Zvolil pro to slovník nevybíravý, dehonestační a provokační, který je v rozporu s elementární slušností a politickou kulturou. Rok po smrti tohoto státníka je to čin zavrženíhodný a pro mě osobně nepochopitelný. Možná ještě více nepochopitelná je však podpora prezidenta Klause, který frontální atak na Havla vedený v Hájkově knižním počinu „Smrt v sametu“ fakticky schvaluje a nedistancoval se od něj.

Klaus dokonce řekl o Hájkově knize, že je „pozoruhodnou, téměř povinnou četbou pro každého, koho zajímá náš svět“. Protože se V. Havel nemůže proti těmto nehorázným výpadům bránit, považuji Hájkovo jednání za velmi ubohý výpad. Hájkovo štvaní se již dostalo na stránky předních německých deníků, například Die Welt označil vicekancléře za „dvorního šaška“.

Kontroverzní vicekancléř smutně proslul svými kontroverzními výroky, nyní si vybral za terč Václava Havla. Neupírám nikomu právo kritiky, pokud je slušná, věcná a neosobní. Ve své knize ale dal Hájek průchod své nenávisti a bývalou hlavu státu častuje nehoráznými a pejorativními přízvisky hraničící se zaslepeností. O Havlovi hovoří jako o služebníkovi Satana nebo o člověku, který směřoval svým jednáním ke korporativistickému fašistickému modelu státu, jako byl za italského diktátora Mussoliniho. Hájek tvrdí, že Havlovým cílem nebyl rozvoj občanské společnosti, ale že tímto uspořádáním státu ji chtěl naopak zardousit, což činil pod pláštíkem hesla „pravdy a lásky“.

Za prvé ten, kdo označil občanskou společnost za nepřítele demokracie, byl právě Hrad ústy našeho prezidenta republiky. Klaus stále nepochopil význam a společenskou potřebnost rozvinuté občanské společnosti, po které se volalo již v reformním roce 1968. Představa demokracie v podání P. Hájka i prezidenta Klause je velmi úzká. Podle nich mají mít svrchovanou politickou a společenskou moc pouze a jen politické strany. Pokud by se někdo snažil narušit tento model, je zákonitě nepřítelem demokracie a je nutno jej veřejně ostrakizovat.

Za druhé to byl právě V. Havel, jenž se velmi zasloužil o rozvoj a podporu občanské společnosti, dal impuls ke vzniku různých iniciativ a nadací, byl to jeden z jeho ústředních cílů již v roce 1989, protože existence rozvinuté občanské společnost je důležitým nástrojem tranzice od totalitního uspořádání společnosti směrem k demokracii. Říkat o V. Havlovi, že jeho cílem byl fašistický model státu, je výrok na hraně etiky a v tomto případě možná i zákona, a popravdě netuším, jak vůbec Hájek na tuto myšlenku přišel.

Hájek argumentuje tím, že Havel je postava historická, jako například Stalin, Hitler a další. Proto také může stejně jako například Stalina i V. Havla ze svého pohledu jako historickou postavu hodnotit. Není to ovšem pravda. Havel rok po své smrti ani nemůže být historickou figurou, neboť jej hodnotí pohříchu pouze jeho současníci. Na jeho věrné historické vykreslení si musíme ještě nějaký čas počkat a mít určitý časový odstup. V tomto případě tak Hájkovo srovnání se Stalinem a Hitlerem poněkud kulhá.

Za třetí nechci v žádném případě zbožšťovat V. Havla. Dopustil se jako každý státník řady pochybení a omylů, některé si uvědomoval, jiné nikoliv. To už k takovým postavám, jako je V. Havel nepochybně patří. Avšak dehonestovat jej tím, že si na demokrata pouze hrál, že jeho jednání „skrytě“ tendovalo k ustavení fašistické společnosti, a že on sám byl přitom služebníkem Satana, je už za hranou slušného chování, které evidentně vicekancléř nemá osvojené. A nemá asi osvojené ani latinské „De mortuis nil nisi bene“ („O mrtvých jen dobře“), jinak by se musel V. Havlovi za své sprosté chování omluvit. Neboť tím, kdo je v tomto případě temným rozsévačem zla, je vicekancléř Hájek.

Publikováno se souhlasem vydavatele.