Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 79. díl. Svět a Slované | ParlamentniListy.cz

Jedná se o přednášku proslovenou 22. března 1916 na Denisově Ústavu pro slovanská studia pařížské university, tiskem vyšla poté pod názvem Svět a Slované. Masaryk si v ní klade dvě ústřední otázky. Předně – hned úvodem - jaké je ve světě postavení Slovanů, a z toho pak plynoucí možnosti jejich budoucí perspektivy. Připomeňme, že text vznikl přesně uprostřed první světové války, odpovídá tedy geopoliticky i kulturně své epoše, vychází z tehdejší reality, do níž pak autor vložil své prognózy a představy. Pro naše dnešní čtení je jistě velice zajímavé zjištění, že Masaryk už zde s naprostou vehemencí odmítal předsudky a obavy z Rusů a Ruska, jež bylo, zejména z německých politických míst, viněno ze světovládných ambicí. Jak nám ta slova dnes znějí aktuálně!

Předkládáme vám tedy nyní podstatný výtah oné Masarykovy přednášky jako další důkaz toho, že dějiny se umí (bohužel někdy až příliš citelně) opakovat.

----------------

Tvoří Slované ve svém celku opravdový organismus? Myslím, že lze odpověděti rozhodným ano. Vidíme tu zřejmě skupinu národů odlišných, z nichž každý má svou vlastní řeč, z nichž každý pěstuje svou národní literaturu, své vlastní dějiny, svého zvláštního národního ducha, u nichž však zároveň existuje slovanské vědomí, pocit, že všichni přináleží k témuž slovanskému organismu.

Toto slovanské vědomí není u všech slovanských národů stejně silné a mohutné; liší se dle dob dějinných a podle společenských tříd, je však všem společné. U nás Čechů, a já mluvím dle vlastní zkušenosti, je velmi silné již ode dávna. Ti. kdo nejsou Slovany, mohou dobře chápati karakter tohoto slovanského vědomí přirovnáním a analogií.

Pocit „Latinismu" je jistě velmi silně vyvinut u národů latinských a sesílil ještě více touto válkou. Avšak jazykové rozdíly jsou daleko důraznější mezi národy latinskými než mezi národy slovanskými. Stejně tomu jest s germanstvím, s příbuzenstvím, které existuje mezi národy germánskými, užíváme-li toho výrazu v jeho nejširším smyslu, považujíce za Germány nejen Němce, nýbrž také Angličany a národy skandinávské. Avšak ani „skandinavism", to jest společenství cítění, vížící národy švédský, dánský a norský, není tak intimní, jako společné cítění, které sjednocuje různé skupiny slovanské. Slované jsou si navzájem daleko bližší, ze stanoviska linguistického i intelektuelního, než různé skupiny oněch rass. Rovněž i ze stanoviska zeměpisného vzájemný styk Slovanů je daleko intimnější než styk různých národů germánských. Nedělí je moře. Různé národy slovanské nevystěhovaly se tak daleko, jako jiní národové od kolébky své rassy, kde byly takřka sjednoceny nebo se lišily velmi málo. Ostatně vývoj jejich civilisace byl méně rychlý; jejich život hospodářský není zdaleka tak bohatý, jako jiných národů, a to také přispělo k zachování uniformity a jednoty jejich smýšlení.

Toto společné vědomí různých národů slovanských je velmi často v západní Evropě vykládáno ve smyslu politickém. Někteří chtějí v něm viděti to, co se nazývá „panslavismem", totiž projekt kolosální monarchie slovanské pod vládou Ruska, a opakují zneklidňující slova Napoleonova o nebezpečí pokozáčtělé Evropy.

Zkoumejme, zda skutečnosti opravňují strach z panrussismu, který některé národy projevují. Až do dneška vládne Rusko pouze částí slovanské rassy, a různé větve její požadují svoji národní neodvislost. Z druhé strany Rakousko-Uhersko udržuje pod svým velmi citelným jařmem čtyři národy slovanské (používajíc zároveň velmi obratně Poláků proti Rusům). A právě ve Vídni a v Budapešti tropí největší povyk pro panslavismus. V Uhrách stačí označiti někoho za panslava, aby byl obžalován a odsouzen pro zločin velezrády. V posledních dobách v Berlíně neustále křičeli proti panslavismu. Bethmann Holweg mluvil o nebezpečí panslavistickém týmiž výrazy jako vídeňské žurnály, a to právě v okamžiku, kdy se dál pokus o odnárodnění Poláků s vynaložením moci hmotné a vědy i filosofie německé zároveň.

