1. Není snadné přiznat si, že naděje mnoha lidí se ukázaly iluzemi a že z převratu těžili především ti, kterým se podařilo při rozprodeji společného majetku urvat co největší kus. Karel Schwarzenberg se přiznal, že jeho vídeňský syn s přáteli se před ním bavili na téma, jak snadno může přijít šikovný člověk v Čechách k hezkým miliónům. On sám s ironií, která je mu vlastní, poznamenal, že jako zlatokop nebyl, bohužel, úspěšný. (Věř mu, kdo můžeš.) V každém případě rozpor mezi očekáváním vzbuzeným blížícím se převratem a neschopností politické reprezentace využít energie společnosti, která byla – podobně jako v květnu čtyřicátého pátého nebo ve dnech Pražského jara 1968 – semknuta a připravena s chutí se pustit do práce, pociťujeme dnes o to víc, oč víc nás pravicoví politikové a většina médií ujišťují, že se českému národu nikdy v minulosti nedařilo tak dobře, jako dnes, kdy péče o činnost o prosperitu bank a působení neviditelné ruky trhu nesrovnatelně převyšuje péči o práci přinášející prospěch osmdesátiprocentní většině národa.
2. Z Amsterodamu, kde jsem učil na universitě, jsem mohl blízka pozorovat, s jakým napětím Češi, kteří se po srpnové okupaci šedesátého osmého roku octli na Západě, sledovali události v Praze po 17. listopadu, kdy se dějiny daly do pohybu. Veřejnost v Holandsku živě reagovala na události u nás; mnozí lidé si ještě pamatovali šok, způsobený před dvaceti lety sovětskou okupací neposlušné „bratrské“ země. Živě se mi vybavuje vzrušená atmosféra schůze svolané Slovanským seminářem v Bungehuis, budově Amsterodamské univerzity, i na náměstí – Holanďané sdíleli radost i naděje hrstky Čechů a Slováků; v krátkém proslovu jsem hovořil o autentickém prožitku svobody, který je na hranici historického zlomu mnohem intenzivnější, než v podmínkách, kde občanské svobody patří k samým základům společenského života. Vyslovil jsem naději, že obyvatelé Československa si konečně budou moci zařídit poměry po svém. Nepřišlo mi na mysl, že to bude právě svoboda, kterou významní aktéři polistopadového převratu zbaví výsostného postavení: z nadosobní hodnoty (Emil Filla ji v zápiscích z koncentračního tábora označil za základní kategorii lidské existence) vytvoří sobecký princip účelového jednání. Ani v nejhorším snu mě nenapadlo, že prezidentův spolupracovník na Hradě jednou pronese památná slova: „Mám-li volit mezi svobodou a dobrem, volím svobodu.“
3. V době, kdy se v Evropě a ve světe schylovalo k tektonickým změnám, začínala také velká hra o nezávislost národů a států. Československo se vymanilo z ekonomické a politické závilosti na Moskvě, ale svoboda nepřinesla státu, založenému Masarykem a přeživšímu katastrofu druhé světové války, větší stabilitu a prosperitu. Naopak, během krátké doby se hospodářství zakymácelo v základech a lidé, dřív než se dočkali dlouho očekávaných plodů tržního hospodářství, museli čelit jeho přidruženým škodám: nezaměstnanosti, korupci, programové agresivitě, vyhraňování osobních zájmů.
Když jsem v lednu 1990 přijel po bezmála čtvrt století do Prahy, poddával jsem se magii starobylého města, které navzdory ošumělosti, ale i proto, že se nepyšnilo pozlátkem západních metropolí, neztratilo svou krásu a jedinečnost. Moji holandští studenti rádi jezdili do Prahy, jeden kolega s početnou rodinou pravidelně trávil dovolenou na české vsi, kde mu místní lidé ochotně vycházeli vstříc. Byli samozřejmě rádi, že se naše republika vyvázala z tíživého sevření východní „bratrské lásky“, ale zarazilo mě, když jedna studentka poznamenala, že si musí užít pohostinnosti českých lidí, pokud ji nevytěsní komerční kalkul západního turistického průmyslu. Neuvědomil jsem si, že svoboda podnikání, nerušená zákony, ani morálkou, uvolní v lidech nejen pracovitost, zručnost a vynalézavost, ale také nectnosti a hříchy, které se nemohly v podmínkách bdělého vrchnostenského dozoru pořádně rozvinout. Michal Horáček, který v dobách normalizace dokázal vydělávat velké peníze jako šéf ilegální sázkové kanceláře a karbaník, byl vzácnou výjimkou potvrzující pravidlo.
