K argumentačnímu souboji Budil – Hejlek se ještě vrátím, takže dnes zmíním jen drobný postřeh, na kterém se oba shodli (a se kterým já osobně také souhlasím). A sice, že Hitlerův nacismus neměl žádnou ideologii. Myšlenkově se jednalo o různorodou směs pověr, konspiračních teorií, frází z různých filosofických směrů, ale i třeba kousků autentické lidové zkušenosti, vytržených z kontextu. Navíc se to neustále měnilo podle toho, co vůdce zrovna potřeboval. Síla nebyla v ideologii, ale v kombinaci všeobecné frustrace a lidového hněvu v zemi poničené válkou a drancované tržními liberály, obrovské energii sebevědomého, vzdělaného a poměrně mladého národa, zločineckého instinktu několika vůdců a skvěle fungující byrokracie. Klidně mohli mít nějaké jiné symboly a místo Wagnera poslouchat Verdiho, a vyšlo by to nastejno.

Znovu to připomíná, jak naivní je hledat „myšlenkové základy“ dobrých a špatných momentů v lidských dějinách. Rozhoduje životní styl, rozdělení majetku, převládající zvyklosti a podobné záležitosti. Ideologie přicházejí až dodatečně. To už dává větší smysl hledání psychologických rysů osobností určitých politických směrů, jak se o to pokoušeli první neomarxisté (byť se zoufalými až komickými výsledky) nebo jak se tím zabýval Martin Konvička (mnohem zdařileji, což mu také přineslo spoustu osobních útoků).

Proč tedy tolik zájmu o myšlenkové kořeny toho či onoho? Těch důvodů je víc, ale nepochybně mimo jiné proto, že je to snadné. Mnohem snadnější než analyzovat vývoj společnosti, psychologické rozdíly mezi vrstvami apod.

(zdroj: petrhampl.com)