Pavel Kohout: Co je český národní zájem aneb Až přijdeš domů, čtenáři, koukni se na mapu

Nejvyšším zájmem Čechů se mi jevilo a jeví: neztratit řeč a území, aby nepřestali být národem!

K takové katastrofě měli nejblíž třikrát. V sedmnáctém století, kdy byli téměř vybiti, poněmčeni a násilně katolizováni. Lví podíl na záchraně měla Bible kralická,přechovávaná protestanty vzdor nebezpečí ztráty hrdla. Přes dvě stě let v nich uchovávala víru a řeč, než je průmyslová revoluce vynesla z vesnic do poněmčených měst, kde zdeptaným Čechům k emancipaci i k většině pomohla úporná vlastenecká snaha vyrovnat se Rakušanům a Němcům hospodářsky i kulturně. Ve dvacátém století jim hrozil zánik dvakrát: bleskové vyhubení metodou Hitlera a nato plánované vymření metodou Stalina. Oboje jsem šťastně přežil dík demokratickým národům světa, hlavně americkému.

Když čtu epištoly nejplodnějšího českého spisovatele Václava Klause staršího, který počtem titulů předstihl i Viewegha, – jedna vyšla letos v druhém čísle Literárek (viz) – mám pocit, že žil jinde. Jeho úporný zápas o naši suverenitu, kterou dle něho vybojovala za normalizace jeho mlčící většina a teď nám ji chce uzmout Evropská unie, zdá se mu být nesnesitelnou těžkostí bytí. Protože jsem za brzy devadesátiletý život poznal křehkou suverenitu jen v dětství, než ji dvakrát sfoukli Hitler i Stalin, a zažívám znovu až teď, sdílenou s většinou národů Evropy, tuším, oč panu postprezidentu jde.

Moc je mocnější kouzelnice než Láska, jejíž případně ničivé následky zasáhnou jen pár lidí. Případné ničivé důsledky moci dokážou ohrozit i velké národy, natož věčně ohrožené, jako je náš. Mluvím o moci ne cizí, ale vyprodukované vlastními politiky, kteří mají ambici vtisknout společnosti jediný správný názor – svůj. Demokracii, jež má společnost ochránit, vyřadí snadno, nechrání-li ji spolehlivá pojistka. Naší je členství v Evropské unii, k níž se volbou přihlásily dvě třetiny občanů, což neustále platí. Pro ambiciózního politika napadnutého vladařským komplexem je to překážka. Touží být na svém dvorku jediný, a proto neomezován v okokrhávání tamních slípek.

V Literárkách Klaus píše: „V roce 1997, když jsem podepisoval Česko-německou deklaraci, jsme ještě byli daleko více suverénní zemí, než je tomu dnes. Naším vstupem do EU a členstvím v EU máme podstatně méně prostoru (a oprávněnosti) se nejrůznějším vnějším tlakům, které jsou pro nás evidentně nevýhodné, bránit.“ Což autor dokládá „výrazně posílenou mocí dominantní evropské země – Německa“. Německo se kvůli Benešovým dekretům stalo už palicí Miloše Zemana na Karla Schwarzenberga. Václav Klaus ji nikdy nedal z ruky.

Chápu, že lidé s kratším životopisem, z nichž mnozí se do Unie dokonce narodili, vnímají nejvíc její chyby a jsou náchylní uvěřit sugestivnímu hlasu, horujícímu pro její opuštění, abychom zas nabyli onu suverenitu, kterou jsme však – až na těch pár vratkých let první republiky – od Bílé hory neměli. Pak ale mám za povinnost pamětníka připomínat později narozeným, co prorok zamlčuje, když to ohrožuje jeho kázání.

Zmíním jen a dál už pominu, co je téma na jindy: Ve zlatých časech vlády tatíčka Klause, kdy jsme byli podle něho suverénnější než dnes, se udála krádež století, když se valná část národního majetku vinou jeho právně nezajištěné privatizace stala kořistí kriminálníků a komunistů-normalizátorů. Současně nám jeho „kapitalismus bez přívlastků“ přinesl dodnes účinnou tezi, že bez přívlastků jsou i peníze, které tedy nemohou být nikdy špinavé. Něco podobného by pojistka Unie nedopustila, jenže tehdy nám vládli domácí bojaři, nad nimiž stál jen nemohoucí Všemohoucí! Své suverénní rozhodování předvedl Klaus na odchodnou amnestií pro tuneláře, kterou vyhlásil bez omezení sám.

