V době nejrůznějších protivládních protestů to může opozici přinést kladné body. Zároveň neriskuje, že by musela v dohledné době převzít vládní odpovědnost a zabývat se problémy, na jejichž vyřešení neexistuje zrovna jednoduchý návod. V neposlední řadě v nedávné minulosti si sociální demokracie ověřila, že opakování zdánlivě beznadějných pokusů může nakonec vyústit v úspěch.
V minulém volebním období se ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka odhodlala vyslovit vládě nedůvěru hned pětkrát. Kabinet svrhla až na poslední pokus. S odstupem doby je zřejmé, že s takovýmto výsledkem nepočítala. Čáru přes rozpočet jí udělalo i zrušení předčasných voleb. Místo triumfální cesty k moci zamířila nakonec sociální demokracie do opozičních lavic. Navíc její vůdce Jiří Paroubek neusedl do premiérského křesla, předsednického se pod tlakem okolností vzdal a posléze opustil i ČSSD. Nyní se snaží oživit svoji kariéru ve straně s názvem Národní socialisté – Levice 21. století. Přitom stačilo málo. Počkat si na konec řádného volebního období, sledovat sebezničující počínání křehké koalice pod vedením Mirka Topolánka a nyní by řešil úplně jiné starosti, než pokus zaujmout veřejnost s novým uskupením a přehoupnout se alespoň přes tři procenta voličské přízně.
Paroubkův nástupce Bohuslav Sobotka se částečně vydal podobnou cestou. Rovněž pod jeho vedením se sociální demokraté snaží svrhnout vládu. Do dnešního dne o to ČSSD usilovala dvakrát. Jednak v prosinci 2010. Svoji snahu dala do souvislosti se skandálem kolem Státního fondu životního prostředí a tehdejšího ministra Pavla Drobila. Pro nedůvěru kabinetu tehdy zvedlo ruku jen 80 zákonodárců. Druhý pokus následoval v dubnu loňského roku. Vyvolala ho aféra kolem Věcí veřejných a poskytnutí peněz Kristýně Kočí a Jaroslavu Škárkovi Vítem Bártou. V současné době řeší toto podezření z korupce soud. Před necelým rokem motivovala zmiňovaná kauza tentokrát 87 poslanců k vyslovení nedůvěry. K minimální hranici 101 hlasu to bylo stále ještě hodně daleko.
Bohuslav Sobotka má přesto v současné době lepší startovací pozici, než měl Jiří Paroubek. Pokud by někdy v dohledné budoucnosti přece jenom k pádu vlády došlo, mohl by se snadněji dostat k předčasným volbám. Umožnila by mu to novela ústavy, která přidala k dosavadním způsobům, jak rozpustit dolní parlamentní komoru a vypsat předčasné volby, ještě jeden další: „Prezident republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců.“ Zkrátka pokud by se našla dostatečná podpora, země by se musela připravovat na předčasné volby.
Toho si je dobře vědoma vládní koalice. Ta by zároveň měla se znepokojením vnímat výsledky slovenských voleb. V nich totálně propadla pravice. Ještě v minulém volebním období nejsilnější vládní strana SDKU byla ráda, že o procento překonala pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu. Také kvůli tomu by se česká koalice měla snažit vydržet pohromadě až do konce volebního období. Zároveň by zbývající čas měla využít k tomu, aby si svojí prací získala zpět přízeň občanů. Pokud bude velkou část energie i nadále vydávat na řešení nejrůznějších skandálů, potom nemá velkou naději na zlepšení.
Vládu totiž daleko více než snaha sociálních demokratů nebo komunistů rozkládají vnitřní spory. Čím budou ostřejší, tím je větší pravděpodobnost, že se koalice rozpadne. V polistopadové historii se vlády sice střídaly i dříve než po řádných volbách, ale kvůli vyslovení nedůvěry iniciované opozicí k tomu došlo jednou jedinkrát. Konkrétně v březnu 2009. Přitom paradoxně tento úspěch neotevřel opozici cestu k moci.
Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
