Jozef Banáš mi ke knize řekl: „Český překlad se objeví v březnu.“ Přebal knihy je zdoben kokardami, a ač má román 472 stran, čiší z jeho stránek na každém místě energie. Tu lze ostatně vnímat již v momentě, kdy čteme ultimativní názvy kapitol Bije zvon slobody, Šír slávu svojho národa!, Prekážka ani choroba ma nezdolá; Vzdor, který hory prenesie; Dali sme sa do služby ducha, Viera je čin.
Počúvnem hlas srdca, Rovnaký vo chvíl´ach prehier i víťa zstiev, Vždy podl´a pravdy; Myšlienky, slová i skutky v súlade so svedomím; Ráta sa zmysluplnosť života; Nohy v blate, hlava vo hviezdach; Prebijem sa, lebo sa prebiť chcem!
Je to přehnané? Nacionalistické? Příliš efektní? Bombastické? Věrné zemi? Každý odpoví sám sobě. Ale pokud Slováky a Čechy kdokoli propojil celým životem, byl to Milan Rastislav Štefánik, uskupitel těch Legií, které vznikaly ve Francii. 630 jejich zdejších příslušníků postupně padlo, v Itálii 410 a v Rusku jich nakonec nepřežilo čtyři tisíce sto dvanáct. Podstatným, pravda, není, zda padli, a důležité je, že bojovali za vlast.
Letos uplyne sto let od smrti spoluzakladatele Československa
Letecká nehoda 4. května 1919 (kterou Jozef Banáš nepokládá za atentát), bohužel, Štefánika zabila a vzpomínáme-li vůbec, vzpomínáme dnes více na Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše, zbývající zakladatele státu. Banášova románu bylo proto třeba a od Štefánikovy letos ostatně uplyne století. A i tento důstojník a gentleman si podle všeho zaslouží místo v česko-slovenské beletrii, byť nutno uznat, že již non fiction, která se mu věnuje, je dnes poměrně rozsáhlá.
Sám Jozef Banáš se cítí mladě a píše také neuvěřitelně mladistvě. Zasypává občas se přece jen rozvírající propast mezi Čechy a Slováky a především napravuje zapomnění. Břitce, informativně, místy možná i dumasovsky. Jen v oblasti milostných citů hrdiny zůstává poněkud cudný. Snad to ale odpovídá. „Probiji se!“ opakoval astronom, politik, voják a Slovák, Čech i Francouz (občanstvím). A patos tu není k smíchu.
„Lidé si přiznají pravdu, jen když je zmáčknete,“ pravil Truman Capote a Banáš to ví. Rád by nás svým textem aspoň trochu změnil. Dalšími a dalšími slovy připomíná myšlenku slovanské vzájemnosti: Čo dáš, to sa ti vráti, Nesloboda je nedostatok odvahy; Veriť, milovať, pracovať; Zázrak je výsledkom viery; Slúž kráse, šír šřastie!, Klopte a bude vám otvorené, Ku hviezdam sa rastie, Pre l´udí s pevným predsavzetím neexistuje nemožné; Ak chceš, akoby si už mal; Polepšuj seba – polepšíš svet!; Čím som učenejší, tím som vol´nejší; Bolesť je utrpenie pre slabých, dar pre silných; Slabosi na príležitosť čakajú, silní ju vytvárajú; Prekážky nás posilnia; Vzdám sa, až keď umriem; Kto zomiiera bez túžob, žil životom opravdivým.
Francouzská vláda udělila Štefánikovi kříž Rytíře čestné legie
Milan Rastislav Štefánik byl prostřední z tuctu dětí slovenského faráře. Od devíti let se mimo domov připravoval na střední školu a díky vynikajícímu prospěchu získal stipendium. Ještě na střední škole se zamiloval do Emílie Chovanové. Maturoval s vyznamenáním, ve studiích pokračoval v Praze, ale okolo roku 1900 pochopil, že nebude a nechce být stavebním inženýrem. Odešel ze školy na filozofickou fakultu.
