Miroslav Toman: Potravinová bezpečnost je bezesporu základ

Jung: Pane prezidente s potěšením vás, poprvé a doufám, že ne naposled, v rozhovoru pro komorový časopis TEMA, který ve své tradiční formě diskusních rozhovorů vyjadřuje názory na řadu problémů a nás jako podnikatelskou organizaci tíží a ke kterým snad máme i co říci. Spektrum našich zájmů a potřeb je obrovské. Proto najít nějaký výběrový scénář pro rozhovor s prezidentem Agrární komory s bonusem toho, aby rozhovor byl navíc také zajímavý a čtivý, není jednoduché. Pokusil jsem se najít inspiraci v tom, co je našim “sedlákům“ blízké – tedy v příslovích a rčeních. Obojí představuje pravdu skrytou za symbolickou formu, která se přenáší z generace na generaci bez pozorovatelné degenerace obsahu a jsou dědictvím zdravého selského rozumu našich předků. Myslím, že vzhledem k jejich počtu jich naleznu dostatek, jako jakéhosi motta k našim tématům. Než ale přejdeme k avizovaným tématům naší bezpečnosti, dovolil bych začít tématy obecnějšími a podle přísloví:

„V jednotě je síla.“

Obě naše komory existují podle stejného zákona, který byl vcelku logicky napsán a schválen pro povinné členství podnikatelů, nicméně po krátké době a kdo dnes ví proč, bylo povinné členství zrušeno a nahrazeno dobrovolným. To mělo a má své důsledky, o kterých jsme jako Hospodářská komora již mnohokrát diskutovali a také nejen v našich médiích i psali. Asi nemá teď a tady opakovat vše co již bylo mnohokrát řečeno až snad na jedno. Doprovodným jevem dobrovolného členství se stalo to, že živelně vznikaly různé svazy , asociace a jiná, mnohdy exoticky znějící uskupení podnikatelů , ve kterých se dnes již nikdo prakticky nevyzná a do povědomí veřejnosti se dostávají mediální oblíbeností jejich lídrů, než prospěšností pro podnikatelské prostředí. Není pochyb, že našemu a dovolím si říci specifickému politickému prostředí to velmi vyhovuje a není ničím novým Machiavelliho přísloví „rozděl a panuj (divide et impera)“, které pochází již z doby starověkého Říma a i tehdy vycházelo z poznání, že znesvářené a rozdělené skupině se vládne snáze, než skupině semknuté a vnitřně jednotné. Tedy jaký máte pane prezidente názor na dnešní postavení Hospodářské a Agrární komory a jejich roli v naší společnosti?

Toman: Samozřejmě taktéž vnímáme neexistenci povinného členství jako značnou komplikaci, ať už v jednání na národní rovině či v rámci celounijní zemědělské nevládní organizace COPA-COGECA, kde se roztříštěnost zemědělských organizací projevuje ještě více. Tvoří se zde koalice starých členských států proti novým, ale také těch zastupujících například menší hospodářství vůči větším podnikům, bio-zemědělci proti konvenčním a tak podobně. Výsledkem je, že kdo rozhoduje, si může v některých případech prostě jen počkat, až se všichni pohádají, a nakonec si rozhodnout tak, jak chtěl na začátku a ještě to řešení prohlásit jako konstruktivní vzhledem ke komplikovanosti debaty, kterou návrh vyvolal. Na druhou stranu země, které povinné členství v Agrární komoře mají, jako například sousední Rakousko mají bez debat silnější vyjednávací pozici vůči tamnímu rezortu zemědělství i na unijní úrovni. V České republice otázka povinného členství, kdykoli se o ní začne hovořit, vyvolává vášně. Přitom zde máme příklady ze zahraničí nebo z jiných oborů, komoru s povinným členstvím mají lékaři, veterinární lékaři, ale také advokáti nebo architekti. Zemědělství je naproti tomu v současném legislativním prostředí živností volnou. Tzn., že téměř kdokoli se bez větších potíží může tomuto oboru věnovat a prohlašovat se za zemědělce. Údržba krajiny, šetrné hospodaření s půdou a vodou a výroba potravin jsou přitom vzhledem k existenci dotačních podpor pro zemědělství službou pro společnost, která by sama měla mít zájem, aby ji vykonávali kvalifikovaní jedinci.

