V roce 2003 došlo k takovému rozkladu strany hledáním AntiZemana, že v následujících letech strana měla tři předsedy a její vnitřní problémy destabilizovaly celou zemi. V neposlední řadě nezvládnutí prezidentské volby umožnilo ODS „ustájit“ a tím zklidnit svůj destabilizační prvek v podobě Václava Klause, což - v počátcích nesmírně slabého - Topolánka uchránilo před Klausovo permanentní kritikou a la vzkazy Zemana z Vysočiny. Ačkoliv se zdá, že šalamounskou volbou dvou kandidátů – člena strany Jiřího Dienstbiera a nestraníka Jana Švejnara – tomuto štěpení ČSSD zabránila, opak je pravdou. Fakticky si totiž ČSSD vybrala dva nestraníky, respektive antistranické kandidáty. Jiří Dienstbier totiž prokázal, že být členem strany neznamená, že nemůžete být zároveň antistranický.

Dienstbier - antistranický straník

Jak ve svém článku pro týdeník Reflex s názvem „Nový trend: antistraničtí straníci“ brilantně popsal Bohumil Pečinka (odkaz: http://www.reflex.cz/clanek/nazory/45209/proc-vetsina-poslancu-a-senatoru-hlasovala-v-rozporu-se-svym-presvedcenim.html), přímá volba je doménou, minimálně verbálně, antistranických kandidátů. „Být verbálně antikorupční a antistranický se stalo poznávacím znakem těch, již dnes chtějí překreslit politické hřiště a dostat se k moci. (…) Lze očekávat, že kolem něj se v první fázi okamžitě vytvoří nová mocenská základna, která může přerůst až do vzniku ‚antistranické‘ politické strany. Společně se pak možná pokusí vytvořit ‚antistranický‘ stranický systém a pokusí se vytlačit současné politické garnitury, jež jim nevědomky umetaly cestu k moci.“

Již stranická kariéra Jiřího Dienstbiera byla postavena na odporu vůči stranickým strukturám uvnitř ČSSD. Místopředsedou strany se stal proto, že se zachoval neloajálně vůči názoru a postoji své stranické organizace, v tomto případě proti koalici ODS a ČSSD na pražském magistrátu, a stal se tak jakousi ikonou „Změny“ uvnitř ČSSD. Ať již z osobních či jiných důvodů v tomto tažení pokračoval dál a dospěl až k veřejnému odvolávání šéfa své regionální organizace, což vystrašilo i ty ve vedení strany, kteří Dienstbiera pomáhali stvořit.

Možná i z tohoto důvodu vznikl v ČSSD nápad „Dienstbier na Hrad“, tedy taktika zbavit se stále sílícího vnitrostranického konkurenta, který se neopírá o klasické vnitrostranické dohody, ale naopak formuluje proti nim názor tzv. bahna, tedy mlčící vnitrostranické většiny. A dokáže k tomu navíc bezskrupulózně využít nekritickou podporu mediálního davu.

Jak vnímají média i ona mlčící vnitrostranická většina Jiřího Dienstbira, je možné ilustrovat na diskusích, které se okamžitě po oznámení jeho nominace rozhořely na sociálních sítích a různých diskusních fórech.

Tak třeba vlivný levicový komentátor Alexandr Mitrofanov obhajuje prezidentskou kandidaturu Jiřího Dienstbiera takto: “Nerozumím, proč by to z JD udělalo kariéristu. Myslím si, že jeho politické schopnosti a nadání se nehodí na premiéra ani na ministra, ale právě na takovouto funkci, kde je zapotřebí vrátit politice alespoň základní slušnost a víru v jisté hodnoty.“

Není asi přesnějšího popisu „antistranické“ prezidentské kandidatury Jiřího Dienstbiera, který je již rok ve vysoké politice a stínovým ministrem spravedlnosti a přesto do dnešního dne najdete jen málo jeho článků či zásadních stanovisek, v nichž by strukturovaně formuloval svoji politickou či odbornou pozici, což kontrastuje s jeho častými mediálními výstupy a krátkými komentáři snad ke všemu.