Roku 1902 pobýval ve Švýcarsku, od roku 1903 redigoval přílohu časopisu Hlas, o slovenské politice a kultuře psal úvodníky do Času, stýkal se s rodinou Jaroslava Vrchlického, roku 1903 se účastnil sjezdu mezinárodní studentské organizace v italském Palermu, rok nato se stal doktorem filozofie a jeho disertační práce má titul O nové hvězdě v souhvězdí Cassiopea objevené v roce 1572. Od listopadu téhož roku žil v Paříži, spřátelil se doživotně s tamním rakouským vojenským atašé hrabětem Hanušem Kolowratem a na hvězdárně v Meudonu navštívil slavného astronoma Janssena. 20. června 1905 vystoupil do jeho observatoře na Mont Blanc. 30. srpna téhož roku sledoval ve Španělsku zatmění Slunce a jen roku 1906 zveřejnil sedm vědeckých prací. Seznámil se také s českou studentkou Marií Neumanovou.
Koncem roku 1906 ho pověřili vedením výpravy do Turkestánu. V rámci toho v Jasné Poljaně navštívil Tolstého. Po léčbě v Chamonix (léto 1907) procestoval státy severní Afriky. Vyslán byl na Tahiti, aby pozorovat Halleyovu kometu, a další zatmění Slunce sledoval z ostrova Vavau, jiné z Brazílie. Klíčovou misí v jeho politické kariéře se ovšem stal Ekvádor. Francouzská vláda mu poté udělila kříž Rytíře čestné legie a Banáš román dělí ve dvě části: MIER – a VOJNA.
Místopředsedou Československé národní rady vedené Masarykem
Štefánik byl na frontě od začátku roku 1915. Nastoupil do letecké školy v Chartres, stal se pilotem a podnikal průzkumné lety. Odmítl pohodlné místo velitele meteorologické služby francouzské armády a nechal se přeložit na srbskou frontu. Havaroval s letadlem, ale přežil. V Římě poznal královnu zdejších salónů Claire Bois de Jouvenal a podstatně mu pomohla v boji za osamostatnění Slovenska. I kdyby ne, v Paříži jej seznámila s ministerským předsedou Aristide Briandem a 13. května 1915 se M. R. Štefánik poprvé setkává s Edvardem Benešem.
Nesedli si, ale to se vyvíjelo spíš později a ve vztahu k Masarykovi. A Beneš se možná stal i Štefánikovým neštěstím.
Psali jsme:
Svobodomyslný je pohled Jozefa Banáše na různé skutečnosti historie a trefně se popasoval i s výrokem „za vším hledej ženu“. Štefánikovi totiž neodolala ani průkopnice feminismu Luise Weissová, ani markýza Guiliana Benzoni. Její pouto s ním bylo nejmocnější.
V únoru 1916 se Štefánik stal místopředsedou Československé národní rady vedené Masarykem, ale například v Itálii nikoho nepřesvědčil o nutnosti samostatného slovanského státu. Jel tedy opět do Ruska a v létě 1916 se setkal s carem. Koncem srpna spolupodepsal Kyjevskou dohodu, jíž se Národní rada stala vedoucím orgánem českého a slovenského hnutí za svobodu, nato byl poslán do Rumunska, kde získal patnáct set dobrovolníků. Začátkem roku 1917 byl zase v Rusku, 2. června odplul nabírat dobrovolníky do Spojených států a získal jich tři tisícovky. Pro sebe pak i kříž důstojníka Čestné legie.
Připisovat příčinu smrti Benešovi je nezodpovědné a populistické
Jak známo, od 16. prosince 1917 existovala také díky němu ve Francii Česko-Slovenská armáda v počtu deseti tisíc mužů a zahraniční legie dostal Štefánik na starost i jako pozdější ministr vojenství v Československu. Představa, že jeho letadlo nechal pak sestřelit Edvard Beneš, je však absurdní. Byť se nenáviděli. A byť Milan Rastislav opravdu ledacos prokoukl a odhalil (a snad i jistou zpronevěru), jeho tragická smrt s tím patrně nesouvisí.