Ostatní národové neobávají se nebezpečí slovanského, alespoň ne v té míře, jako Němci a Madaři. Francii pojí vřelý svazek s Ruskem. Za procházek Paříží oživují mi v paměti různé fáze francouzsko-ruské politiky: boulevard Sevastopolský, třída Malakovova a potom třída Mikoláše IL, most Alexandra III. atd. připomínají její jednotlivé etapy. Na Balkáně Francie zahajuje právě, abych tak řekl velmi působivou politiku slovanskou, berouc do svých rukou řízení strategických operací.

Také Anglie obrátila se od několika let na stranu Ruska. Není tomu tak dávno, co politikové angličtí vedeni jsouce žárlivostí vůči Rusku, podávali mnohé důkazy důvěry k Německu, takže — i ponechávali úplnou svobodu německému vnikání do Malé Asie a do Mezopotamie. Avšak Anglie poznala konečně svůj omyl a neblahé následky, jež by měla v zápětí politika, vydávající na pospas Německu nejen všechny Slovany, nýbrž i všechny ostatní národy Rakousko- Uherské a Balkánské včetně Turků. To by byla abdikace, která musela přivoditi nutně podrobení samotné Anglie.

Omyl této západní politiky proti ruské způsobován byl faktem, že se nijak nehledělo k ostatním národům slovanským, jež politikové považovali za národy bezvýznamné, pro které nebylo místa ve velké politice světové, této pověstné světové politice, na které není nic imponujícího než název. V době přítomné pouze v Itálii mluví se o nebezpečí slovanském. Především vyčítá se Srbům, že dychtí po Adrii, při čemž se zapomíná, že Srbové obývajíce pobřeží Adriatické od nepamětných dob, mají na ně práva nejlegitimnější, historická i jiná. Nad to Italové obávají se pronikání ruského k moři Adriatickému. Je zřejmě zájmem Ruska, jehož zdárný průmysl v krajinách Černomořských, soustředěný hlavně v Oděse, bez ustání se vyvíjí, aby si zajistilo volný průchod Dardanellami. Proč však spatřovati hned v tomto oprávněném nároku slovanské nebezpečí? Bude-li Itálie energicky hájiti své národní zájmy neohrožujíc práv Slovanů, může si býti jista, že nemusí se ničeho obávali se strany Rusů nebo Srbů.

Malí národové slovanští spatřují, jak je zcela pochopitelno, ve velikém Rusku mocného ochránce. Nemůže býti jinak proto, že stále jsou ohrožováni Němci, Maďary a Turky, a poněvadž jiní velcí národové se o ně nestarají. Ba šel bych dále. Nebojím se tvrdili, že právě západní národové jsou zodpovědní za panrussismus, jednak přímo ohrožujíce Slovany západní a jižní, jednak vydávajíce je na pospas hegemonii německé a rakousko-uherské. Ani Rusko, ani ostatní Slované nevytvořili panrussismu. Národové slovanšti jsou tak žárliví na svoji individualitu, že vždy měli a mají dosud mezi sebou, ač žijí pod stálou hrozbou německého nebezpečí, dosti vážné spory, nejen různice politické (Poláci a Rusové, Srbové a Bulhaři), nýbrž také spory týkající se jejich nářečí a jejich národností (Ukrajinci žádají za uznání své národní individuality; Slováci lpí na zachování svého nářečí jako řeči spisovné; Slovinci, kteří by snadno mohli splynouti se Srbochorvaty, vyslovili se pro zachování svého jazyka atd.).

V každém případě panslavismus čistě politický, hledíme-li naň jako na politický centralismus, nemůže nijak vyhověti tužbám národů slovanských. Avšak taký centralismus není přípustný ani se stanoviska dějinného vývoje. Každý národ slovanský má svou tisíciletou historii, a tím a rovněž i svou polohou zeměpisnou má své vlastní povinnosti a své vlastní potřeby civilisační. To jsou důvody, proč politický panrussismus a panslávský centralismus, jak nám ho malují Němci a Maďaři, nikdy nebyl v našem programu. Chceme víc než to, daleko více!