4. Jedním z nejvýraznějších důsledků listopadového převratu byl rozpad republiky. Dějiny jakoby se vrátily zpět do tragického období po Mnichovském diktátu. Nová doba paradoxně potvrdila rozpad Československa, způsobený dohodou západních mocností s Hitlerem a Mussolinim 29. září 1938. Kdyby nebyli bývali sudetští Němci v roce 1945 vysídleni, jistě by prostřednictvím svých organizací neváhali v rámci sametového převratu, v duchu demokraticie a odčinění křivd bolševismu, žádat návrat mnichovského okleštění českého a moravského území – konečně by dosáhli toho, oč po první světové válce usilovali marně, totiž o připojení tzv. Deutschböhmen k Německu.
Václav Havel ve hře Zahradní slavnost, hovoří o tom, že byrokraté pořádající večerní merendy plní dvojjedinou funkci – zahajují a likvidují. Ironií dějin sám vzal na sebe nejen funkci zahajovače, ale také likvidátora nového státu. (Z formálního pohledu tuto funkci přenechal jinému ústavnímu činiteli, ale dějinnou odpovědnost onomu bezbarvému bankovnímu úředníkovi samozřejmě nikdo nebude předhazovat.) Dnes už rozpad Československa většině obyvatel na obou stranách hranic nedělá vrásky na čele, ale úřednický postup, jakým k zániku státu došlo došlo, byl výsměchem demokracii. Slovo referendum bylo tehdy, a dodnes je, strašákem, kterého lidé u moci zažehnávají Archimedovými slovy – „noli tangere circulos meos“, nedotýkej se mých kruhů, neruš moje soustředění při řešení složitých otázek, kterým nerozumíš. A tak Slováci, ani Češi nerozuměli rozpadu státu, nerozuměli obrovským přesunům majetku v rozsahu připomínajícím dobu do Bílé hoře, nerozuměli velkorysé demontáži oceláren, strojíren, textilek, curovarů, továren na obuv a na papír, nerozuměli církevním resitucím, nerozuměli prodeji bank, dolů, vodních zdrojů, pivovarů, porcelánek cizím firmám, nerozuměli překotnému vstupu republiky do západního vojenského paktu, nerozuměli instalaci amerických vojenských instalací v Brdech, nerozuměli složité hře, která vedla k tomu, že vnucenou východní orientaci musí nahradit jiná, západní, a samozřejmě netušili, že její útočný ráz si uvědomí teprve ve chvíli, kdy opadnou iluze a objeví se neblahé důsledky ničím neomezované světové nadvlády velmoci, plně si užívající plodů vítězství ve studené válce.
4. O tom, jak probíhaly v Praze vzrušené dny demonstrací po 17. listopadu, mne podrobně informoval Miroslav Drozda, blízký přítel, kterého jsem znal z dob studií na Karlově univerzitě. Svými pracemi z dějin ruské literatury získal věhlas za hranicemi a právě v předvečer listopadového převratu byl po zdlouhavé proceduře jmenován profesorem Vídeňské univerzity. S Mirkem jsem prožil nejen krátkou a krutou éru svazáckého nadšení, ale také nelehkou a klopotnou cestu vystřízlivění. Myšlení, jak říkal Masaryk, bolí, a kritické dvojnásobně. Zvlášť, když jde proti větru. Drozda patřil do početné skupiny levicových vzdělanců, kteří, jak to vystihl Milan Jungmann, dobývali Tróju zevnitř; mnozí, jako Ivan Sviták, Antonín Liehm, Lubomír Doležel, Milan Kundera, Květoslav Chvatík, abych jmenoval jen své přátele a dobré známé, odešli do exilu, jiní byli za své revizionistické názory po porážce Pražského jara vyhozeni z vysokých škol, vědeckých ústavů a redakcí, a museli se živit profesemi, které jim přidělila vrchnost. Drozda zvládl profesi technického úředníka ve stavební firmě. Profesor Jan van der Eng, který znal Drozdovy práce a osobně se s ním seznámil na amsterodamské konferenci o Puškinovi, mi s respektem sdělil, že Mirek si na své nedobrovolné povolání nestěžoval, dokonce o něm mluvil jako o práci, která ho obohatila; tvrdil, že mu pomohlo rodinné zámezí: pocházel, jako většina českých vzdělanců, zdola a jako člověk plebejského původu nebyl zatížen stavovskými předsudky a fyzickou nebo méně výnosnou prací neopovrhoval. (Osud byl k němu krutý: dřív než se mohl plně věnovat svému profesorskému úvazku na vídeňské slavisitice, sklátila ho nevyléčitelná nemoc. Zemřel 8. dubna 1990.)
Citace jeho dopisu z 24. listopadu umožní dnešnímu čtenáři vžít se do neopakovatelné atmosféry dnů, kdy čas trhnul pověstnou oponou dějin a před Čechy a Slováky se otevřelo nové dějství, do něhož lidé vkládali o to víc nadějí a iluzí, oč déle na ně museli čekat.