Jung: „Řemeslo má zlaté dno“.

Podnikání, ať už je jakékoliv, je zcela závislé na zaměstnancích – o tom není pochyb. Zaměstnanci jsou největší devizou každé firmy a jejich základní příprava, zejména v technických a jiných uplatnitelných oborech je nezpochybnitelnou povinností státu. Kormidelníci našich vzdělávacích systémů, ovšem jsou-li vůbec jací, tuto historicky ověřenou pravdu jaksi opomíjejí a ženou naše děti do sfér intelektuálních, matematikou nepolíbených, kdy se maturita, bakalářský a magisterský titul staly jakousi modlou a nezbytnou výbavou pro životní uplatnění bez toho, co vlastně je reálným a uplatnitelným znalostním obsahem v hlavách jejich držitelů. Ve firemních sférách Hospodářské komory a v podnikatelském prostředí vůbec, se začíná projevovat katastrofální nedostatek technicky připravených a vzdělaných lidí, což může mít pro naše uplatnění v dnešním globálním světe fatální důsledky. Také tento problém jsme již mnohokrát podrobně a zatím marně rozebírali, ale jak se na tento stav dívá ve svých sférách Agrární komora i v kontextu následujících témat zajištění potravinové bezpečnosti.

Toman: I tady si myslím řešíme podobné problémy, v našem případě to je nedostatečná atraktivita zemědělství jako studijního oboru. Prestiž zemědělství mezi širokou veřejností není bohužel příliš vysoká. Je vnímáno jako příliš mnoho těžké a špinavé práce s nejistým výsledkem.

To už ovšem dnes zdaleka neplatí, zemědělství může být při správném zaměření studenta zajímavým a i finančně perspektivním oborem. Mnohdy se hovoří o nízkých mzdách v tomto oboru, k tomu je ale nutné si uvědomit, že data zkresluje nekvalifikovaná pracovní síla a sezónní dělníci. Ti, kdo skutečně mohou oboru něco přinést, ať už je šlechtitelství, hospodaření podniku nebo strojírenství se nemají čeho bát. Na trhu je o ně velký zájem a budou také dobře zaplaceni. To platí i pro „řadové traktoristy“ a opraváře zemědělských strojů. Tam ale zemědělství rozhodně nekončí. V současné době chybí v zemědělství především střední a vyšší management a v těchto pozicích je uchazečům nabízeno vysoké finanční ohodnocení.

Problémem se ukazuje zaměření některých oborů zcela mimo skutečnou zemědělskou praxi. Poptávka po kvalitních agronomech, ale i oborech živočišné výroby je v současné době enormní. Mnoho firem již vyhledává své budoucí zaměstnance ještě ve fázi jejich vzdělávání a to jen potvrzuje výše vyřčená slova. Navíc současné moderní zemědělství již není jen o těžké fyzické práci, ale opírá se o moderní techniku a technologie, ke kterým je nezbytná určitá úroveň dovedností a schopností, což může mnohé mladé také zajímat a lákat.

Problémem je jakási virtuální realita, ve které dnes žijeme. Jako daleko prestižnější a zajímavější se jeví například právo, kde je však uplatnění absolventů daleko složitější. Zkušení agronomové a ředitelé podniků, kteří mají kvalitní vzdělání a praxi v současné době již dosahují v řadě případů důchodového věku a adekvátní náhradu není jednoduché najít. Musíme se proto zamyslet jestli je současný vzdělávací systém dobře nastaven a jak ho můžeme změnit. I proto se v tomto směru velice angažujeme a spolupracujeme na projektech optimalizace středního i univerzitního zemědělského vzdělávání. Věřím, že i tato naše práce přináší postupně své výsledky.

Jung: „Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše“.