----------

Rusko, a i Rusko oficielní, podporovalo již mocně národy slovanské. Podniklo válku s Tureckem, aby osvobodilo Bulhary. Později, a ještě za této války, hájilo Srby a Černou Floru. A zvláště v této válce přivlastňovalo si úlohu státu, jenž jest ochráncem Slovanů. Nechceme si zatajovati, co si vypůjčujeme od svých nepřátel, Němců. Vnitřní síla Německa spočívá v jeho federativní organisaci. Německo, jež má několik hlavních měst, větších či menších, jež jest tvořeno seskupením četných států autonomních, ačkoliv řízeno pruským centralismem, vypadá jako stát formy skoro republikánské, takto utvořeno podává do jisté míry příklad pro nás Slovany, kteří se snažíme uskutečniti demokratickou federaci národů slovanských. Jedině v této formě mohou býti souřaděny rozdíly naší civilisace a našich národních povah způsobem, který by umožnil prospěch slovanského světa ze všech sil dnes rozptýlených po našich rozmanitých národech. Je nemožno v úřadu petrohradském a ještě méně v pražském, učiniti rozhodnutí týkající se městské organisace ve Varšavě, v Oděse, v Samarkandě, v Bělehradě neb ve Vladivostoku.

Abychom shrnuli, všeslovanský centralismus není žádoucí ani se stanoviska zeměpisného ani se stanoviska dějinného vývoje. Jsouce potlačováni germánskými národy žádáme svoji politickou svobodu a národní neodvislost; a je zcela přirozeno, že naše náklonnosti jsou vedeny příbuzenstvím jazykovým, jež tolik usnadňuje styky intellektuelní a i styky obchodní. Již Kollár žádal, aby každý Slovan dle stupně svého vzdělání znal jeden nebo několik či všecky slovanské jazyky. Je nám vskutku dosti snadno naučiti se jiné slovanské řeči, neboť důkladná znalost jedné z těchto řečí usnadňuje nesmírně studium ostatních. Mluvívalo se kdysi mnoho o výběru společného jazyka literárního; byla navrhována řeč umělá; na příklad jazyk bohoslužebný. Otázka ta jest dnes rozřešena: jazyk ruský se stal mezislovanským jazykem pro svůj význam literární, jako nářečí největšího slovanského národa.

---------

Abych nebyl podezírán z libovolných nápadů, připomenu krátce úsudky některých myslitelů slovanských, kteří od konce XVII. století až po naše dny uvažovali o snahách svého národa. Nebof teprve v XVIII. století počali historikové a filosofové slovanšti zabývati se problémem budoucnosti svého národa a ostatních národů slovanských.

V Čechách snaží se Josef Dobrovský, tvůrce slovanské iinguistiky, přesvědčený rusofil, prohloubiti poznání podstatných znaků národa českého a celého světa slovanského. Nedlouho potom Jan Kollár se věnuje zcela básnickému a literárnímu výkladu slovanské myšlenky: Jeho ideál nemá rázu politického. Veden humanitními ideami žádá jen vzájemnosti literární a intellektuelní. Rozvíjí teorie dějinné filosofie Němce Herdera, podle nichž Románi a Germáni postoupí Slovanům nadvládu v civilisaci. Z toho vyvozuje, že Slované mají především pracovati o svém vývoji intelektuálním a nikoliv se spokojovati pouze velikostí jen a jen hmotnou.

Jestliže Kollár a někteří jeho následovníci se ztrácejí ještě v mlhovém snění, Palacký, historik a vůdce české politiky roku 1848, hájí taktiku co možno nejpositivnější, aby hájil svéráznost a práva národa českého, stejně jako všecko, co mu zjednalo slávu v minulosti (hnutí husitské). I on jest stoupencem slovanství, a jestliže hlásá zprvu ideu Rakouska stejně spravedlivého ke všem národům, pozná brzo, co znamená dualism rakousko- uherský; a vida utiskování národů slovanských v monarchii, jež z dualismu vyplývalo, opustí svůj austroslavismus a obrátí své oči k Rusku, aniž se při tom vzdá hájení české osobitosti. Ideje Palackého byly přijaty celým národem českým; idealistické theorie Kollárovy a úsilí těch, kdo chtěli nahraditi národnostní individualism jakýmsi neurčitým pojetím všeslovanským (na př. Slovák Štúr), neměly rozhodného vlivu.

