Ondřej Ryčl: Euro – připravme se na nepředstavitelné | ParlamentniListy.cz

Euro je produkt západoevropských politických a ekonomických elit, jehož cílem bylo udržet v západní Evropě životní úroveň z konce 80. let 20. století a ubránit ji před konkurencí zbytku světa, a to včetně případných dalších přistupujících členů eurozóny. Étos je to krátkozraký a v delším časovém horizontu v principu nesplnitelný – ještě nikdy se nestalo, aby se dějiny zastavily, a nestane se to ani teď.

Příčiny vzniku

Už sám tento étos vzniku ideje jednotné evropské měny je podivný. Idea sama je myšlenkovým dítětem tehdejších evropských levicových elit a elitářských uskupení z kruhů kolem francouzského prezidenta d´Estaigna a německého kancléře Schmidta. Důležité je, že nevznikla tlakem zdola, tedy jako reakce na požadavky trhu nebo požadavky evropské společnosti, která ostatně – tehdy jako dnes – neexistovala.

Trh a soukromý kapitál chtěl něco jiného – odstranit celní bariéry na hranicích a zajistit volný pohyb kapitálu, osob a idejí po evropském prostoru a ve stejném prostoru zajistit jednotné technické a právní standardy. Do značné míry se to dařilo realizovat do roku 1992. Od té doby už evropské a už tehdy silně levicové elity směřovaly vývoj k unitárnímu evropskému superstátu založenému na jiných modelech řízení společnosti. A euro má být v tomto kontextu jen jednou z přestupních stanic této cesty.

Zdroje nebudou

Jako každá idealistická levicová teorie uvedená do praxe má tato cesta jednu zásadní vadu – dříve či později začnou docházet zdroje. Všechny velké říše stojí a padají na idejích, z nichž se zrodily. Nejinak tomu je a bude s Evropskou unií a eurem.

Zkusme pojmenovat v krátkosti ty největší a nejzásadnější – a neodstranitelné – strukturální vady současného projektu eura, které nutně a nevyhnutelně povedou k zániku tohoto projektu. S tím, že současný stále trvající, byť slábnoucí, růst a rozvoj existuje – to ovšem navzdory ideologii převládající u evropských elit, nikoliv díky ní.

Prvním problémem jsou dluhy. Ty už v jednotlivých zemích dosáhly takového rozměru, že nejen elity, ale i jednotlivé společnosti samotné počítají s tím, že je už nikdy nikdo nesplatí.

Situace je horší o to, že dluhy mají stále prudce rostoucí gradient. Garanční fondy, fiskální pakty a podobné projekty jsou jen nástroje k časovému odsunutí problému, nikoliv k jeho vyřešení. Toto je pouze velkolepá hra na ekonomické letadlo, kterému ve velmi dohledné době dojde životnost a havaruje.

Nesplácení dluhů

Za úspěšné jsou brány ekonomiky, které se pouze zadlužují málo; takové, které by se nezadlužovaly či dokonce dluh splácely, v Evropě už nejsou. Něco je zásadně špatně. Nádavkem si evropské elity vytvořily Evropskou centrální banku (ECB), u jejíhož zrodu stála hlavně obyčejná pýcha a snaha mít konkurenci amerického FEDu.

Z FEDu si ostatně ECB vzala za vzor to horší – tedy z principu vadnou teorii Alana Greenspana, že levné peníze jsou garantem ekonomického růstu, a to do nekonečna. Mimochodem, tento omyl stál za americkou realitní krizí nultých let 21. století. Americká společnost se z toho ovšem vzpamatovala, i když sama je také dost nemocná a předlužená, ale v minulosti už několikrát prokázala velmi silnou schopnost rychlé regenerace. Je to způsobeno méně rigidním právním rámcem a výrazně silnějšími společenskými memy flexibility.

Omyl s levnými penězi jako motorem růstu je jedním z velkých strukturálních problémů eura a s ním spojených institucí, protože vede k deflaci a následnému vnucování stagnace jednotlivým ekonomikám v situacích, kdy by to jinak nebylo nutné.