„Strávil jsem dlouhé, vzrušující hodiny, dny a týdny studiem a prověřováním francouzských, německých, ruských, anglických, maďarských, českých, slovenských dokumentů a v debatách s odborníky,“ píše Banáž v Epilógu. „Možná nejvíc času jsem věnoval nejčastěji diskutovanému tématu v souvislosti se Štefánikem – jeho tragické smrti. Stejně jako mí konzultanti zastávám názor, že příčinou pádu letadla bylo nezvládnutí přistávání v důsledku povětrnostních podmínek. Připisovat příčinu smrti Benešovi je nezodpovědné a populistické. Zásadní povahový rozdíl mezi Benešem a Štefánikem vidím v tom, že Beneš se nejdříve díval na sebe a potom na „věc“, zatímco Štefánik hleděl výhradně na „věc“. Až do sebeobětování. Věcí, která pak oba dva pojila, byla Československá republika.“
A motto celého románu? Je od Milana Rúfuse a zní: „Mírou bytí je míra oběti.“
Krátce z kapitoly Dubček proti Štefánikovi:
O velkolepém shromáždění Čechů a Slováků v newyorké Carnegie Hall a skvělé Štefániokově řeči informovali The Sun, The New York Times World, The New York Times i New York Herald. Mezi dělníky seděli také tři chlapi známí svými levicovými názory – Štefan Dubček s bratrem Michalem a kamarádem Jozefem Grigerem. Všichni byli členy slovenské sekce americké socialistické strany. Když na pódium vstoupil útlý muž v blankytné uniformě, jako by sladěné s jeho modrýma očima, sálem se rozlehl mohutný potlesk. Štefánik se uklonil a na unavené tváři vyčaroval svůj typický úsměv, kterým každého odzbrojoval. „Nezazlívejte mi, prosím, že budu mluvit slovensky, ale tak mi to nešeptalo mé srdce, protože Slovák jsem tělem i duší, duší svého bratra Čecha milující.“--
„Ale my nechceme bojovat proti našim bratrům Rusům. Proč naši vojáci v Rusku bojují proti dělníkům a rolníkům?“ vztyčil se náhle hranatý chlap, který dosud jen nehybně sledoval dění v sále. „Jsem Dubček Štefan, stolař. My chceme republiku česko-slovenskou, ale nechceme nahradit jedny pány druhými. My chceme nahradit vládu pánů vládou dělníků. Nechceme válku. Chceme mír a chceme dát půdu do rukou rolníků, tak jako to chtějí ruští bolševici! Prezident Wilson nás zradil. Tvrdil, že Amerika nikdy nepůjde do války, ale najednou je v ní po uši!“ křičel do sálu rozhořčený Dubček.
Štefánik se zpytavě díval na mohutného muže, který svým hlasem elektrizoval shromáždění krajanů. Někteří se jej pokoušeli zakřiknout, jiní mu tleskali. ---
Náhle se Štefan Dubček znovu postavil. Přistoupil ke stolu, Štefánikovi pevně pohlédl do očí. „Pracuji pro továrnu na hudební nástroje, moc toho nemám, ale na osvobození Slovenska od Maďarů dám. Možná vám budu moci jednou pomoci i jinak.“ Pevně Štefánikovi stiskl ruku a vrátil se na místo.
Z knižní záložky: Vždy šel za svým snem, navzdory bolesti a protivenstvím, připraven sáhnout na dno svých sil. Osvobození národa bylo dílo hodné velikosti toho muže. Jeho život byl kompozicí obrovské víry, železné vůle a ušlechtilé lásky k národu. Ti druzí zahynuli v žáru pouličních lamp, on zahynul na cestě ke hvězdám. Per asperav ad astra... Touha v jeho srdci byla tak velká, že se nakonec sám přeměnil na hvězdu. Pokud tato kniha vzbudí ve vás touhu být jako Štefánik, mělo její napsání smysl.
Z Epilogu: Knihou o nejvýznamnějším Slovákovi jsem chtěl vzbudit emoce, ale emoce pozitivní, emoce lásky a příkladu. Štefánik si zaslouží, abychom jej milovali. Se všemi jeho slabostmi a pochybnostmi. Těch měl dost, ale uměl se vůči nim postavit jako chlap. Byl do mrtě schopen naplnit antickou moudrost: Per aspera ad astra – přes překážky ke hvězdám. Nebo, pokud to máme říct jeho slovy: „Rostoucími překážkami roste má energie k jejich překonávání.“ Stal se hrdinou ne díky své smrti, ale díky svému životu. Příkladnému a motivujícímu. Stojí za to pokračovat jeho cestou. Pokud vám tato kniha dodala sílu na ni vykročit, její napsání mělo smysl. Děkuji vám. Jozef Banáš, květen 2018
Autor Ivo Fencl je spisovatel, člen Obce spisovatelů, České společnosti Sherlocka Holmese a Sdružení přátel Jaroslava Foglara.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jih