U Slovanů jižních typickým představitelem národních idejí je Obradovič, onen mnich srbský, který prošel celou západní Evropu, aby se poučil a aby pak vychovával své sourodáky; mnich, jenž uznával, že kniha má větší cenu nežli zvon, že vychovávati děti je čestnější zaměstnáni než úřad archimandrity. Obradovič touží vášnivě po sjednocení svého roztříštěného národa a po jeho osvobození, ale žádá i samostatnosti potlačených Řeků. Jeho hlavní myšlenka, humanitní a osvětová, záleží především v rozvoji a v prohloubení vědomostí vědeckých a ve vybudování životních pravidel podle rozumových rad („Rady zdravého rozumu" nazývá se jedna z jeho knih, jež vyšla 1784).

Myslitelé polští pociťovali ještě tíže než Čechové a jižní Slované nedávnou ztrátu politické svobody a jejich spisovatelé nadchli se daleko více zájmy politickými. Mám na mysli zvláště Adama Mickiewicze, znamenitého básníka a původního filosofa, který rozvinul své plány politické zde na College de France. Doufá se vším zápalem své duše, že jeho vlast se zdvihne dík pomoci někdejší Francie napoleonské, jež byla tak pohostinná k emigraci polské; věří však také v usmíření národa polského a ruského. Ve své „Improvisaci" odsuzuje jazykem velkolepým a přísným útisk moskevský, ale čeká důvěřivě obrat politiky ruské ke směru liberálnímu. Kat rakouský nebo pruský je méně krvavý než utlačovatel ruský, ale nebezpečnější, méně upřímný. Jako všichni ostatní myslitelé slovanští, jsou i Poláci vášnivými přívrženci pojetí humanitních; zájmy národa musejí býti sladěny se zájmy humanity. Vedle Mickiewicze největší básník a nejhlubší, nejjemnější duch polský, Krasiňski, doporoučí politiku nerevoluční, humanitní a dokonce bratrskou.

Takoví jsou hlavní představitelé mnohých národů slovanských. Vidíme, že žádný z nich není apoštolem toho panslavismu, jenž děsí naše nepřátele. Na první místo kladou všichni myšlenku humanitní, z níž vyvozují myšlenku národnostní, jež je částí přirozeného dědictví lidskosti. Všichni chápou národnost ve formě demokratické; všichni jsou nadšenými průkopníky civilisace. Jedině Poláci, jichž starší pokolení byla přítomna krutému roztrhání své vlasti, oslavují ideál vojenský a Mickie- wicz vytýká nám Čechům, že přikládáme příliš důležitosti ideám civilisace a vědeckého pokroku. Ale již Krasiňski, stejně jako nová generace polských básníků, vzdal se zápalu předchozí generace pro slávu vojenskou.

Stejně je tomu u myslitelů ruských. Opírajíce se rovněž o filosofii západní, Rusové hlásají ideál staré křesťanské civilisace ruské, civilisace absolutně pacifické, ne státotvorné. Odsuzují civilisaci západní, odsuzují i dílo Petra Velikého, poněvadž násilně poevropštil Rusko. Ale současně nejsou méně přísnými ve své kritice mravů a politiky západní než Josef de Maistre a ostatní konservativní filosofové západní. Hledají-li Mickiewicz a Poláci opory v katolicismu, Čechové v husitismu a v Jednotě Českobratrské, Rusové vidí v náboženství pravoslavném spásu nejen celého Ruska, nýbrž i celého lidstva.

Takto pochopili Kirjejevskij a Chomjakov myšlenku Ruska a myšlenku slovanskou. Věřili ve velikou budoucnost Ruska, kladli ji proti západu a jejich světový názor je ve své podstatě mravní, náboženský a bez nějaké orientace politické. Teprve později theoretikové ruští formulují základy panslavismu politického a i nacionalistického, a to z velké části pod vlivem německých theoretiků slavofobů. Mysliteli, kteří nedávno charakterisovali nejlépe ideál Ruska, jsou zajisté Solovjev, do jisté míry Dostojevskij a zvláště Tolstoj. Všichni, jak známo, prohlašují svoji víru v ideál čistě humanitní.

