Ondřej Krátký: Podnikáte tažení proti I/islámu? Na místě je být konkrétní a co nejadresnější

Přestože první se etymologicky váže k „základům“ a druhé ke „kořenům“ (a nejsme-li zemědělští detailisté, musíme uznat, že v principu jde o to samé), nabralo první v mediální zkratce konotace „fanatika umírněnějšího“, druhé pak „fanatika agresivního“ – aniž by pro to byl jakýkoli (tedy jiný než zvukomalebný) důvod.

Zkratky v uvažování mohou být ale ještě šílenější. Dokazují to mimo jiné všichni, kdo dnes chtějí bojovat proti tzv. „I/islámu“. Protože mi stále není jasné, proti čemu takoví lidé vlastně brojí, dávám na výběr jak velké, tak malé počáteční písmeno.

Jasné naproti tomu je, že pokud daní bojovníci neurčí svého protivníka přesněji, pak jediné, čeho dosáhnou, bude jen další legitimizace konstruktu „Islámu“ jako monolitu – což je mimochodem přesně to, oč jde i institucím, proti nimž by všichni ti, kdo si berou na paškál „Islám“ jako celek, zřejmě ve skutečnosti rádi brojili; jen to nejsou z nějakého důvodu schopni definovat přesně.

Útočení proti náboženství jako celku totiž výrazně napomáhá cílům, jež si správci jakékoli institucionalizované víry přejí dosáhnout – vytvoření zdání „hmatatelnosti“ a jednolitosti takové víry, probuzení pocitu, že „náboženství“ jsou především jasně viditelné, smyslově vnímatelné kontury, charakteristické vnější rysy, „image“ či „look“. V námi diskutovaném případě tak jde o paradoxní stav, kdy kritici islámského vyznání si pod pojmem I/islám představují prakticky totéž, co extrémisté z Islámského státu či dalších islamistických frakcí či režimů – neměnný, neměnitelný, vždy daný a nediskutovatelný soubor pokynů, příkazů, úkonů a dalších nápadných doplňků dennodenní existence.

Jak na tuto hru (spočívající v povýšení podružných jevů – šátků, burek, vepřového, alkoholu, modliteb či džihádu – nad skutečné, niterné duchovní hodnoty) ve své neznalosti, naivitě a paušalizaci přistupujeme, umožňujeme posílení všech příslušných umělých konstruktů a stereotypů, čímž zároveň usnadňujeme práci všem zavilým ulamá i světským hegemonům, kteří si mandát na výklad „I/islámu“ monopolizovali a nadále monopolizují. Islamističtí extrémisté musejí mít z hlouposti západních „lidových“ odpůrců „Islámu“ obrovskou radost, neboť ti jim v šíření dojmu, že I/islám je monolit, prokazují neocenitelnou službu.

Anti-islamistům uniká jedna podstatná věc

Anti-islamistům přitom uniká jedna podstatná věc – nutnost přesného či aspoň jakkoli přibližného vymezení toho, co je vlastně tím „Islámem“, proti kterému brojí. Pokud by se zamysleli hlouběji, museli by nutně dojít k závěru, že nejen termín „islám“, ale i většina výrazů, kterými operují jak islamisté, tak jejich odpůrci, přitom měly na počátku seslání zcela jiný – obecně řečeno neutrálnější až bezpříznakový – význam.

Samotný pojem „islám“ byl užit v Koránu mimo jiné ve větě (dosl.) „ujednal jsem vám odevzdání se náboženstvím“ (5: 3), přičemž „islám“ je zde více méně jen synonymem podobných výrazů pro „odevzdání se“, resp. „víru“ („ímán“). Už zde se přitom můžeme začít (svobodně, rozumně a přitom korektně) ptát, namátkou například na následující:
1. Zamýšlelo tím „duo“ Bůh + jím aktuálně vybraný Prorok skutečně to samé, co je jako Islám (s velkým I) vnímáno jeho fanatickými stoupenci (a stejně fanatickými odpůrci) dnes? Podle mě asi těžko – proč by to (nepřikláníme-li se tedy apriorně k dávnému Lou Fanánkovu poznatku, že „Bůh závidí a psi koušou“) jakýkoli Bůh dělal?
2. Proč byl termín „islám“ v daném kontextu použit s určitým členem „al“? Zde tomu bylo dost pravděpodobně z důvodů jednoznačnosti a gramatiky – tj. aby přímým sledem dvou neurčených podstatných jmen v akuzativu nedošlo k nejasnosti.
3. Kdy, kým a za jakých okolností bylo dané slovo poprvé použito jako oficiální název dalšího z monoteistických hnutí (které Prorok zase po nějakém čase „oživil“)? Je přitom důležité si uvědomit, že on tím, co ve své době činil, skutečně nedělal o mnoho víc!