Možná tento přístup k politice, kdy – slovy Alexandra Mitrofanova – se politik „nehodí na premiéra ani na ministra“, tudíž nemusí formulovat uceleně své postoje i v nepopulárních věcech a chovat se zásadově i tam, kdy by se musel postavit i proti mediálnímu davu či názoru většiny společnosti, učinil z Dienstbiera nejpopulárnějšího politika v zemi.

Oranžový Václav Havel

Zajímavé jsou i převažující obavy členů ČSSD, které zaznívají v diskusích, totiž že se chce vedení ČSSD Dienstbiera prezidentskou kandidaturou zbavit a pokud ne vědomě, tak nevědomě přichází o člověka, který by mohl stranu očistit od kmotrovských praktik.

V tomto ohledu se však mýlí jak ti, kteří si myslí, že se prezidentskou kandidaturou zbavují Dienstbiera coby vnitrostranického konkurenta, tak i ti, co se domnívají, že ČSSD přichází o jakéhosi svého „Vitkora Čističe“. ČSSD chce totiž spojit prezidentskou kampaň s kampaní pro krajské volby. V kampani se tak bude muset Dienstbier negativně vymezovat vůči problémům ČSSD, které se objeví, neboť právě kmotrovské struktury spojily svoji existenci s rozdělováním krajských peněz. Mediální dav z něj tak, ať už bude chtít či nikoliv, vytvoří jakéhosi stranického ombudsmana, který se bude muset vyjadřovat k mediálním kauzám členů ČSSD tak, jak mediální dav chce. V opačném případě totiž ztratí jejich přízeň.

Liché jsou i obavy o tom, že Dienstbier je pro prezidentskou kandidaturu příliš mladý či že lidé nebudou chtít volit straníka. Mediální dav totiž Dienstbierovi vytvoří obraz o jediném následníkovi Václava Havla, dalším aktérovi sametové revoluce na Hradě, zástupci nové generace disidentů, který v jejich vidění, či spíše očekávání, dává vždy a za všech okolností přednost morálce a zásadám před pragmatismem. A tak zatímco senátorem se Jiří Dienstbier stal i díky pietě okolo úmrtí jeho otce-disidenta, kdy pro mediální dav byl nesmírně chytlavý příběh (skoro kennedyovský) o nástupnictví syna-disidenta, je velmi pravděpodobné, že podobný moment, tedy smrt prezidenta-disidenta a hledání jeho nástupce, bude hrát svoji roli i v mediálním pohledu na případnou prezidentskou kandidaturu Jiřího Dienstbiera.

„Divous“ Zeman vs. „Havranpírko“ Dienstbier

Paradoxně právě ona fyzická či obrazná „smrt“ (poslancem Federálního shromáždění se stal díky skonu starého režimu, muselo „zemřít“ Občanské hnutí a Mladí liberálové, aby přešel do ČSSD, musel zničit svého stvořitele Hulinského s Pochem, aby získal svoji aureolu atd.), která hraje v politické kariéře Jiřího Dienstbiera svoji až mystickou roli, bude klíčová pro jeho prezidentskou kandidaturu. Poslední slovo o nominaci kandidáta ČSSD bude mít její výkonný výbor. Je zřejmé, že na něj se přesunul střet mezi podporou Miloše Zemana a Dienstbierem. Jan Švejnar možná už svoji roli, kterou svého času sehrál v ČSSD Jan Bureš, pochopil, a proto začal váhat s přijetím soc. dem. nominace. ČSSD bude v květnu rozhodovat o tom, zda si zvolí hotového, vyprofilovaného politika, osobnost s často kontroverzními názory, kterými jde jak proti mediálnímu davu, tak proti názoru většiny společnosti, ale na druhé straně i člověka, který vyhovuje kmotrovským strukturám a Jiřím Dienstbierem, který zatím prokázal, že jeho nejsilnější stránkou je mít ve správnou chvíli ten správný názor a svoji stranickou kariéru postavil na odporu vůči stranickým kmotrům, na „antistranickém stranictví“. Čas Miloše Zemana v ČSSD neskončil v Osadě havranů, ale naopak právě začal. Stejně tak i těžké chvíle ČSSD…