-----------

Týž ideál humanitní vyznávaný filosofy slovanskými se jeví nejen ve filosofii dějin národů slovanských, nýbrž i v jejich poesii. Jest zajímavo ukázati, že u všech slovanských národů láska ku krásné literatuře se rozvila téměř současně; probudili se k životu intellektuelnímu téměř v téže chvíli. Básníci jali se rozebírati otázky, jež se naskýtaly jich lidu vyšlému náhle ze života vegetativního a vykládali je se vším nadšením, jež budilo v nich znovuzrození národních sil. Někteří z nich, podporováni jistými filosofy, šli tak daleko, že kázali jakýsi messianism; věští blaho a spasení lidstva svým národem, avšak zároveň uznávají nutnost vlastní spásy. Nikdy jejich ideál nedopouští oslavu výlučnosti, nadvlády či výboje. Mácha, Puškin, Mickiewicz i Krasiňski, Dostojevskij, Tolstoj, největší básníci slovanští, odmítají rozhodně theorii nadčlověka; tekové pojetí humanitní je jim úplně cizí. Teprve Goethe dal první vznik této myšlence ve svém Faustovi. Ani Angličani, ani Francouzi by nikdy nemohli dáti v oběh teorii tak nepřátelskou liberalismu. Byron ve svém Manfredovi a Kainovi tvoří člověka energického a silného, jako bojovníka, ale nikdy ne vladaře. Ve „Zpovědi dítěte svého věku" Musset, milovaný básník mládeže francouzské, líčí vše jiné než nadčlověka. Tento typ, který je synthesí výlučnosti a národní zpupnosti, je vskutku původu německého a je v dokonalé shodě s realistickou politikou pruskou.

Popruštění a zmilitarisování Německa není než praktickou aplikací theorii o nadčlověku. Z „nadčlověka" se zrodil „nadnárod" — Herren- volk, modla Všeněmců. Slované mají rovněž své hrdiny, ale to jsou spasitelé, kteří vystupují v okamžicích svrchovaného nebezpečí, jsou to dobři služebníci svého krále a svého národa; nejsou to nadlidé.

Ideál slovanský jest ideál míru a smíření, ideál demokratický. Není náhodou, že Čech Chelčický a Rus Tolstoj jali se znovu hlásali lásku k bližnímu, která jde až k principu neodporovati zlu. To proto, že oba jsou Slované. Slované, o nichž se říká, že jsou mírní jako holubi a prosti vší energie bojovné. Ale to není zcela přesné. Slovanům nechybí energie, jsou podivuhodní vojáci. Ale je pravda, že nebojují leč z přinucení a jedině na obranu. Je veliký rozdíl psychologický a mravní mezi útočnou násilností a mezi vůlí brániti svých práv. Tato válka dává nám toho doklad výmluvný a stvrzující. Angličané musejí dočasně přijmouti militarismus proti svému hlasitému odporu k tomuto režimu. Slované ucítili, že se v nich probouzejí pod tlakem Němců, Maďarů a Turků staré dobré vlastnosti vojenské jejich předků. Zdá se mi, že závěr, jenž se naskytuje, je tento: Analysujeme-li hlavní projevy duše slovanské, nenalézáme v nich rázu útočného a dobývačného, o němž se nám snaží namluviti žalobci panslavismu, že je znepokojivý a nebezpečný.

Toto zcela zvláštní úsilí národů slovanských o vzájemné sblížení, které bylo prohlašováno našimi protivníky za nebezpečí panslavistické zhoubné pro Evropu, jest ve skutečnosti jen projevem rázu velmi důležitého: jsou to snahy o vědomou synthesu prvků kultury slovanské s prvky kultury západoevropské. Všichni národové slovanští přijímali s radostným zápalem civilisaci západní. V tomto smyslu pronesl Dostojevskij svoji známou řeč u příležitosti slavnosti Puškinovy, řeč, v níž prohlásil, že Rus a Slovan jsou lidé svou celou bytostí kosmopolitičtí. Mají zcela zvláštní vlohu vniknouti do povah všech ostatních národů a přizpůsobiti si prvky jejich kultury. Je v tom rozhodně něco pravdy.

