu míru.

Důvodem, proč si svět této ženy znovu všiml, je to, že ve své činnosti pokračuje dále. V loňském roce se vrhla na případ sexuálního násilí ze strany vojáků OSN ve Středoafrické republice. Kontaktovala členy skupiny tzv. Code Blue, kteří se snaží zabrzdit kriminální chování příslušníků vojsk OSN a zbavit provinilé vojáky imunity. OSN přivírala a přivírá oči nad touto formou kriminality příslušníků svých mírových sil. OSN v současnosti tvrdí, že tyto případy bude sama vyšetřovat.

Jeden případ za mnohé

O jak hrozné záležitosti se jedná, napovídá výpověď jedné mladistvé africké ženy: „Někdy, když zůstanu sama se svým dítětem, myslím na to, že ho zabiju.

Připomíná mi muže, který mne znásilnil.“ Žena je věkem mladistvá a bylo jí čtrnáct, když burundijský voják ze sil OSN ji odtáhl do kasáren, kde ji znásilnil. Kolébá teď na kolenou své dítě a žije v brlohu, který zbyl po občanské válce a v úděsných podmínkách zde živoří další ženy, z nichž mnohé rovněž s miminky - dětmi vojáků OSN. „Modré přilby“ přijely obyvatelstvo chránit a místo toho zapomněly na svoji povinnost, zahodily morálku a místní ženy znásilňovaly. Tak tuto situaci popisuje článek na serveru deníku Washington Post a podobné další případy můžeme číst ve zprávě OSN, o které je níže řeč.

Mise OSN (viz) zde začala působit v roce 2014, a za tu dobu byly mírové síly obviněny ze sexuálního zneužívání a vykořisťování 42 místních civilistů, kdy se většinou jednalo o nezletilé dívky. Ví se, že obětí je však daleko více, než je oficiálně uváděno. Jisté prameny, které se odvolávají na zprávy vyšetřující skupiny Code Blue mluví o vojácích z Gabonu, Egypta a Maroka, kteří se pro změnu dopouštěli násilí na chlapcích.

Oficiální téměř stostránkové zpráva OSN toto vše popisuje a připouští, že se nejedná o ojedinělé excesy. Navíc uvádí, že k tomu docházelo daleko dříve (viz operace Sangaris), než začala operace MINUSCA v roce 2014. Zpráva podává některé otřesné případy, kdy většina z nich začíná tím, že některé z místních dětí nebo mladistvých jde žádat vojáky o jídlo a dočká se velice krutého násilí, které se dá přirovnat k jednání ozbrojené tlupy násilníků působící někde ve slumu a ne že jde o mírové vojsko OSN. Osmnáctiletá, tehdy šestnáctiletá Rosine Mengueová říká: „Jiný způsob, jak dostat jídlo nebo pomoc, neexistoval. Jedině vyspat se s nimi.“

Zpráva ale také píše o selhání organizací UNICEF, HRSJ (Human Rights and Justice Section) a na ně napojené nevládní organizace: „UNICEF a HRSJ nepodnikly žádné další kroky k hledání dalších dětských obětí, když prováděly rozhovory s oběťmi a nezjišťovaly, zda nepotřebují další pomoc.“ Dále zpráva přiznává, že teprve když média začala psát o těchto hrůzách, organizace OSN se rozhýbala k jednání. Čtením zprávy jsme šokováni činností orgánů a jejich vedení, které přestože o situaci vědělo, nepodnikalo žádné kroky a vše trvalo neuvěřitelnou dobu, než došlo k důslednějšímu vyšetřování. Zatím neustále docházelo a je možné, že stále ještě dochází ve Středoafrické republice k páchání násilí ze strany ozbrojených složek mise OSN. Není jasné, jak by vše dopadlo, kdyby nedošlo k tomu, že materiály OSN se dostaly k francouzské vládě (přes pracovníka OSN Anderse Kompasse) . Vláda se bohužel také seznámila s nepříjemnou informací, že se na násilí podíleli i francouzští vojáci v misi OSN.

Americká policistka pátrá

V úvodu zmíněná Kathryn Bolkovacová, americká policejní vyšetřovatelka, tvrdí, že to, co se stalo ve Středoafrické republice, není ojedinělý případ a dokládá to v rozhovoru pro stanici Deutsche Welle z vlastní zkušenosti z Bosny. „Podobnost s africkým případem je nejen v tom, že je násilím ze strany vojsk OSN trpělo válkou zasažené obyvatelstvo. Další podobnost je v tom, že dochází ke snaze utajit skandál světové mezinárodní organizace. Ti, kteří se snažili odhalit tuto zločineckou praxi, byli obvykle z mise OSN odvoláni a nakonec propuštění.“

Policistka Bolkovacová se o případu ve Středoafrické republice dozvěděla, když začala spolupracovat s organizací Blue Code, která se zabývá skandály OSN, vyšetřuje sexuální násilí „modrých přileb“ a hledá cesty, jak OSN přimět k ukončení této zločinecké praxe.

