V dopravním zpravodajství se jako při modlení řadily výčty dálničních kolapsů. Fronty od tří do patnácti kilometrů na dálnicích v noci z pátku na sobotu. Civilizace mimo provoz. Nebo vlastně ne. Civilizace funguje na vysoké technické úrovni. Satelitní navigace vám potvrdí to, co vidíte. Stojíte v koloně na dálnici a objízdné trasy jsou tak plné, že je rozumnější zůstat tam, kde jste. To uklidní. Máte-li plnou nádrž a nechce se vám na záchod, jste šťastný člověk. Přístroj vám pravidelně ohlásí, jakou část svého života strávíte čekáním. Připomíná to dávnou kolektivizaci orné půdy do družstevních lánů. Kolektivizace ztraceného času. Nejste v tom sami, a to do jisté míry blokuje pocit křivdy. Tam, kde mají smůlu všichni, jako by neměl smůlu nikdo. Vysoké tempo a rychlost našich dnešních životů nemíří jen jedním směrem, totiž stále dopředu a vzhůru. Zapomínáme, že rychlost proudí i v žilách kolapsů, relapsů a pádů. Dnešní katastrofy jsou hbitější a rády šokují. Regres je symbiont rychlosti. Copak byly dálnice původně vybudovány proto, aby se na nich pohodlně čekalo?
Motorický neklid těl a nutkavá nepohoda myslí kladou dotěrné otázky. Když vám banální vizuální kontroly na hranicích mezi Rakouskem a Německem vyženou ze života třeba dvě hodiny, kam si půjdete stěžovat? Dá se vůbec sečíst, kolik dlouhých hodin z nám vyměřeného času pročekáme, než přijede výtah? Komu naúčtujeme příliš dlouhé intervaly tramvají a metra? Co si počít v čekárnách, kde o pořadí rozhoduje lékař? Co se s námi děje, když čekáme? Trávíme čas, trávíme oběd, stravujeme se. Život jako čekací doba.
Čekání je dlouhý rozběh, který nekončí skokem ani trojskokem. Čekání je zbytečně vydaná energie nebo totální pasivita. Čekání je daň za to, že jsme neměli dost odvahy k činu. Jedině čin dokáže překonat marnost čekání. Nejdusivější je čas čekání v situacích, které čin vylučují, v situacích, kdy by čin znamenal vaši destrukci nebo ničivou agresi vůči okolí. Teroristům se nechce čekat. To málo chápeme. Nechtějí čekat, až umřou přirozenou smrtí. Nechtějí čekat, až se svět, který se jim nelíbí, sám změní. Nechtějí čekat, až je společnost ocení, až si jich někdo začne vážit, až přestanou nenávidět, až bude po jejich. Akt teroru, jak je stále zřetelnější, je symbiont civilizační iracionality.
Jako muž z venkova v Kafkově povídce Před zákonem jsou mnozí lidé ochotni čekat přede dveřmi a dveřníka podplácet, jen aby něco nezanedbali, tak jako my ochotně odevzdáváme s tichou nadějí sociální pojištění, ale dveřník je stejně do smrti nepustí dál a po ní pak vchod, jenž byl uchystán jen pro nás, tiše zavře. Komu z nás se nakonec podaří bez újmy vstoupit?
Dnes po půlnoci si bavorský rozhlas nepustím. Postačí mi to, co o střelbě v Mnichově uslyším na našich rádiích. Copak jsme si letiště a obchodní centra postavili proto, aby se v nich zabíjeli lidé?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
