Schopnost stát si za svým, i když vím, že se to otvíračům hub v konformní šedi všude kolem nebude líbit. Být sebou a vyjadřovat to. Říkat, co je třeba, a říkat to tehdy, kdy to je třeba. Není takovýchto hubatých mnoho, a o to jsou vzácnější. Pro tyhle z nebe spadlé výjimky z šedého pravidla platí ono Kainarovo básnicky přesné signum: „Pro toho není, co se má a nemá, pro toho není, co se smí a nesmí, sám slavíček ho učí otevírat zobák v pravý čas.“ Hubatost je pro mne tedy hodnota naveskrz kladná, vyjadřuje-li to, co nesmí býti zamlčeno nebo umlčeno.
Vzpomněl jsem si na tyto verše nedávno, když tu a tam některá média připomněla, že právě Vy, jeden z hubatých světlonošů šedé doby našeho mládí, jste oslavil své sedmdesátiny. Říká se někdy, že vlastní stárnutí si člověk uvědomí nejvíc při pohledu na své děti. Ano, to určitě platí. Ale nezastavitelné plynutí času pocítíte také, když vám před očima stárnou (nebo hůř: natrvalo odcházejí) vaši hrdinové. Pro některé z nás, kteří jsme chytali první rozumy v 70. letech minulého století (už to zní jak z čítanky, viďte!), jste takovým hrdinou byl. Na rozdíl od jiných jste neměl tehdy až takovou potřebu na plnou hubu vykřikovat, cože je to za Augiášův chlév a stoku marnosti, jíž se brodíme v tom čase, usilujíce alespoň o to, abychom se tím bahnem neudusili, a pokud jen trochu možno, abychom jím moc nenasmrádli. Vy jste sice mluvil a zpíval o tomtéž, ale ne zpoza hledí houfnice, nýbrž ze sedla Pegasova. (Kdo nevěří, ať tam běží a zalistuje si kompletem Vašeho písání, které pod věru příhodným názvem Mimo čas před dvěma lety vydal dr. Houdek v Galénu.) Vaše texty byly básněmi svého druhu, své vlastní kategorie. Metaforami, které občas dovedly až nečekaně odbanalizovat všechnu tu všednost vůkol. „Mertovský“ průvodce sedmdesátkami nebyl (jako u Jardy Hutky třeba) nějaký zakázaný disident, například Havel, nýbrž Astrolog. Takový ten místní blázen, který zosobňuje pravdu a poctivost, aniž by s tím nutně vždy musel na jarmark. Stačí, když nechá druhé, aby ho svobodně následovali. Je to konec konců jen jejich volba, koho a co budou následovat. Tímto Astrologem jste byl pro mnohého z nás i vy sám: „Rozevláté ruce, tabákové plíce, na nahém těle ukrývá zvěrokruh. Pochopíte snáze, pochopíte více, před vámi stojí dobrodruh. Astrolog v roztrhané šále jde ulicí…“ Rozuměli jsme Vám a věřili, že Vy rozumíte nám. A v tomto tichém souručenství jsme to celé přežili. Budiž Vám za to jeden z díků. A nejen k sedmdesátinám.
Od té doby jste se samozřejmě proměnil, nejednou a vždy docela gruntu. V 80. letech jste přidal na brizanci („Jsem špatný člověk, ale sloužím dobré věci – kecy, kecy, kecy, kecy…“), přitvrdil i hudebně (lyrické vybrnkávky ze Svátků trpělivosti namnoze ustoupily dramatickému bigboši Madony Decibely), obecně se věci hrnuly rychleji a s větší silou – až k listopadu. Po něm jste, co si pamatuju, na chvilku propadl myšlence, že jste součástí establishmentu – jak jste se mýlil, seznal jste docela brzy. A protože jste měl vždycky mysl otevřenou a pro strach z dogmat uděláno, uměl jste to i umělecky zobrazit a zpracovat. Troufl jste si i zlehka demýtizovat havlistické pohádkářství – ten článek z konce 90. let už ale sotva někdo někde najde – digitální časy ještě nebyly a pozdější předpodělaná cenzura archivářů jej zřejmě navěky zamkla do trezoru.
Počátkem nového milénia jste se začal vracet - z dočasného odskočiště ke krásným sefardským a moravským písním minulosti - k zahořklým a často jedovatým „mertovským“ reflexím přítomnosti. Vaše mrzutost se začala obracet proti novým ikonám nové demokracie. Na mušce byl Klaus, Zeman, další. Vaše desky se podle těžko uchopitelného receptu skládaly ze starých, nevydaných nebo nově natočených (a tedy asi i nově chápaných) písni z dřívějška, a songů k dnešku, z nichž asi málokterý vydal takové svědectví, jako ty minulé. Je v nich více hořkosti a méně poesie.
Ale budiž – básník, a nadto básník hubatý, má nárok. Kdo jsme, abychom ho mistrovali. Jen jednu poznámku si ale neodpustím. Máme tu totiž nejen hubaté básníky, ale také hubaté prezidenty. Klause, Zemana. Takové, co nenosí zprůměrovaný šedivý oblek a nevyslovují zprůměrované šedivé fráze. Pány, co věděli a vědí, kdy je čas otevřít zobák, a co z něj vypustit. Pravda, nemusí každému, a třeba právě básníkovi, ladit, co z těch zobáků slyší, ale neupře jim autenticitu a vnitřní pravdivost. Tihle prezidenti o cosi usilují, o cosi bojují. Chce se mi napsat, že tito prezidenti tak nějak pasují k tomuto básníkovi. Jsoutě všichni hubatí v pravý čas. Nevím, zda to jedni o druhých vědí, spíše ne, a platí to obousměrně. Ale je to škoda. Protože jen neprůměrní a nešediví prezidenti a básníci dělají nešedivou a neprůměrnou dobu. A protože nešedivých a neprůměrných je po čertech málo, sluší se je hýčkat, jedny i druhé. Protože už bychom měli tušit, co by mohlo být – a možná v budoucnu bude – na jejich místě. Tihle hubatí jsou poslední menhiry doby, z níž jsme vzešli. Z doby, kdy nás něco spojovalo. Bylo by hloupé a smutné, kdyby v době příští nás všechno už jen rozdělovalo.
V úctě Váš
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
