Mužstvo je mužským bojovým strojem, jehož rytmus určuje napětí mezi jednotlivcem a druhými hráči, a specifická forma hry – kopání do míče – znamená najen absenci specifického nástroje, ale i ruky, orgánu, který je podle André Leroi-Gourhana spolu se slovem základním znakem v evoluci člověka. Nesrovnatelně vyšší atraktivita hry nohama místo rukama vychází z archaického potěšení. Moci prostě kopnout... Hrubost a elegance čisté tělesnosti, navíc nepoužití výhodné ruky, to vše jsou nutné projevy světa ve fotbalu. Člověka můžete nejvíc ponížit tím, že ho kopnete nohou, a to je v sublimované podobě obsaženo v kopu do míče. Opravdový kop do protivníka maří hru, a tím hru odhaluje jako připomínku skutečnosti, jako její obraz a korektiv zároveň. Fotbal je tedy hra s atavistickými výrazovými formami."
Ve zpravodajství jsme viděli velmi implicitní obrázky aktivit anglických a ruských fanoušků. Tihle hooligans se vzorně starají o to, aby zcela nezmizela připomínka původních bojových činností, z nichž nejen fotbal, ale i některé jiné sporty vyrostly jako simulace reálné války.
„Při veškerém nacionalismu, který fotbal provází, primární je vazba fanoušků ke klubu. Tato organizační forma dává kolektivu identitu, nezaměnitelnost, paměť a nimbus historie. Klub je zároveň lokální vlastí sui generis, která se neodvozuje z místa, okresu, sociální vrstvy nebo koncernu a oligarchie stojící za ním, i když jsou tyto souvislosti stále virulentní. Systém klubů reprezentuje neúprosnou feudální hierarchii, příběhy vzestupu a pádu klubů, s tím spojené tragédie a triumfy patří k fascinujícím skutečnostem fotbalu. Národní mužstvo je však ve fotbale vždy něčím víc než sumou jeho částí, je mýtem nejlepších. Proto také existuje neuhasitelný zájem laiků i novinářů o sestavení národního týmu."
Liesmann připomíná i některé své kolegy, kteří zatížili fotbalovou hru ideologickými interpretacemi a přímočarými paralelami se společenským uspořádáním. Mezi nimi jmenuje také Manfreda Hausmanna a zmiňuje se o jeho pojetí „zlatého" pravidla ofsajdu a cituje: „Ve skutečnosti je pravidlo ofsajdu bezprostředním výrazem etického postoje a smyslu, který tvoří jádro fotbalové hry. Fotbal má být bojovou hrou a rytířskou hrou... Vítaný je otevřený boj, ne lstivé vyčkávání." Liesmann proti tomuto stanovisku namítá, že lstivé použití tzv. ofsajdové pasti nemá nic společného s otevřeným bojem a celý esej pozoruhodně uzavírá: „A přece má i past ofsajdu svou vnitřní dialektiku, která se projeví vždy, když se pravidlo využije formálně, ale proti svému duchu, protože je to nanejvýš riskantní. Už ve spouštění pasti ofsajdu se musí ukázat virtuozita a perfektní komunikace mezi hráči, která patří k duchu fotbalu. Sklapnutá past ofsajdu je vždy i triumfem perfektní úskočnosti, je konfrontací ideje s jejím stínem. Tím však ukazuje fotbal na problém, který zaměstnává morálně filozofickou reflexi už od Kanta. A sice, že veškerá mravnost nemůže pramenit z ničeho jiného než z vůle k dobru. Kde tato vůle chybí, triumfuje zlo, byť vzrušujícím a přitažlivým způsobem, protože literu zákona používá proti jeho duchu. Těžko říci, zda lze dobrou vůli vůbec vymáhat, když jde o vítězství, nebo porážku. Ve fotbalu to nijak nevadí, ale v životě společnosti je to jiné."
Pěkné, jako když se povede pokutový kop!
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
