Zní to v televizi, v periodikách i na internetu od mnohých, kdo mají potřebu se k tématu vyjadřovat. V Parlamentních listech z 18. září například ekonom Sedláček říká: „Bojíme se totality islámu − ale není to to samé, čeho se bojí a před čím utíkají běženci?“
Podobné pohledy vycházejí z nedůsledného rozlišování toho, co je a jak vypadá (obzvlášť v syrském kontextu) sunnitský, a jak šíitský islám, respektive kdo je v tomto případě kdo, nebo spíš odkud. Menšinová a kvazišíitská je alavitská menšina se „sídlem“ v okolí Latákie a podstatným mocenským vlivem v zemi. Většina jejích příslušníků však elitu zdaleka netvoří. Většinoví jsou sunnité, kteří jsou nejpočetněji zastoupeni mezi střední a nižší střední třídou, velká část z nich je i součástí chudiny – společně s Palestinci, z nichž je většina také sunnitská. Zároveň se ze sunnitské třídy rekrutují tradičně nejbohatší syrské obchodnické rodiny.
Jak ony, tak alavité, mají či měly dlouhodobé obchodní, mocenské i příbuzenské vazby na sunnitský svět včetně hlavních sponzorů destabilizace země (Perský záliv a Turecko), dále na Evropu a Západ (zde víc sunnité); na Rusko a Írán zase o poznání víc alavité. Křesťané (Asyřané, Arméni, Arabové) a Kurdové tvoří z větší části nezávislé entity, v případě křesťanů individualističtější a rovnoměrně postihující nižší, střední a vyšší střední vrstvu, v případě Kurdů s většími společenskými rozdíly mezi společenským vrchem a spodkem.
Nyní: syrský pozemní exodus je podle mého odhadu a znalosti poměrů cca z 95% sunnitský. Křesťané, odcházejí-li, tak činí nikoli ve skupinách po zemi, ale individuálně letadlem či jinak „legálně“ (pozvání, vízum, arménský pas atp.). Alavité ve velké většině v zemi zůstávají. Kurdové, připouštím, mají etnicko – geopolitický důvod se tzv. Islámského státu obávat, ale i oni jsou sunnité, tj. dané tvrzení si s předpokladem dominantní sunnitské převahy v migrační vlně neprotiřečí. Tak či onak v ní Kurdové podle mého názoru tvoří menšinu.
Jde-li o sunnity arabské, je situace o něco komplikovanější – není pravdou, že by z jejich strany docházelo k masivnímu exodu z oblastí východu (tzv. „Džazíra“), obsazených tzv. Islámským státem; ten nedělá v zásadě nic, co by bylo v příkrém rozporu s tím, jak do té doby místní sunnité žili či jak žít chtějí. Část příslušníků tzv. Islámského státu se navíc rekrutuje z místních venkovanů, pastevců koz, beduínů a jiných obhroublejších a penězi manipulovatelných elementů, nejednou s příbuzenskými vazbami na obyvatele měst. Provoz měst na východě Sýrie funguje v zásadě normálně, protože islamisté na jejich chod jen dohlížejí a pracují ti samí lidé, kteří pracovali doteď. Jen je nutné, aby (když jsou na veřejných prostorách) se všichni chovali podle pravidel nastolených islamisty, kteří města momentálně ovládají.
Jde-li o západní část země, blížíme se k jádru pudla, a pro poučenější budu jmenovat namátkou: Rastan, Fáchúra, Bába Amro, Chaldíja, Báb Húd, Telbísa, Qusajr, Ajn Tarmá, Džobar, Mlíha, Rankús a další. To jsou všechno menší sídla či části velkých měst, které jsou v podstatě bez výjimky sunnitské a dnes ve značném rozsahu zničené vládními vojsky. Jejich původní obyvatelé nemají kde bydlet, protože jejich domy byly nejednou srovnány se zemí. Daní lidé jsou proto na cestě, z velké většiny v Turecku, odkud se vydali do Evropy, částečně v Libanonu, Jordánsku nebo na syrském pobřeží.
Nabízí se ale otázka – je na světě armáda, která eliminuje celé čtvrti bezdůvodně? Podle mě není. Nebylo tomu tak ani v tomto případě. Skutečným důvodem bylo, že jejich obyvatelé – vědomě či méně, dobrovolně, za obolus či pod pohrůžkou – poskytli a dlouhodobě poskytovali přístřeší a zázemí souvěreckým (radikalizovaným, fundamentálně sunnitským, salafitským) destabilizačním elementům, které do Sýrie přišly v posledních letech v rámci mnohostranně koordinované snahy o svržení syrského „šíitského“ (ve skutečnosti ale pluralitního, sekulárního – ano, do určité míry autoritativního, nepotického a zkorumpovaného, ale reformujícího se) režimu.
A protože kdo s čím zachází, tím také schází (nehledě k tomu, že žádný stát si nenechá z principu líbit vnitřní rozvrat), byla reakce státních ozbrojených složek v některých případech plošná, jindy spočívající v obklíčení a vyhladovění čtvrtí obsahujících destabilizační elementy. Obyvatelé vždy ale dostali čas na to opustit danou čtvrť, jestli v některých případech dostali od elementů destabilizace (podobně jak to činí palestinský Hamás) zaplaceno za to, aby jako živé štíty a pozdější kanónenfutr mediální hysterie zůstali, je na diskusi, faktem ale je, že většina z nich přišla o střechu nad hlavou kvůli vládní ofenzivě namířené proti lidem, které svým způsobem hostili.
Mnozí z nich (a já nepochybuji, že s nimi i jejich zahraniční či radikalizovaní místní souvěrci) jsou nyní v EU nebo na cestě do ní. Jinými slovy: na cestě do EU jsou lidé, kteří v mnoha případech (někdy dobrovolně a s nadšením, jindy za úplatu, někdy z nevyhraněnosti, pod pohrůžkou či strachem z názoru komunity, popř. na doporučení lokálního imáma) napomáhali destabilizačním elementům vytvářet základnu pro zničení vlastní země, a to do takové míry, až na to sami doplatili.
V této souvislosti by při správném uvažování měl padnout dotaz, který jsem ale zatím nikde nezaregistroval – pokud jsou daní lidé momentálně migranty z velké části proto, že příkladně krátkozrakým způsobem předvedli „ztotožňování se“ s vlastní zemí tak, jak předvedli, jak bude vypadat proces jejich integrace v EU, který zaručí, že nebudou mít tendence, snahu či jen dostatečnou absenci názoru nutné k tomu, aby se stejně jako tam, odkud přicházejí, časem nezachovali i ve svých nových domovech?
Ondřej Krátký
Majitel firmy Dealtrade Group
Autor monografie Blízkovýchodní Internacionála
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