Ze svého působení v Bosně si pamatuje, jak sem cestovaly mladé ženy z Rumunska, Moldávie, Ukrajiny i jiných východoevropských zemí za prací a pak se zde z nich staly sexuální otrokyně pro „modré přilby“ a vojenské jednotky z různých zemí. Do tohoto případu byli zapleteni občané USA, Pákistánu, Rumunska, Německa i dalších zemí, které uzavřely dohodu o pomoci s Bosnou a Hercegovinou. K tomu jim byly nápomocné místní kriminální živly. „Vyšetřovatelům nebylo nikdy dovoleno, aby případ vyřešili do úplného konce. Byli z mise odvoláni a dívky byly poslány zpět do zemí jejich původu,“ říká k bosenskému případu Kathryn Bolkovacová. Tehdy koncem devadesátých let 20. stol. a počátkem dalšího století se ještě této praxi neříkalo termínem „human trafficking“ (obchodování s lidmi).

Většina zaměstnanců OSN pracujících v Bosně, se podle Bolkovacové domnívala, že se jedná o prostitutky. Přitom se jednalo o dívky, které přijížděly za prací a zločinecké gangy z nich zde vytvořily sexuální otrokyně. Policistka tvrdí, že o obchodování s lidmi věděli i vysoce postavení pracovníci OSN: „Posílala jsem jim svoje materiály z vyšetřování. Řada představitelů OSN proto o tom věděla, a to včetně vrcholného představitele OSN pro Bosnu Jacquese Kleina.“

Stejně jako ve středoafrickém případu i bosenský nebyl řádně vyšetřován a Kathryn Bolkovacová dostala výpověď z britské organizace DynCorn, která ji v Bosně zaměstnávala. Bolkovacová se s organizací soudila a londýnský soud jí dal za pravdu. „DynCorn přesto nadále spolupracoval jak s OSN, tak s USA, a dokonce tato společnost začala velice prosperovat,“ říká Bolkovacová. Na dotaz, co je příčinou kriminálního chování pracovníků misí OSN, policistka říká: „Lidé si myslí, že když jsou někde až pět tisíc kilometrů vzdáleni od domova, že si mohou dělat, co chtějí. Ztrácejí morální zábrany a myslí si, že je za přečin nikdo nepotrestá. Dokonce, i když je někdo přistihne, vědí, že z toho stejně nic nebude.“

Kathryn Bolkovacová k tomu přidává neskutečné obvinění OSN: „Nevěřím tomu, že se OSN za posledních patnáct až dvacet let pokoušela vyřešit to, že na jejích misích jsou sexuálně zneužívány ženy a děti. Ještě dnes OSN nevyslala na místo činu spolehlivý vyšetřovací tým a místo toho se pokouší vše ututlat. Jediné, co OSN dělá, je to, že o tom začala mluvit, ale zůstává stále jen u slov a činy nikde. Naprosto je jasné, že vysocí pracovníci OSN raději budou vše umlčovat, a to proto, aby nepřišli o své posty.“

Odhalování praxe misí OSN Kathryn Bolkovacovou a organizací Code Blue je zásadní a míří na samotnou podstatu nejvyšší světové organizace a na její fungování, které tato odvážná žena kritizuje, když dále říká. „Nic se nezmění, dokud nedojde k reformě, a to v základu OSN, v jejím managementu, který má na starosti mise. V této vrcholné organizaci nenese nikdo na za nic odpovědnost. Dokud samotné členské země nepodniknou adekvátní kroky vůči svým provinilým pracovníkům vysílaným do služeb OSN, tak tato slovutná organizace sama od sebe nic nepodnikne. OSN bohužel rezignovala na základní otázky disciplíny a odpovědnosti. Organizace se spoléhá, že vše za ni učiní členské země, ale jedna země přehazuje odpovědnost na druhou.“

Kathryn Bolkovacová je bývalá policejní vyšetřovatelka z Nebrasky. V této profesi pracovala dvanáct let. Dnes dokončuje studia politologie na Nebraské univerzitě. V roce 1999 podepsala smlouvu s britskou společností DymCorp Aerospace s tím, aby se v Bosně a Hercegovině věnovala vyšetřování případů sexuálního zneužívání a porušování lidských práv v rámci mise OSN. Při své činnosti našla důkazy svědčící proti pracovníkům OSN. Tito pracovníci byli přesunuti do jiných funkcí a někteří do jiných zemí. Bolkovacová dostala, jak bylo uvedeno, výpověď. O tom všem napsala v roce 2010 knihu, na podkladě které byl natočen film "Whistleblower". Za svoji činnost v různých organizacích byla v loňském roce nominována na Nobelovu cenu míru. Nyní se zabývá problematikou obchodování s lidmi, korupcí, a s tím spojenými etickými otázkami. V tomto smyslu se zabývá kodexy chování, reformami legislativy a státní odpovědností.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.