„Dnešní den je zřejmě právě rozhodující. Sedím doma, než odpoledne vyjdeme na Václavské náměstí, kam teď chodíme denně do toho skvělého zástupu vnitřně už svobodných lidí, doprostřed něčeho, co ve srovnání s atmosférou ještě před týdnem vypadá jako hotový zázrak. Jsou tam opravdu všechny generace a profese, všichni v jakémsi zvláštním uvolnění, jako po velkém oddechnutí, a zároveň ovšem v napětí, kdy to dopadne tak, jak všichni chceme. Už u stanice metra, odkud vyjíždíme, na stanici a kolem jsou vylepeny plakáty, výzvy, kopie té části tisku, která píše svobodně. Ve vagónech první lidi s trikolórami, u Muzea přestoupíme, sjedem dolů na Můstek druhou linkou a pak jdeme po Václaváku. To už se (kolem 16. hod.) obyčejně valí fakulty za volání „Už jsme tady!“, lidi na ně mávají z oken, z jednoho krejčovství v 1. patře jim švadlenky hážou právě našité trikolóry. A po chodnících se přidávají starší lidi i školáci. Když mítink začíná, všichni cinkají svazky klíčů – že už je poslední zvonění. A pak to jede hodinu –
půldruhé; slyšet bohužel není po celém náměstí, pořadatelé nemají tu moc, aby byly zapjaty městské tlampače. Ale zástup si poradí aspoň v tom, že přebírá hlasovou reakci těch, kteří slyší, takže z jejich skandovaných replik aspoň přibližně sleduje „tématickou výstavbu“ daného projevu. V chování, v reakcích na jednotlivé otázky není ani co do postoje, ani co do intelektuální schopnosti porozumět problémům nejmenšího rozdílu mezi studenty, úředníky, učni, dělníky atd. Dělníků den za dnem v zástupu přibývá. Na závěr hymna, předzpěvovaná z balkónu Melantricha (odkud se také ozývají všechny projevy) Martou Kubišovou. Pak všichni volají „Zítra zase tady!“ a – znovu to „poslední zvonění“ klíči. I když zácpa je tam neuvěřitelná, pořád se tam někdo v tom davu přemísťuje, ale nikdy nevznikne hádka, jen občas někdo ty lezouny nabádá, aby nerušili. V metru zpátky klid, slušnost, lidé jsou na sebe najednou hodní, no jako před 21 lety. Televize zatím referuje „smíšeně“, tj. vedle podivuhodně otevřených epizod dává i různé starodumy, ale zatím se neodvážila nebo nemohla dát přímo opoziční mluvčí při projevu, respektive dá třeba i Dubčeka, ale jen vizuálně. Ostatní celkové souvislosti jistě znáte přinejmenším stejně dobře, jako my, chtěl jsem jen naznačit náladu. Teď právě zasedá
ÚV. Tak jsem napjatý, jako snad nikdy v životě. Po návratu z Václaváku sem ještě dopíšu, co jsme tam zažili. (…)
21,15: Od 19,30 víme, že všichni odstoupili! Lidi jásají. Zítra odpoledne ve 14,00 na Leteňské pláni má být celá Praha. Dnešní odpoledne na Václaváku bylo nádherné. Stáli jsme dole na Václaváku, vedle nás jeden pán mého věku radostí brečel... Češi a Slováci povstali z nicoty. Vědí, že čeká plno práce i odříkání. Ale věří, že to bude mít smysl.“ Mirkův syn, zaměstnaný jako inženýr v ČKD, byl jedním z organizátorů stávky v závodě, který tehdejší političtí lídři považovali za baštu socialismu. Když se na manifestaci na Letné objevil početný zástup dělníků z Vysočan s vlajkami a nápisy oslavujícími práci, která konečně bude zbavena příživníků, lidé jejich přítomnost vítali jako důkaz, že starý režim má již opravdu na kahánku. Dnes se, bohužel, nemohu zbavit neodbytné otázky, jak by se dělníci elitního strojírenského závodu tvářili, kdyby jim tehdy nějaký geniální prognostik prozradil, že v nedaleké budoucnosti se jejich továrna stane zbořeništěm obehnaným vysokými ploty. Připomnělo mi to zoufalství i hněv, s kterým Lech Walensa, hrdina polské rebélie proti neschopnému a nenáviděnému režimu, reagoval na hospodářský bankrot gdaňských loděnic, slavné kolébky Solidarnoszczi. Také se mi vybavuje fotografie mladičké Angely Merkelové, která jako aktivistka sjednoceného Německa navštívila na Rujaně družstvo rybářů, kterému hrozil zánik. Nevím, co jim mohla diplomovaná inženýrka jaderné fyziky poradit nebo slíbit – v záloze jistě měla chlácholivé řeči o svobodě a prosperitě.
Když ptáčka lapají, dobře mu zpívají. A ptáček rád poslouchá, zvlášť když té těsné klícky má už opravdu po krk.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