Jako vše jednoduché a prosté se toto rčení říci i takto: „Faktická hodnota již uchopeného drobného kosmopolitního pěvce nevalného nutričního významu z čeledi Ploceidae je vyšší než hodnota již vykrmeného měkkozobého opeřence z čeledi Columbidae, jenž dosud setrvává na nejvyšším bodě lidského obydlí“ . Někdy mi připadá, že, jednoduchá vyjádření o nepříjemných pravdách se dají pro zmatení lidu vyjadřovat i rádoby vědeckými formulacemi, kde se pravá podstata věcí vytrácí. Tou nepříjemnou pravdou je fakt, že jsme již ztratili potravinovou soběstačnost. Hojností nabídek supermarketů ukolébaný Čech jen jaksi okrajově a náhodně zaznamenává stesky o tom, v čem už nejsme soběstační. I já, jinak strojní inženýr zvedá obočí, když se dopídí k informaci, že například v roce 1920 se brambory pěstovaly na 391 tisících hektarech a v roce 2015 na necelých třiceti. A náš trh s uspokojením zásobují francouzští, nizozemští a hlavně němečtí farmáři a to v nezanedbatelné výši přes 200 tisíc tun brambor. Na druhé straně se k řepce ještě vrátíme, ale ve srovnání za stejné období stoupla pěstební plocha z 6 tisíce na úctyhodných 360 tisíc hektarů. Otázka je tedy nasnadě – jak je to s tou naší potravinovou soběstačností a co s tím, máme-li se tím znepokojovat?

Toman: Potravinová soběstačnost či, chcete-li, nezávislost na dovozech potravin ze zahraničí, je tématem, které je zejména v posledních několika letech v popředí zájmu jak médií, tak samozřejmě celého zemědělského a potravinářského sektoru. Bohužel, pro Potravinářskou a Agrární komoru ČR rozhodně nejde o nové téma, ale naopak o problém, který se snažíme řešit již několik let. Již v létě roku 2014 jsme důrazně upozorňovali, že kombinace tenkrát čerstvě vyhlášených ruských sankcích a končících mléčných kvót může mít nedozírné negativní následky na české zemědělství a potravinářství, což se bohužel, právě dnes ukazuje na naší rostoucí závislosti na dovozech potravin, ale i zemědělských komodit. Již před dvěma lety jsme navrhovali ministerstvu různá řešení, nicméně jediným výsledkem bylo vyvěšování ukrajinské vlajky na MZe, eventuálně odmítnutí ze strany pana ministra angažovat se jakkoliv ve snaze zrušit ruské sankce s poukazem na to, že s lidskými právy se nekupčí. I kdybychom kvůli tomu měli zrušit české zemědělství a potravinářství.

Že se k tomu skutečně pomalu blížíme, ukazuje situaci u konkrétních rostlinných a živočišných komodit. Pokud jde o živočišné komodity, pak od roku 2003 do roku 2015 vzrostl dovoz vepřového masa o téměř 700 %, dovoz drůbežího masa o více než 185 %, zcela tragický je nárůst dovozu másla a jiných tuků z mléka, a to již o téměř 400 %, sýrů a tvarohů o 284 %. Naprosto neuvěřitelný je potom nárůst dovozu vajec, a to o 800 %. Zastavíme-li se u vajec, tak jako Česká republika jsme byli v této komoditě soběstační do roku 2003. Vstupem do EU začala naše soběstačnost rapidně klesat nikoliv kvůli samotné EU, ale v souvislosti se špatnou zemědělskou politikou samotné České republiky, která měla za následek pokles vlastní výroby a zvyšování dovozů až o oněch zmíněných téměř 600 %. Je tedy s podivem, že jsme i přes tato hrozivá čísla na úrovní soběstačnosti 83 %.

Zůstaneme-li u drůbeže, pak podstatně horší je naše soběstačnost u drůbežího masa, která od roku 2007 klesla o téměř 15 % a propad pokračuje – klesá vlastní výroba a dovozy se za období 6 let, tedy od roku 2007 do roku 2014 zvýšily téměř dvojnásobně. Podíl dovozů na domácí spotřebě tak dosahuje už více než 40 %.

Takřka stejná je ale i situace u rostlinných komodit – u hlávkového zelí a jablek se zvýšily dovozy o více než 80 %, naproti tomu brambory zaznamenaly nárůst dovozů o 310 %. Mrkve již dovážíme téměř o 100 % více a cibule téměř o 70 % více. A stejně můžeme pokračovat i u jiných rostlinných komodit, jako je květák, česnek, kapusta nebo meruňky, hrušky či švestky.

