Generální konzul není nijak vysoký zástupce českého státu, ale jeho účast na dnech je přinejmenším uznáním české vlády, že skupina sudetských Němců existuje. Je důkazem, že se i z české strany konečně pracuje na veřejném objasnění tabuizovaných míst české historie. Symbolická účast českého státu byla nyní poprvé od roku 1992, kdy na sudetoněmeckém sjezdu byl, ještě v době existence, ministr české vlády bez portfeje Jaroslav Šabata. Kritizovala ho za to česká pravice i levice. A velmi.
Bude to nyní asi ještě pár let trvat, ale nemůže to podle mne v příštích letech skončit jinak než účastí české vlády na sudetoněmeckém sjezdu a nakonec i tím, že se sjezd bude konat na území České republiky. Přimlouvám se za Plzeň, Cheb nebo jiné město blízko Německa, aby aspoň někteří z těch dnes již málo početných čs. Němců, kteří byli jako děti s rodiči vyhnáni ze země, kde jejich předci po dlouhá staletí žili, se mohli takových dnů ještě zúčastnit.
Na sudetoněmecké dny jezdí dnes i jejich vnoučata, ti dokonce častěji, než děti vyhnaných. Němci, kteří se s ohledem na prarodiče považují trochu i za sudetské, bývají přitom i skvělými Evropany. I proto mám mezi nimi přátele, křesťansko-demokratické, sociálnědemokratické, zelené, panevropské i „bezpartijní“
Za takového demokrata už léta považuju Bernda Posselta. Ten se narodil až jedenáct let po válce, jeho matka pocházela ze štýrské rodiny, mající i slovinské kořeny, a otec byl z Jablonce nad Nisou. Výborná kombinace! Jeho evropanství bylo i příčinou, proč jsem v roce 2008 rád přijal sudetoněmecké vyznamenání – cenu Karla IV. Právě on mi to nabídl, a diskrétně přitom zjišťoval, zda ji přijmu.
Patřil jsem v Chartě k těm, kteří už nemluvili o odsunu, nýbrž o vyhnání
Už předtím jsem ale na sudetoněmecké dny jezdil. A už předtím, už od konce 70. let, jsem se účastnil polemik v Chartě77 o nuceném vysídlení německy mluvících obyvatelstva z poválečného Československa. Patřil jsem v Chartě k těm, kteří už nemluvili o odsunu, nýbrž o vyhnání, a říkali, že nejen že nebylo nutné, ale že čs. společnost poškodilo a dodnes poškozuje.
Postupně jsem se smířil i s tím slovem „sudetský“, které je zavádějící. V letech 1945 – 1947 nebyli přece vyhnáni jen Němci sudetští, nýbrž více než 90 procent všech německy mluvících lidí, které ústavním dekretem prezidenta republiky z 2. srpna 1945 zbavil Edvard Beneš čs. státního občanství, podle mne protiústavně. Buď je zbavil občanství se zpětnou platností (!), ode dne, kdy nabyli německé (tehdy nacistické) státní příslušnosti, nebo s okamžitou platností, dnem vydání onoho dekretu, pokud ji ani nenabyli, ale čs. orgány je považovaly za Němce.
Zásluhu na nápravě vztahů má vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení
Srovnání nacistických pořádků s poválečnými poměry v Československu ovšem nesedí. Je trapné říkat – když „oni“, tak pak i „my“. Celý svět postupně uznal, že nacismus byl zločinný systém, jehož představitelé i stoupenci byli po válce potrestáni, někteří i popraveni. Naopak poválečné Československo chtělo být, i když nebylo, státem demokratickým a právním.
Zásluhu na nápravě vztahů má především vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení, v jehož čele stojí Bernd Posselt od roku 2001. Naposledy jsem s ním mluvil koncem března na brněnské konferenci, pořádané i letos, již po čtyřiadvacáté, českou společností Bernarda Bolzana a německou Ackermannovou obcí ve spolupráci s městem Brnem, pod názvem Dialog uprostřed Evropy.
I já jsem v rozhovoru s ním ocenil změnu stanov jeho sdružení, z nichž vypadlo vše, co se vykládalo jako právo na uplatňování nároků na vrácení německého majetku, zabaveného po válce. „Vždyť mi to taky trvalo patnáct let,“ zasmál se Bernd Posselt. A nyní mu za toto úsilí v Augšpurku poděkoval předseda bavorského sudetoněmeckého sdružení Steffen Hörtler. Několik tisíc shromážděných sudetských Němců odměnilo toto uznání dlouhým hlasitým potleskem.
Psáno pro blog aktualne.cz
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