Neexistence národa

Tím se dostáváme k dalším zásadním problémům Evropské unie – a to ke strukturálním problémům EU a zejména eurozóny. Krom výše zmíněných levných peněz a s tím souvisejícím tiskem stále nových peněz je to hlavně nepochopení evropské různosti výše zmíněnými elitami: žádný evropský národ neexistuje a zřejmě nikdy existovat nebude.

Jednotlivé země mají jinou mentalitu a etiku přístupu k realitě, sever Evropy si za konkrétními slovy představuje jiné skutky než jih Evropy, a snaha vše přizpůsobit pod jednotné chápání, dejme tomu pracovně nazvané „severské“, nefunguje a nebude fungovat.

Dalšími strukturálními problémy, vestavěnými do základů EU už právě stanovenými cíli při jejím zakládání, je rigidita pracovního trhu a s tím spojená nízká produktivita práce. Teze o volném pohybu kapitálu a osob samozřejmě neplatí – pro pochybovače jeden příklad: stačí si zkusit jako Čech otevřít květinářství 50m od české hranice v rakouském Gmündu, případně otevřít polskou stavební firmu s polskými dělníky kdekoliv ve Francii – obojí je v praxi zhola nemožné.

K tomu jako extrémní příklad strukturální vady projektu EU patří zásadní pokřivení tržních podmínek evropského zemědělství, a to jak jeho ochrana vysokými dovozními cly ze zemí vně, tak podivný a nespravedlivý systém dotací v zemích uvnitř a následná zásadní deformace jejich zemědělského trhu.

Novodobí kněží

Dalším velkým problémem Evropy, Evropské unie a potažmo projektu eura jsou problémy ideologické. Stále rostoucí a sílící je vrstva jakýchsi novodobých kněží, zejména v podobě zastánců a propagátorů boje proti tzv. klimatickým změnám způsobeným člověkem.

Tito „apoštolové nového bytí“ v Evropě útočí na základy fungování nejen evropské, ale každé civilizace, protože útočí na zdroje laciných potravin, laciné energie a na laciné dopravní cesty. Tento zásadně nebezpečný trend je v evropské společnosti jasně zřetelný, a co hůře, stále sílící.

S tím souvisí ideologický útok na instituci rodiny, který vychází z podobných kruhů. Tento atak je nejméně tak nebezpečný jako první zmíněný, ale je dokonce úspěšnější – v Evropě prudce ubývá dětí, populace stárne, dynamika vývoje evropské společnosti zejména ve srovnání s asijskými společnostmi prudce klesá, čekají nás dramatické sociální problémy vzniklé jen z tohoto jediného dílčího problému.

Svoboda a rovnost

Dalším naprosto zásadním problémem je nepochopení úlohy svobody a rovnosti evropskými levicovými elitami. Pouze ve svobodné společnosti existuje prosperita jak ekonomická tak duchovní, a ta je spjatá s rovností příležitostí, nikoliv s rovností požitků.

Systémově chybná snaha vede k masívnímu přerozdělování bohatství od těch, co jej vytváří, k těm, co jej jenom užívají. Což vede k přetvoření obrovské části společnosti v entitu žijící z peněz těch druhých, jejíž požitky pak nejsou závislé na výsledcích vlastní práce. Toto odpojení od reálných vztahů a zásadní nespravedlnost s tím spojená má strašlivé negativní dopady na duševní zdraví celé společnosti.

A – last but not least – evropská společnost ve své většině zpohodlněla, čehož nejdůležitějším příznakem je skutečnost, že není schopna se bránit. A to z toho důvodu, že prostě není ochotna se bránit. Zde je nutno zdůraznit, že Evropská unie není a nemůže být zárukou míru, tuto vlastnost má opět geneticky zakódovanou ve svých základech.

Evropská unie v dnešní podobě vznikala v bezpečnostní kapse v 90. letech po vítězství Západu ve studené válce, které ovšem zajistily jiné organizace, fyzicky jiné elity, ale hlavně zásadně jiný ideologický fundus než ten, který stál u zrodu EU. Současné evropské elity naopak stály myšlenkově a někdy i prakticky na straně tehdy poražených nepřátel západní civilizace – pro příklad lze uvést Catherine Ashtonovou, Manuale Barrosa, Neila Kinnocka, Javiera Solanu a další.

