Umetat cestu návratu komunistů k moci mají podle většiny komentátorů a pravicových politiků ani ne třicetiletý Michal Uhl, potomek dalších významných českých disidentů, spolu s Petruškou Šustrovou, jednou z hlavních tváří předlistopadové antikomunistické opozice. Spor provází osobní urážky, osočování, citování osobní korespondence či údajné výroky jednotlivých aktérů. Vojta Filip se musí za břicho popadat, když tohle vidí…

 

Střet o ÚSTR jako cvičák?

 

Premiér a předseda ODS místo toho, aby věren svých rad nejdříve myslel a až pak mluvil, notně přitápí pod kotlem a jeho poslední výroky o „dubnovém puči“ socialistů s komunisty nás vrací do roku 2006, kdy o puči mluvil jeho předchůdce Jiří Paroubek. Zvláštní je, že na tiskové konferenci vedle stojící – pravda, již odvolaný ředitel ÚSTR – Daniel Hermann neprotestoval proti takovému neadekvátnímu zneužívání pojmů. Puč totiž znamená násilný převrat, většinou vojenský, provedený malou skupinou osob za účelem získání absolutní moci ve státě. Nevšiml jsem si, že by legálně zvolená rada odvolala ředitele Hermanna protizákonně, za použití násilných metod. Nikdo nevynášel pana Hermanna z ústavu na bodácích, nezamykal a nepečetil kanceláře, nezabavoval telefony, nelustroval počítače či šuplíky stolů.

 

Co však chtít od člověka, který definuje postavení ústavu jako „klíč od historie“ a mluví o jeho náplni jako o „monopolu na výklad dějin“. Přitom mnohým muselo být jasné, že když pan exředitel začal veřejně uvažovat o politické kariéře ještě před odvoláním z funkce, nešlo od něj očekávat snahu o řešení. Pěkně, po dienstbierovsku, prásknout dveřmi a udělat ze sebe bojovníka proti Zlu vám dnes zaručuje místo v prvních řadách politické štafety.

 

Bohužel, neprotestuje ani nikdo z těch tzv. vědeckých kapacit, co vyčítají členům rady ÚSTR nedostatečné vzdělání a historickou erudici. Dokonce ani koryfej českého antikomunismu v žurnalistice, Luděk Navara, se nad tímto premiérovo úletem nepozastaví. Místo toho na zpravodajských stránkách (!) MF Dnes vyjde jeho komentář, vydávající se za zpravodajství s titulkem „Ústav totality má velkou cenu. Brzdí komunisty v nástupu“. Na takový způsob „propagandistické žurnalistiky“ je člověk zvyklý opravdu většinou ze stránek Haló novin. Ty ale svojí stranickost na rozdíl od MF Dnes nijak netají.

 

Drtivá většina odpůrců změn v ÚSTR v médiích vzala jako nezpochybnitelný fakt, že se jedná o součást dohody mezi ČSSD a KSČM, v článcích či debatách o tom ani nepolemizují a dokonce už z této ničím nepodložené premisy vyvozují závěry. Za všechny si dovolím citovat Martina Fendrycha, který na Aktuálně.cz napsal:

 

„Otázkou je, zda Zaorálek a jeho parta dobře spočítali reakci, která přijde. Ovládnutí ÚSTR s předstihem dost možná bude mnoho lidí varovat: takto to chtějí dělat, tohle nás čeká. ČSSD kauza škodí, protože ne všichni voliči sociální demokracie milují komunisty a totáč.“

 

Budiž, i já se dopustím podobné spekulace. Je náhoda, že do té doby politicky klimbající premiér vytáhne v krátkém časovém sledu pozitivní programové téma Agenda 2014, negativní téma sKaret na koaličního partnera TOP09 a doslova politicky moderuje debatu o ÚSTR směrem k antikomunistickýcm a potažmo antilevicovým vášním? Nesedí už někdo ve štábu ODS, neanalyzuje veřejný prostor, internetová fóra, sociální sítě, nezadává speciální průzkumy a neladí taktiku pro předvolební kampaň? Koneckonců, volbám 2010 také předcházely události voleb evropských v roce 2009, kde byly založeny základy pozdějšího rozbití voličské podpory ČSSD a jejího rozmělnění, což bylo provázeno absolutní ztrátou objektivity mnohých médií, kterou zažíváme i dnes, v debatě o ÚSTR. A jen tak, na okraj, spekulativní otázka: Budou nyní moci chodit do debat v rozhlase či ČT 24 a komentovat politické události lidé jako Lukáš Jelínek či Jan Bureš?

 

Nové Věci veřejné

 

Antikomunistická rétorika prokazatelně mobilizuje pravicového voliče, utahaného vládou stran, které činí přesný opak toho, než co mu už dvakrát po sobě ve volbách slibovaly. Musíš jít k volbám a volit je znovu, protože i když jsou to lumpové, jsou hrází proti návratu země před rok 1989, čteme mezi řádky a slyšíme mezi aktuálními proklamacemi mnohých veřejně činných osob. Naopak toho levicového taková debata o ničem nezajímá a může ho naopak znechutit a odradit od volby ČSSD, která se se hádá o věcech, které se jeho problémů a života vůbec netýkají, kterým nerozumí a v nichž politici socdem mluví stejným jazykem, jako ti pravicoví.

 

Je to legitimní taktika, která ovšem předpokládá riziko alternativních, většinou antisystémových stran, které budou nespokojeného, primárně levicového voliče „lapat“ na populistické, líbivé žvásty, střihnuté trochou rasismu sociálního i etnického.

 

Je iluze si myslet, že se lidé poučili a že po zkušenosti s Věcmi veřejnými zde není prostor pro další populistickou „Alternativu“. Ten prostor tu je, ukázaly to, koneckonců, i výsledky prvního kola prezidentských voleb.

 

Když jsem včera v Lidových novinách četl rozhovor s Andrejem Babišem, šéfem strany-hnutí Ano 2011, jak mluví o potřebě profesionálů, kteří budou za politiky rozhodovat, protože politici jsou tu jen pro ty ideje a politiku, jak mluví o přímé volbě snad i řidičů autobusů a jejich odvolatelnosti či jak se zamiloval do ústavního kutilství ekonoma Pavla Kohouta, měl jsem dojem, že čtu rozhovor s někým úplně jiným.

 

S Tomio Okamurou

 

Mám obavu, aby se nám podobně, jako v roce 2010, bez povšimnutí mainstreamových médií a mnohdy dokonce s jejich (ne)vědomou podporou, nevkrádal do české politiky nový Vít Bárta. Navíc, s Okamurou v partě, by Babiš rozšířil významně své potenciální voličské portfolio do levé části politického spektra. Andrej Babiš má navíc mnohonásobně větší ekonomický i mediální potenciál, než měl svého času Bárta a spol. A představte si, že by lidem denně servíroval v nejčtenějším českém deníku názory Tomia Okamury. To by teprve byla jízda!

 

Možná slyším trávu růst, dost možná ale slyším kroky toho „mladého, co už se nezakecá“. Zvláště když vidím, jak se veřejně obviňují lidé, kteří pomáhali budovat demokracii po roce 1989 z toho, kdo je větší bolševik.