Ač už se budeme dohadovat o jednotlivých příčinách tohoto stavu, kterými jsou již zmíněná špatná zemědělská politika ČR, ale i rozdílné dotace a hlavně národní podpory pro zemědělce v jednotlivých státech EU, s tím spojené levné dovozy z ostatních zemí Unie, a v poslední době třeba i ruské sankce, je zcela jasné, že jednou ze zásadních příčin tohoto dramatického propadu českého zemědělství a potravinářství jsou zcela jednoznačně nadnárodní řetězce obchodní řetězce.

Jung: „Lehko nabyl-lehko pozbyl - Drzé čelo lepší než poplužní dvůr“.

Co lepšího se z lidové moudrosti hodí k fenoménu naší doby – dotacím. Po neblahých zkušenostech v mém okolí mám k systému jakýchkoliv dotací mírně řečeno rezervovaný přístup. Nejde jen o fenomén jakých si laciných peněz po kterých jen hlupák nesáhne, ale v oblasti těch laciných peněz se vcelku logicky otevřel teoretický, ale i praktický korupční prostor. A že tu existuje, lze zaznamenat u aktérů na všech stupních státního řízení nejen v bulvárních , ale i ostatních médií, včetně veřejnoprávních. Navíc neplošně poskytované injekce do podnikatelského prostředí ho nutně musí deformovat a učit ho, onu podivnou hru, kdy není podstatný materiální výsledek , ale úřednické cesty k němu podle představ jejich tvůrců Dotace pro věřenou správu na veřejné majetky - budiž. Ale spolu s volným Evropským trhem přináší dotační systém do oblasti volné soutěže a konkurence v podnikání notný zmatek. Umění čerpání dotací se stalo takřka hlavním kritériem úspěšnosti radnic, ale i vlády – stav stávajícího bezdotačního a normálního podnikání nechává kormidelníky našeho hospodářství v bohorovném klidu. Podle toho také vypadá naše podnikatelská legislativa. Zemědělství je oblast, ve které dotace hrají významnou roli, ale... Na to „ale“ a vůbec na obecný systém koloběhu odvodů a následné čerpání dotací s úřednickým přívažkem a v různém režimu zpět, bych se vá,s pane prezidente, na váš názor zeptal.

Toman: V této souvislosti se možná vrátím k tomu, jak zemědělství vnímá veřejnost. K výše zmiňované prestiži. O zemědělství se skutečně často mluví jako o těch, kdo si stěžují na jaro, léto, podzim, zimu, sucho, mokro, mráz, vedro a pořád jen pobírají dotace, bez kterých by nedokázali přežít. Tak tomu ale skutečně opravdu není. Často opakujeme, že pokud by se k tomu připojily všechny členské země Evropské unie, ale také velké ekonomiky světa včetně Spojených států, Číny nebo Austrálie, budeme první, kdo navrhne, aby došlo k zrušení všech dotací. Bohužel jsme vstupem do Evropské unie naskočili do rozjetého vlaku, kde platí určitá pravidla, a pokud se jim nepřizpůsobíme, brzy nám někdo zasedne místo, protože vlak tak jako tak pojede bez nás.

Na druhou stranu jsem hovořil také o určitých službách, které zemědělci společnosti „úplatou“ za dotační podporu poskytují jako je péče o krajinu, šetrné hospodaření s původu a vodou, šetrné zacházení s hospodářskými zvířaty a také dodržování těch nejpřísnějších standardů při výrobě potravin. Při tom, co všechno zemědělci dělají „navíc“ přitom celá řada potravin za posledních dvacet let nepodražila, ačkoli se průměrný plat zvýšil více než desetinásobně a některé základní služby a produkty například vodné a stočné za stejnou dobu zdražily o stovky až tisíce procent. Bez dotací by to nejspíš nebylo možné a zde se teprve dostáváme k tzv. potravinové bezpečnosti. Samozřejmě můžeme dotace v ČR zrušit, ve světě k tomu nedojde a my si všechno dovezeme za ceny dotované v zahraničí. V tu chvíli ale absolutně nevíme, jaké má dovozové zboží kvalitu a sanitárně bezpečnostní parametry, ale také se vystavujeme velkému riziku, že bude docházet k prudké fluktuaci cen. Situaci dobře známe z kakaa, vanilky, citrusů nebo oliv. Chceme se vystavovat riziku sto a víceprocentního zdražování mléka, masa, sýrů a dalších základních potravin? Nemyslím si, že by to bylo z hlediska vlivu na disponibilní příjem domácností žádoucí.