Manipulace s pojmy začala hned po smrti Proroka

Ptát se u koránského učení lze přitom na přehršel dalších věcí; naproti tomu odmítnutím kritického zkoumání Koránu klesá kritik „Islámu“ opět na úroveň islamistickým fanatiků – kteří o Koránu většinou nevědí skoro nic a „nezávislé uvažování“ je pro ně tak maximálně nadávkou.

„Islám“ či „Muslim“ (tj. pojmy, jimž vlastní nevědomostí, zabedněností či strachem fanatici na obou stranách barikád dodávají velká písmena) jsou, takovými velkými písmeny vybaveny, deklarací vůle k uniformitě a latentním nástrojem ovládání. Naproti tomu a) „islám“ a b) „muslim“ jsou „jen“ (ad a) substantivum popisující proces a (ad b) participium aktivní popisující v době svého použití jen odevzdání, povinování se bohu, a původně v zásadě ekvivalenty výrazů „ímán“ („víra“), popřípadě příslušného participia aktivního „mu´min“ („věřící“).

Manipulace s danými pojmy přitom začala hned po smrti Proroka (a možná již za jeho života, neboť Prorok rozhodně nebyl neomylný – a kdo věří opaku, rezignuje na rozum). Hned jeden z pozdějších čtyřech pravověrných následníků, cUmar, například bezprostředně po smrti Proroka odmítal uvěřit, že se tak stalo, respektive daný objektivní fakt otevřeně popíral.

Už to ukazuje, že určitý sklon k připodobňování Muhammada k samotnému Bohu (z mého pohledu v zásadě „širk“ projevující se rigidní sakralizací většiny Prorokových činů a názorů pomocí „hadíthů“, tvořících prokazatelně umělý dodatek ke Koránu) zde byl od počátku, jakož i to, že nic (kromě bazální informace Koránu – tedy připomnění monoteismu a pospolitosti v odevzdání se jednomu vyššímu principu) není historicky jisté. Muhammad měl zcela jistě jen minimální možnost ovlivnit to, jak jeho následníci budou interpretovat vnuknutí, kterého se mu dostalo; a budeme-li se snažit jej i jeho následníky jakkoli zevrubně psychologicky, sociologicky či jednoduše lidsky pochopit, stále to přeci nemusí znamenat, že na jejich hru přistoupíme a budeme s jimi fabrikovanými dogmaty operovat jako s reálně existujícími celky, a tím je dále legitimizovat.

V Koránu není nic tak horké, jak se v průběhu staletí uvařilo

Sebevědomá a civilizovaná odpověď na tuto výzvu ovšem nespočívá ani v nekritickém podvolení se, ani v paušalizujícím odsouzení – jediná kulturní odpověď Západu stojí na důsledném pochopení dějin seslání, jejich kritickém, svobodném a fundovaném zkoumání s cílem identifikace logických rozporů a jejich případné dekonstrukci. Řečeno lidově, oddělení zrna od plev.

Chcete ale doopravdy, aby původce společenského přetlaku a nábožensky motivované nesvobody v muslimských zemích něco zvedlo ze židle? Chcete rozebírat těmito „strážci víry“ pracně budované domky z karet, nebo jen lacině zobecňovat, a tím působit protektorům rigidního Islámu radost? Pokud skutečně chcete, pak nenapadejte přelud, který tím jen posilujete – spíš prokažte intimní znalost dějin a seslaného textu, který následně slušně, rozumně, ale svobodně (tj. racionálně, kriticky a v nejlepším duchu západní akademické tradice) interpretujte. Není totiž nic smutnějšího, než když část národa Dvořáka, Máchy či Kupky předvádí na dané téma diskusi jak ze čtvrté cenové, a tím jen dokazuje, že ve srovnání se západní Evropou má u nás daný diskurs zhruba stejnou přínosnost, jakou by mohly mít třeba poznatky orientalisty pro entomologii.