Mocní spojenci

Zdánlivě vedlejším problémem současné Evropské unie jsou vlivy vnějšího světa. Zdá se však, že impuls, ať už silný nebo ono pověstné mávnutí křídlem motýla, které povede k rozpadu eura, eurozóny a následně EU v jejich dnešní podobě, přijde patrně právě zvenčí.

Samozřejmě euro má dnes ve světě své mocné spojence. Hodí se Číně, Indii, Brazílii a dalším rostoucím světovým ekonomickým velmocem jako protiváha amerického dolaru, jako „páka“ na Američany a potud euro podporují. Proti jsou však jiné velmi nepříznivé okolnosti.

Končí „Pax Americana“, zřejmě nejslabší americký prezident v posledních sto letech ve světě zadělal ke vzniku ostrůvků negativní deviace. Některé jsou Evropě vzdálenější, například oblast Afghánistánu a Pákistánu nebo spojený problém Sýrie a Iráku. Jiné má však Evropa přímo za humny – chybná Obamova doktrína „restartu“ vztahů s Ruskem z let 2008/2009 zřejmě přímo vedla ke vzniku dnešní těžko řešitelné situace na Ukrajině, kterou Evropa a EU není schopna řešit a stěží vůbec dokáže reagovat.

Češi a euro

Všechny tyto popsané problémy se v míře neztenčené dotýkají i nás v Česku, jakkoliv zde probíhají pouze v mírně lokalizované verzi. Pro další existenci svobody a přiměřené míry prosperity v naší zemi je až sekundární, zda v dohledné době a zřejmě pouze dočasně přijmeme euro (v jeho současné podobě) nebo ne – mnohem důležitější je, zda se dokážeme přimknout k ekonomickému severu Evropy, nebo budeme shledáni lehkými a propadneme na ekonomický jih nebo hůře východ Evropy.

To se bude odvíjet od skutečnosti, zda si dokážeme udržet klasický pluralitní pravolevý systém politicky definovaných parlamentních stran. Tedy takový systém, kde si jednotlivé vlivové skupiny společnosti, ať už ekonomické s konkrétními tržními zájmy, sociální jako odboráři, studenti anebo důchodci, či silové skupiny ze struktur státu prosazují své zájmy právě skrze politické strany. Anebo zda se překlopíme do byzantského systému východních oligarchií, kde vládnoucí elitu tvoří konkrétní oligarcha či skupina oligarchů, která ovládne média, silové struktury státu a skrze ně zbytek společnosti.

Směr vývoje a tedy jakým směrem se překlopí vývoj české společnosti, bude hodně záležet na volbách a tedy na voličích. Doufejme, že se u nás nestane stejná chyba jako v roce 1946 a nezvítězí nějaká autoritářská nebo oligarchická strana či hnutí.

Dějiny ovšem neskončily, běží dál – čeká nás zřejmě a jistě konec starých časů, čeká nás období předefinování hodnot, musíme se na každý pád připravovat na nepředstavitelné, na konec nejen eura jak ho známe dnes, ale i plánů rozvoje EU v jejich dnešní podobě.

Nicméně i tak zůstávám eurooptimistou. Stále si myslím, že je čas, aby se evropská společnost a její elity uzdravily, probudily ze svého snu o Krásném Novém Světě a začaly se chovat realisticky a postavily naši evropskou budoucnost na sjednoceném trhu, ale také na různosti a rozmanitosti evropských národů a kultur.

Stále doufám, že Amerika udělá nakonec správné věci a v Evropě pomůže zajistit mír a pomoci prosperitě. První známky realismu se objevují – jmenujme například připravovanou smlouvu o zóně volného obchodu mezi USA a EU.

Přál bych si, abychom turbulentní dobu, která nás čeká, přežili s co nejmenšími škodami. Mám totiž rád svoji zemi a mám rád evropskou civilizaci, a myslím si a doufám, že je stále vnitřně natolik silná, aby problémy popsané v tomto textu zvládla a překonala je jen se ztrátami, které budou pouze nejnutněji velké. Zánik eura v jeho dnešní podobě bude zřejmě jedna z nich.

Dosud nepublikovaný text Ondřeje Ryčla, který naleznete ve sborníku „Budoucnost české ekonomiky“.