Jung: „Co je doma, to se počítá, pánové.“

Toto sice není klasické přísloví, ale název filmu, který se do této kategorie zlidovělé slovesnosti bezesporu již dostal. Když opomenu geniální tah vyvézt strategické zásoby nafty do skladů soukromé firmy do Německa a posléze si dělat zásluhy na jejím získávání zpět, pak jsou ale k zamyšlení jiná fakta. Co si myslet o informaci, že čeští sedláci hospodaří z 80 % na pronajaté půdě. A signály, že i čeští sedláci se k půdě nechovají dobře evokuje další přísloví - „ Z cizího krev neteče“. Jak to tedy je?

Toman: Půda je pro zemědělce základním výrobním prostředkem. Pokud to se zemědělstvím myslí vážně a chce, aby mu půda něco dala, (tedy dobrý výnos), musí půdě také něco dát, tím je myšlena správná péče v podobě vhodných a včasných agrotechnických úkonů a dodávek statkových hnojiv, které mají pozitivní vliv na chemické a úrodnostní parametry půdy. To všechno si zemědělci uvědomují a snaží se toho držet, ať už hospodaří na půdě vlastní, nebo pronajaté. Cena půdy totiž neustále stoupá stejně jako cena nájmu. Cílem zemědělce hospodařícího na pronajaté půdě je tak generovat dostatečný zisk, aby vlastníka dokázal finančně uspokojit. Řada vlastníků se navíc začíná zajímat o stav půdy především pro to, že její cena stoupá, nechtějí pro to, aby nesprávným hospodařením její hodnota devalvovala. Ideální samozřejmě je, když se osoba uživatele i vlastníka překrývá. Bohužel trh s půdou v České republice je velmi specifický, vlastníků jsou téměř 3 miliony a není reálné, aby ze dne na den začali všichni tito lidé zemědělsky hospodařit. Přesto se snažíme, aby zemědělci v případě, že dochází k prodeji zemědělské půdy, na které hospodaří, měli možnost učinit prodávajícímu nabídku a půdu, kterou dobře znají, a o kterou se starali, mohli získat do svých rukou. V zemích jako je Rakousko, Itálie nebo Francie pro tyto případy existuje jasná právní úprava, bohužel v České republice jakákoli regulace trhu vzbuzuje vášně. Fakt, že zde existuje celá řada subjektů, které buď velmi diskutabilně pouze pobírají dotace, vydírají tuzemské zemědělské podniky nebo podvádějí vlastníky při prodeji, ale nejspíš tolika lidem nevadí.

Jung: Máme vůbec představu co je tedy v „půdě“ tzv. doma a komu ve skutečnosti patří naše zemědělská půda, která z celkového půdního fondu činí víc jak 53 %. Stejná otázka se nabízí jak je to se souvisejícím lesními pozemky, které z půdního fondu činí více jak 33%? Jak to hospodaření s tím nejcennějším co máme vidí prezident Agrární komory ?

Toman: Novináře často zajímá, jak velký podíl zemědělské půdy v České republice je v zahraničních rukou. K tomu je nutné říci následující. Až do roku 2012 existovalo moratorium na prodej půdy cizím státním příslušníkům. Tento zákaz byl však v mnoha případech obcházen pomocí tzv. bílých koní. Po skončení moratoria začali zahraniční vlastníci jednat s vlastníky na přímo, nicméně nikde neexistuje oficiální statistika o tom, kolik půdy již dokázali nakoupit. To by totiž odporovalo smyslu jednotného trhu EU, na kterém se má ke všem subjektům přistupovat nediskriminačně. Tzn., že přesně Vám tento podíl momentálně nikdo neurčí, co můžeme identifikovat, je trend zvýšeného zájmu o tuzemské zemědělské pozemky a s tím rostoucí cena půdy a nájmů a také s tím spojené problémy pro všechny zemědělce, od těch nejmenších, až po větší právnické osoby.

