Varování: Následující text obsahuje narativy neslučitelné s vládní bezpečnostní politikou

Večer 17. listopadu 1989 jsem byl na Národní třídě, stejně jako Zdeněk Ondráček. Stáli jsme na opačných stranách, snadno jsem od něj mohl dostat po hlavě. Nedostal jsem. Z demonstrace se pan Ondráček vracel domů, já se vezl na výslech na policejní stanici, kde jsem strávil několik dalších hodin. Kdybych byl tím obuškem dostal, přežil bych to. Mnohem víc mě mrzelo téměř jisté vyloučení ze studia, cestou domů jsem přemýšlel, jaké životní komplikace to pro mne bude mít. Jenže vývoj šel jinudy, a z vysokých škol už se nevyhazovalo.

Před pár dny jsem na twitter napsal, že vůči panu Ondráčkovi nemám žádné výhrady. Že dokonce jeho tehdejší postoj chápu. Mladý kluk, který nebyl moc chytrý, chtěl sloužit vlasti a snadno naletěl na propagandu o nebezpečí imperialismu. Zvlášť, když si s odstupem uvědomuju, že tehdejší režimní propaganda byla méně stupidní než dnešní strašení Putinem a bylo na ní o maličko víc pravdy. Kdybych byl dnes v těžké situaci, raději bych měl vedle sebe „bývalou mlátičku“ než eurosvazáka, co má nejen vymytý mozek, ale taky deformovaný charakter a povahu zbabělce. A my v těžké situaci jsme. Takže jsem to napsal na twitter.

Výsledek si asi dokážete představit, a já ho vlastně měl taky čekat. Desítky útoků, vesměs docela sprostých, všechny od lidí, co husákovský režim nezažili, a pokud ano, neodvážili se ani ceknout. Nikdo z nich tehdy na Národní pochopitelně nebyl. Vesměs příznivci ODS, TOP a Pirátů.

Vedle agresivity si ale člověk všimne ještě jednoho rysu – totálně uzavřeného myšlení. Naprostá neochota přistoupit na to, že svět by mohl být složitější, než aby se dal popsat pár jednoduchými poučkami. A taky absolutní neschopnost zpochybnit „správné postoje.“ V osmdesátých letech tenhle tón zazníval na televizní obrazovce, když mluvily delegátky sjezdu KSČ, jinak už nebyl k nalezení ani mezi posledními přesvědčenými komunisty, vesměs důchodového věku.

Zkrátka, pokud nás komunisté vrací před listopad, vrací nás „demokratické strany“ do Gottwaldova období. Rozdíl je ale v tom, že dnešní eurobolševici vesměs nejsou schopni někoho praštit obuškem. To se jím spíš sami šťouchnou do oka.

zdroj: petrhampl.com