A poukazovalo se na to, že svazu platí za hudbu už samotná rádia, proč tedy OSA žádá ještě další peníze? Svaz se, zjednodušeně řečeno, bránil tím, že podniky zvukovou kulisou lákají hosty (některé konzumenty naopak nahlas puštěná rádia ovšem odrazují, ale to je vedlejší), a jde tedy o veřejné užívání čehosi coby součást podnikatelské činnosti.
Inspektoři OSA pak horlivost poněkud přeháněli, když do poplatků zahrnovali i kupříkladu malé krámky, ve kterých si prodavačky krátí dlouhou chvíli posloucháním oblíbených cédéček. Tím zřejmě nakupující nijak nepřitahují. Spor se táhne už léta, značná část veřejnosti v něm stojí proti poplatkům a OSA dostala pomyslnou nálepku nenasytné organizace, jejíž členové, i jen autoři OSOU zastupovaní, si rozdělují jakési pohádkové částky.
Celá otázka je dost komplikovaná, vysvětlit ji důkladněji na malém prostoru nelze. Budiž však řečeno, že jde o otázku takřečeného duševního vlastnictví, aplikaci autorského práva. A selským rozumem je zřejmé, že z veřejného provozování nějakého díla, ať jde o symfonii nebo prostou populární písničku, mají autoři samozřejmě právo na odměnu.
Pokud s tím majitelé kaváren a podobně nesouhlasí, přičemž nejde o žádné horentní sumy, není nic snazšího, než se obejít bez rádia a přehrávačů. Což se týká, chtěj nechtěj, i hotelových pokojů – hoteliéři přece platí samozřejmě a bez námitek za vodu nebo elektřinu. A rozhlasové přijímače, ať už je hosté užívají nebo ne, patří do standardního vybavení nabídky. Prezidentem čerstvě podepsaná novela autorského zákona ovšem právě v případě hotelů celkem rozumně zohledňuje, zda jde o pokoje obsazené, nebo nikoli. Do jisté míry tedy hoteliéři uspěli. Což je důsledkem senátorského přídavku k zákonu, ministerstvo kultury právě s tímto bodem nesouhlasilo, neboť podle něho jde o zvýhodnění jedné podnikatelské skupiny.
A v novele jde hlavně o podstatnější věci, proto ji nechal Daniel Herman zatím projít. Podle evropské normy se totiž nyní i u nás prodlužuje ochrana nahrávek z padesáti na sedmdesát let. Což je opatření mířící k podpoře stárnoucích a už netvořících umělců. Připomeňme, že když se začínal mezi světovými válkami budovat systém ochrany (do jisté míry v návaznosti na rozvoj gramofonového průmyslu), byl například zaveden bodovací systém, přičemž hodnota bodů rostla úměrně s věkem autorů. A to mělo rozměr vlastně sociální.
Nyní se prolonguje doba chránění tak, že platí na celé dílo oněch sedmdesát let od smrti kteréhokoli ze spoluautorů – kupříkladu libretisty muzikálu, anebo textaře, kteří zemřou později než autor hudby. Znovu jsou tak třeba chráněny písničky Jaroslava Ježka, který zemřel roku 1942, ale jeden z textařů Jiří Voskovec až o skoro 40 let později. Což je v tomto případě rozhodující.
Ministr Herman ovšem říká, že je autorský zákon třeba ještě znovu zpřesnit. Jaké jsou detailnější představy jeho úřadu, uvidíme, až bude parlament v příštím roce probírat kapitálnější novelizaci autorského zákona, ve kterém nepůjde zdaleka jen o zvukové nahrávky.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