Jung: „Není všechno zlato, co se třpytí - Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“.

Jsme v severozápadních Čechách a tak nemůžeme obejít základní téma tohoto regionu, kterým je energetika. Nechci s prezidentem AK diskutovat o obecné tzv. „velké“ energetice i když zemědělství má i do ní co mluvit. Také rádoby agrární sféry se týkající spásné fenomény bioplynových stanic, zelené nafty, biomasy a ostatní segmenty energetického mixu ponechme stranou, tedy až na jedno. Kdysi jeden moudrý člověk řekl, že o tom jestli si bohatá Evropa může dovolit spalovat přímé, nebo potenciální potraviny rozhodnou ve svém konečném řešení prázdné žaludky v Africe. Je to trochu nadnesené, ale také je nesporným faktem, že zlaté klasy kukuřice (abychom zůstaly u uváděného přísloví), zlaté lány kvetoucí řepky a zralé pšenice jsou sice oku lahodící, ale že by byly vhodným palivem i jako podíl do nafty a benzínu- o tom lze polemizovat. Myslím si, že v duchu přísloví se rozhodně netřpytí, i když uznávám, že jako obchodní komodita je to skvělé. Ale vtírá se otázka, zdali už nám ty boží mlýny pomalu „nemelou“. Naskýtají se laické otázky, jak doplníme do půdy uhlík, když jej jako biomasu spálíme, co se stane za pár let při nestřídání plodin, nebudeme muset za pár let přiřadit k naší soběstačnosti v potravinách uprchlíky z vysychající Afriky a Asie a možná by odborník položil i otázky další – tak pane prezidente jak to vidíte s energetikou a tím využíváním biomasy pro energetiku Vy?

Toman: Využití polní, potažmo lesní biomasy se z hlediska ekonomické i ekologické udržitelnosti zemědělství přímo nabízí. Samozřejmě všechno má svoje limity. Vzpomeňme si na naše předky, kteří si chodili do lesa pro klestí na zátop nebo si ze slámy vyráběli došky na střechu. Žádný „Brusel“ jim přitom nestanovoval více či méně nereálné cíle v povinném využívání biomasy. Problém vidím právě v tom, že celá řada politiků klade nároky na podnikatelskou sféru, ale je už natolik vzdálena od praxe, že si neumí představit, jak to celé funguje. Dobrou ilustrací jsou například emisní limity a s nimi spojená aféra Dieselgate.

U nás se často velmi negativně hovoří o řepce, přitom se jedná o plodinu, která dává smyslu jak z ekologického, tak z ekonomického hlediska. Nejenže je její pěstování pro zemědělce rentabilní a její výkupní cena nepodléhá díky podpoře biopaliv výkyvům, ale je to také plodina, která zemědělce nutí starat se dobře o půdu. Jakmile totiž kvalitně a dostatečně nehnojíte statkovými hnojivy, nemůžete čekat dobrý výnos. Jak bylo řečeno výše, pokud si z přírody něco vezmete, je vždycky dobře, když jí něco vrátíte nazpět. Co se týká našich závazků vůči zbylým částem světa, myslím, že bychom jako Česká republika, potažmo Evropská unie měli v první řadě myslet hlavně na vlastní občany. Zcela nepochopitelně se často zatracuje koncept potravinové soběstačnosti. Lidé přitom zapomínají, že stát je společenství lidí, které vzniklo za účelem ochrany vlastních obyvatel včetně zajištění jejich obživy. Co se týče zajištění obživy obyvatel zemí tzv. třetí světa v rámci rozvojové spolupráce. Řeknu jen toto: rozvojovou politiku, která vede k ještě větší závislosti, toho, komu se pomáhá, na tom, kdo pomáhá, podle mě rozhodně nelze označit za úspěch.

Jung: „Láska je jako voda. Všude je jí dostatek, ale v dlani ji neudržíš“.