Mezitím nás Němci sídlící na západě předstihli i v oblasti morálky, která se zdála být od jejich válečné porážky naší doménou. Mučedník mého dětství, otcův přítel kaplan Vladimír Petřek, hrdina heydrichiády, uvažoval u nás jednou o čase po válce, a ta slova nešlo zapomenout! Zavrhl teror proti Němcům bez rozdílu, jaký pak ihned rozpoutaly v Praze, Brně a celých Sudetech neblahé Revoluční gardy, a pravil: „Půjde-li po chodníku proti mně Němec, řeknu mu, uhni, Němče, nevidíš, že jde člověk?“

Tak jsem to ještě cítil, když mě divadlo přivedlo do západního Německa počátkem šedesátých let. Tenkrát i při všech dalších návštěvách jsem byl konfrontován s tím, jak Němci usilovali odstranit každou stopu nacismu, která ještě zbyla v myslích obyvatel. A když mě Husákův režim vynesl z republiky a Německo s Rakouskem se staly hlavní scénou mého života, musel jsem připustit, že zdařile kultivují demokracii, aby se co nejblíž přiblížila ideálu nedostižnému lidmi z masa a kostí. O německém překonávání minulosti se Čechům může jen zdát a z chodníku už dávno nikoho vykazovat nemůžeme…

Německy mluvící obyvatelé středoevropské podkovy, jež na mapě připomíná tlamu velryby polykající českou rybku, svou dominanci nezneužívají a můžeme být za jejich sousedství rádi. Lze si vzít příklad, jak své dějiny vygruntovali, takže nestaví budoucnost na mýtech a lžích, jako dosud my – viz kolaborace s nacisty, divoký odsun Němců, selhání demokratů v únoru 1948, selhání politiků reformy v srpnu 1968, všelidová podpora normalizátorů, polozdařilý převrat v listopadu 1989 i ta privatizační divočina a rozpad Československa.

Experimenty moci lačných politiků, zastírajících pravé úmysly bojem o suverenitu, odporují životním zájmům nás Čechů, jak stojí v úvodu tohoto textu - udržet území i řeč, aby nepřestali být doma suverénem, ale navíc bychom měli sebevědomě ukázat světu, že mu máme co nabídnout! A nejjistější zárukou úspěchu je ona sdílená suverenita zemí Evropské unie, která proto nesmí zaniknout, ale poučena Brexitem musí korigovat chyby a nově dohodnout cíl i cestu, aby navždy přestala řešit křivé banány.

Tady selhali politici, neboť všechny zhůvěřilosti, které nás rozčilují, schvalovali i naši činitelé, aniž se pokusili prosadit rozumná řešení. Buď trpěli poddanským komplexem vypěstovaným nacisty i komunisty, nebo byli prostě líní, anebo chtěli pojistku naší svobody zničit. Tak náš superkritik Unie Klaus, který tolik varuje a věští, nikdy nepřišel s uceleným návrhem na její reformu, zato nadšeně uvítal Brexit nabídkou, že bude-li požádán, zorganizuje i Čexit. Demagog je tím nebezpečnější, vyzařuje-li charisma. To Klausovi nelze upřít a naše nová svoboda má smůlu, že nepatřil k bojovníkům o ni, což mu tak chybí, že to nahradil líčením, jak čtyřletý pomáhal za pražského povstání stavět barikádu. Dychtí po slávě jako Řek Herostrates, který kvůli ní zapálil efezský chrám. A Unii, jež mu překáží, nenávidí jako Říman Cato, který každý projev v Senátu o čemkoli špikoval heslem – Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno!

V první jarní noci osudového roku 1968 se v pražském Veletržním paláci sešly desítky tisíc lidí, aby zahájily, čemu se říkalo ´obrodný proces´. Mluvčí skupiny mladých, k níž patřila i má žena Jelena, navrhl odhlasovat vystoupení z Varšavského paktu. Dav nadšením dupal. Josef Smrkovský, zjevem i hlasem klasický tribun lidu, zahřímal do mikrofonu – „Až přijdeš domů, soudruhu, koukni se na mapu!“ Návrh neprošel, ´pražské jaro´ získalo sto padesát dnů, během nichž se stalo legendou. Ten výkřik ale dosud zní v prostoru, protože od obrovské říše, která nepoznala skutečnou svobodu, nás dělí jen dvojí hranice. Dvacetiletá ruská okupace naší země je dnes našim -náctiletým vzdálená jako Francouzská revoluce. Osud Krymu a východní Ukrajiny ale křičí, že Rusko se ani sto let od svržení monarchie nestalo vypočitatelným evropským státem.

Při všem, co bylo řečeno, považuji Václava Klause za mimořádně dovedného člověka. Podařilo se mu z neschopného občanského hnutí vyoperovat dlouho úspěšnou politickou stranu. Má hlavní zásluhu na bezpříkladně zdařilém rozdělení Československa, kterým předešel zrodu vzájemné nenávisti Slováků a Čechů. Chce-li však vejít do moderních českých dějin jako jeden z úspěšných politiků, musí překonat svou ješitnost i pýchu a poznat i přiznat vlastní chyby, jako to učinily tisíce poválečných komunistů.

Autor je spisovatel.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.