Až za pár týdnů (třicátého září) skončí současný fiskální rok, státní dluh Spojených států dosáhne podle prognóz 19,3 biliónů dolarů. A protože stále stoupá částka potřebná k financování čtyř největších rozpočtových položek - programu zdravotního pojištění Medicare, programu Medicaid (tj. sociální pojištění ve zdravotní oblasti, pozn. překl.), sociálního pojištění a obrany - budoucí rozpočty jistě dopadnou ještě hůře, než je letošních 600 miliard dolarů.
Jedeme k vodopádu
Z toho je zřejmé, že jednou ze skutečných existenčních hrozeb, kterým Spojené státy čelí, je vyhlídka, že zanedlouho poplujeme na stejném člunu s Řeckem, Portorikem a Illinois. Jenže my necháváme onen člun klidně unášet proudem k vodopádu - a o dluhové pasti se ani nemluví.
Ernest Hemingway věděl, jak státy unikají z bažin státních dluhů: “Prvním rádoby všelékem špatně řízeného národa je inflace jeho měny. Druhým je válka. Obě přinesou dočasnou prosperitu. Obě také přinášejí trvalou zkázu. Obě jsou útočištěm politických a ekonomických oportunistů.”
“Prostituování a ponížení měny,” jak by tomu asi řekl Lenin, tedy ta první varianta, je nejspíš náš způsob, jak se vypořádat s obludou zvanou státní dluh.
Válka, nebo inflace?
Ale Hemingwayova druhá možnost, válka, se zdá být oblíbenějším scénářem náčelníků sedících na březích souostroví think-tanků ve Washingtonu. Alespoň soudě podle toho, že každý Putinův pohyb v Baltu nebo Černém moři pokládají za casus belli - příčinu k válce.
Naši vůdci z dob studené války ještě znali jeden princip, který pisálkové ve službách válečnické kliky dneška nikdy nepochopili - a který by se dal shrnout slovy, jež britský historik A. J. P. Taylor pronesl po mnoha letech studia “třicetiletí válek” mezi lety 1914 a 1945: “Ačkoli cílem každé velmoci je schopnost vybojovat Velkou válku, jediný způsob jak si udržet status velmoci je takovou válku nerozpoutat.”
Další existenční hrozbou - tedy pokud se Západ stále pokládá za strážce nejslavnější světové civilizace, nebo alespoň civilizace hodné zachování - je proměna Západu v zemi Třetího světa.
Vymírání
Tato hrozba pramení ze dvou zdrojů. Prvním je demografická smrt “domorodců” všech západních národů, která bude patrně dokonána na konci století. Alespoň soudě podle klesající křivky porodnosti a zřejmě nekonečné invaze národů Latinské Ameriky, Afriky, Asie a Blízkého východu na Západ.
Co se týče demografického úpadku západního člověka a jeho nahrazení lidmi z jiných národů, vyznání, kultur, zemí, kontinentů či civilizací, probíhá na Západě navíc ideologický souboj.
Extáze uctívačů multi-kulti
Část našich elit je podobnou změnou nadšená a v extázi uctívá božstva “diverzity” a rovnoprávnosti. Mají pocit, že souhlasit s invazí do vlastních zemí je známkou morální nadřazenosti. Jejich mluvčí je - nebo alespoň donedávna byla - Angela Merkelová.
Pro ty, kteří věří, že různorodost - rasovou, etnickou, náboženskou, kulturní - je nutno milovat a přijímat, jsou odpůrci demografické změny probíhající na Západě, morální zpátečníci. Odpůrci imigrace jsou sami terčem zloby, již údajně šíří - a častováni nálepkami rasistů, xenofobů, fašistů, nacistů a dalšími nadávkami ze široké slovní zásoby nenávistných “pokrokářů”.
Ohroženy jsou věci nejdražší
Přesto neutuchající odpor proti invazi přes Středozemí i Rio Grande pohání nejen trumpovské hnutí, ale i řadu pravicově naladěných stran a hnutí napříč Starým kontinentem. Těžko dohlédnout, zda se podobná krize vůbec může vyřešit smírným způsobem.
Stovky miliónů lidí, jež ve Třetím světě nechtějí nadále žít v čím dál horší vládě tyranie a neštěstí, jsou také čím dál ochotnější riskovat životy, aby se dostaly přes moře do Evropy. A národní odpor proti přistěhovalcům se jen tak nevzdá - ne když ilegální i méně ilegální uprchlíci proudí do země čím dál rychleji.
Národní odpor totiž vidí, že jsou ohroženy hodnoty, které jsou lidem nejdražší - jejich vlastní země, kultura, způsob života a budoucnost, kterou chtějí odkázat vlastním dětem. To jsou věci, za něž lidem vždycky stálo za to bojovat.
Zdá se vám snad, že v Americe vedlo úsilí o “diverzitu” k větší jednotnosti našeho národa? Nebo spíše k zášti, separatismu a kulturnímu rozkladu? Myslel si někdo, že padesát let po přijetí všech možných zákonů o rovných občanských právech všech obyvatel ISA budeme stále zažívat “dlouhé horké léto” jako tehdy - ve Fergusonu, Baltimoru, nebo Milwaukee, kde se téměř válčí?
Sebevražda demokracie
Kromě všeho výše popsaného se stává realitou i krize, kterou jasnozřivě předpověděl státník z Jižní Karolíny John C. Calhoun ve své práci Rozklad o vládě. Již ve své době předvídal, že se naše země rozdělí na dvě voličské frakce. Jedna bude stranou těch, kteří platí daně vládě, a druhá stranou těch, kteří žijí z jejích dávek.
A jak Calhoun říká - to povede k nekončícím střetům “plátců” s “konzumenty”.
V roce 2013 jedno procento nejbohatších Američanů zaplatilo 38% procent všech daní. Zato 50% občanů ve spodní polovině pomyslné příjmové tabulky (polovina národa!) se na daňové zátěži podílelo pouhými třemi procenty.
Logicky musí následovat otázka: Pokud patříte k jedné třetině národa, která neplatí daně vůbec, zato však pobírá značné výhody, proč byste měl volit stranu, která slibuje snížení daní, jež neplatíte, a škrty na dávkách, které vám vyplácejí? Tradiční republikánská rétorika žádá polovinu naší země, aby volila proti vlastním ekonomickým zájmům. To není zrovna slibná dlouhodobá politická strategie.
V časech New Deal vyslovil poradce prezidenta F. D. Roosevelta Harold Ickes větu, která se měla stát základním dogmatem Demokratů: “Budeme danit a danit, a utrácet a utrácet, a volit a volit.” A přesně tak činili a činí dodnes. Jenže podobná politika nemůže pokračovat věčně.
Neboť, jak nám připomíná další velký státník John Adams:
“Na zemi ještě nebyla demokracie, která nakonec nespáchala sebevraždu.”
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