Přiznám se, že toto přísloví slyším poprvé, ale k našemu tématu se hodí. To že je voda pro naši existenci zásadní ví asi každý, ale stejně jako v energetice pokud otočím vypínačem a svítí a pokud otočím kohoutkem a voda teče, tak to jako možný problém hodný mimořádné péče, až na několik osvícených nikdo nevnímá. Příroda a zemědělství jako její součást je na vodě závislá, ale s jednou „malou“ podmínkou. Musí jí být tak akorát a to v množství a čase. Tato podmínka v historii a zapříčiňuje i dnes „stěhování národů“ se všemi důsledky, které z toho plynou. Nás dnes sice trápí spíš váleční migranti, ale z mnoha varovných slov nás čekají migranti „hladovějící a žízniví“. Ale to asi tady nevyřešíme, nicméně problém s vodou už lze registrovat i v našich oblastech. Začínáme se probouzet ze snů o poručení větru a dešti a o problematice vody se začíná alespoň mluvit – ba i nějaké korunky vláda vyčleňuje. V té souvislosti jsou napadání i zemědělci, že nevhodnou skladbou rostlin a technologií pěstování způsobují neschopnost volné i zalesněné krajiny zadržet vodu. Budování a mnohdy i údržba vodních děl všeho druhu naráží kromě zdrojů i na majetkové vztahy a naší specialitu spočívající v činnosti všeho schopných ekologických aktivistů. Jaký máte, pane prezidente, názor na problematiku vody obecně a u nás. A jestli se zmíníte o Vašem názoru na problém různých ekologických hnutí a jejich vlivu budeme rádi.

Toman: Hospodaření s vodou je samozřejmě dalším důležitým aspektem udržitelného zemědělství. Momentální predikce klimatologů pro příštích padesát let rozhodně nejsou optimistické a právě pro zemědělství mohou mít černější scénáře dalekosáhlé důsledky. Agrární komora proto spolupracuje s mnoha výzkumnými ústavy včetně Akademie věd, Výzkumného ústavu rostlinné výroby, Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd, univerzitami a státními úřady včetně Státního pozemkového úřadu na tom, aby byl důkladně popsán a zanalyzován současný stav zemědělské půdy v ČR a jejího ohrožení suchem a především byly zemědělcům doporučena opatření pro předcházení a zmírňování případných následků klimatických změn. Velkou inspirací nám mohou být země, jako je například Izrael, který se nachází ve stejné klimatické oblasti jako země, jejichž zemědělství momentálně kolabuje (Egypt je dnes největším importérem pšenice v regionu, ačkoli to dříve byla téměř obilnářská velmoc), a přitom je židovský stát ve většině potravin soběstačný a naopak ještě exportuje. Vděčí za to výbornému uvedení poznatků vědců do praxe a modernizaci zemědělství, což v brzké době čeká také Českou republiku. Důležité je být připraven dřív, než problém nastane, ale zároveň to v žádném případě neznamená, že bychom měli resignovat na zemědělskou výrobu, která vytváří pracovní místa a hodnoty. Zemědělci si totiž nemohou, podobně jako někteří environmentalisté placení kdo ví kým, dovolit být profesionálním aktivistou, ale musí neustále pečovat o půdu a o zvířata a zároveň produkovat potraviny pro společnost.

Ing. Miroslav Toman, CSc. (56). ystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze, kde zároveň obhájil disertační práci. Postupně pracoval v zemědělském sektoru v nejrůznějších řídících funkcích. Od roku 1996 do roku 2001 působil jako diplomat na zastupitelských úřadech ČR v Bratislavě a ve Washingtonu, D.C. V letech 2002 až 2006 zastával na ministerstvu zemědělství funkci náměstka pro vztahy s EU a později funkci 1. náměstka ministra – státního tajemníka. V čele Potravinářské komory ČR stojí od září 2007, ve své funkci byl na další čtyřleté období potvrzen v květnu 2012 a znovu i v roce 2016. Od července 2013 do ledna 2014 byl ministrem zemědělství ve vládě Jiřího Rusnoka. V březnu 2014 byl zvolen za prezidenta Agrární komory ČR.

Vyšlo v magazínu TEMA Okresní hospodářské komory Most. Publikováno se souhlasem vydavatele.