Jakmile se ale do studia pustíte, záhy zjistíte, že v Koránu není nic tak horké, jak se v průběhu staletí uvařilo. Například verš „v alkoholu a hazardu je velký hřích a užitky lidem, hřích ale převládá“ (2: 219) lze zcela legitimně interpretovat i jako to, že „když se napijeme málo, je to v pořádku, lidé ale většinou neznají míru“. Nic jiného tam nevidím, ani neumím – on totiž nebyl seslán sborník Guta Jarkovského, jen byl připomenut monoteismus, ne o moc víc. Praktický „spotřební balíček“ uniforem, rituálů a cviků (připomínající mimochodem určitý skautsko-sokolský étos) z něj udělaly až generace dalších vychytralců, jejichž dílo si bohužel a) bylo schopno vydobýt pozici určitého hlavního úhlu pohledu (a to i od většiny vědců), b) nedalo vyniknout alternativám, a jako takové c) vytvořilo několik modelových monolitů (sunna, šía, některé další), které mají status neměnnosti.

I v rámci těchto komunit ale napadají jejich členy vtíravé otázky: Jak mohl člověk, který vykazoval sklon ke zkreslenému vnímání reality, být jedním z pravověrných následovníků, a tím i garantů nezměněnosti odkazu? Pokud selhal v natolik závažné věci, jakou je schopnost objektivního vidění skutečnosti, nemůže to vyvolávat pochyby, i pokud jde o hodnocení výkonu jeho funkce v čele komunity? Nebyl snad i Prorok především člověk, popřípadě Arab či Mekkánec – tak či onak ale bytost omylná, chybující a ne vždy perfektní? A i pokud byl, nebylo přesto možné, že by si Bůh pro seslání svého poselství vybral takového člověka? Nestálo by za to zamyslet se vlastně i nad tím, jestli přehnaný sklon Proroka ve všem nekriticky následovat z něj náhodou nemůže činit předmět zbožštění – tedy přesně to, před čím Bůh skrze něj varoval především?

Chcete-li bojovat proti Islámu, musíte být sami radikály

Korán a zejména okolnosti jeho „kanonizace“ je třeba interpretovat možná dotěrně, kacířsky, hnidopišsky, vždy ale korektně, logicky a přesvědčivě – a tím hlavně pomoci všem, kdo jsou v prostředí zdánlivě nereformovatelných dogmat na jejich reformu sami. Prvoplánovou verbální skartací islámu či odsouzením Muhammada jim ovšem nepomáháme, naopak – jejich postavení a argumentační základnu, nacházející se v již tak nesnadných podmínkách, tím jen zhoršujeme. Ve svých zemích jsou tito lidé tím zranitelnější, čím snadněji jsou identifikovatelní s primitivními zahraničními nepřáteli islámu – kteří sami pro ideologické monopoly v jednotlivých (kvazi)islámských teokraciích či samozvaných islamistických režimech hrají roli užitečných idiotů.

Chcete-li bojovat proti Islámu (ano – tomu uzurpátorskému, ideologickému, mocenskému, „s velkým I“), musíte být sami koránskými fundamentalisty či radikály – první se ale důsledněji seznamte s tématem. To vám pak umožní najít logické rozpory vedoucí k dalším provokativním otázkám typu: Jsou tedy hadíthy vůbec legitimní? Je Korán skutečně přesný, resp. když již cUmar nebyl schopen rigorózního přístupu, nemohl být podobně nekorektní i cUthmán? Nemůže verš 144 třetí súry začínající slovy „Muhammad není než prorokem“ cíleně připomínat, že Muhammad byl skutečně jen člověk a nemůže tedy bezmyšlenkovitá imitace jeho způsobů chování, návyků, činů či názorů (spíš než odevzdání se elementárnímu božskému vzkazu) být přinejmenším nakročením k tomu, co po něm Bůh nechtěl, tj. širkem? Je vůbec některá islámská škola, která uznává jen koránské minimum, a odpadají jí tedy různá dogmata obsažená v dalších umělých dodatcích, resp. je relevantní vědět, jak se liší koránisté či kalám od atharíji? Muctazila od sunny? Nebyl snad prvním muslimem už Abrahám? Nakolik se v chápání Boha (či Alláha, Jahveho atp.) mohou odrážet ryze světské společenské modely, tj. namátkou vztah syna k otci, otroka k pánovi či „občana“ k autoritě?

Ne při paušalizačních komentářích právničky Samkové či vulgarizačním populismu akademika Konvičky, ale při každé z těchto otázek uslyšíte pomyslné zaúpění imáma-dogmatika. Bude to proto, že teprve schopností takové otázky tvořit a na ně si odpovídat nastupujete opravdovou cestu k empirické identifikaci faktů, rozporů, polopravd i lží.