--------

Nynější válečná literatura německá pokračuje proti panslavismu v polemice vedené již odedávna Teutony. Bylo by snad přepjaté říci, že je to povyk zloděje, který křičí; „Chyťte zloděje!" A snadno pochopujeme, proč Němci tolik obracejí pozornost na panslavism: vědí velmi dobře, že zásadními odpůrci jejich pangermanismu jsou především Slované, a to zvláště Slované severní a jižní.

S radostí pozoruji, že se jeví nyní zájem, nejen ve Francii, nýbrž i v Anglii, o plány německého pangermanismu, a to zvláště ve třídách nejlidovějších; neboť nyní všichni vidí, že plány pangermanistické nejsou utopiemi, poněvadž se na neštěstí, až do jisté míry, uskutečnily. Práce p. Cheradama, nové knihy pánů Andlera, Weila a j. studie, nám podávají historii pangermanismu. Poučují nás, kterak heslo sjednocení Němců, roztroušených po různých územích, si dobylo půdy od XVIII. století, a kterak pak se stalo programem zněmčení střední Evropy, Malé Asie a Mesopotamie. Ustavení nového císařství germánského a popruštění Německa měly za výsledek tento dobývačný imperialism, jehož podstata je vyjádřena heslem: „Německá střední Evropa", nebo kratčeji: „Berlín, Bagdad".

Z počátku, jako Italové, jako národové slovanští, Němci toužili jen po sjednocení Německa; ale záhy zvětšili svůj obzor a počínali k němu přidávati sousední kraje, v nichž byly minority a kolonie německé. Takto, jako skvrna olejová, pangermanisté hlásali vstřebání Rakousko-Uherska, Polska, provincií Baltických, Balkánu, konečně i Turecka asijského; neboť pravým cílem pangermanismu jest získati území, a především území ne- německá. Plán Berlín-Bagdad byl pojat takovými lidmi jako pan List a Moltke, kteří nebyli vůbec utopisty. „Topos", půda, území, to je jejich heslem; na tom jim záleží. Taktika a plány pangermanistické se upravily dle okolností. Především si přáli zničení Rakousko-Uherska. Když získali úplně na svou stranu Němce a Maďary, rozhodli se podle plánu Bismarckova, že nechají Rakousku formální nezávislost. Ale žádají naproti tomu celní unie, dobře vědouce, že unie obchodní jest politický prostředek nejvýše účinný.

Proti nám Slovanům vedli pangermanisté útoky nejbrutálnější. Pavel de Lagarde, zakladatel moderního pangermanismu, mluví bezohledně proti Slovanům, Mommsen prohlašuje veřejně, „že je třeba rozbiti naše tvrdé a pevné české lebky". Jiní mladí politikové si uvědomují strategickou důležitost Čech. Dokazují, že nezávislé Čechy by byly největším nebezpečím pro Německo. Ostatně již Bismarck prohlásil: „Kdo bude pánem Čech, bude také pánem Evropy." Současně se ozývají nové hlasy politiků německých, kteří se pokoušejí dokázati nám, že pangermánský plán je příznivý Čechům a že nás zachrání od nebezpečí panslávského. Nyní jest již hezký počet těchto „sirén" pangermánských!

Situace je zcela jasná pro toho, kdo pozoruje události a trochu uvažuje. Pangermanism má přirozené odpůrce v Polácích, v Češích a v Jihoslovanech. Svobodné Polsko, nezávislé Čechy a spojení Jihoslované vztyčili by přirozenou a nepřekročitelnou ohradu proti všem plánům Berlín—Bagdad.

Němci mají se Slovany společné hranice daleko rozlehlejší než sami Rusové: sousedí s Rusy, s Poláky, s Čechy a s Jihoslovany. My Slované víme dobře, co znamená německý „Drang nach Osten"; víme dobře, že heslo Berlín—Bagdad není než nová forma starého protislovanského plánu germánského. Proti Rusům a Srbům nejdříve se obrátil válečný pokřik v Berlíně.

-------

Tato válka a rozdělení celé Evropy, a dokonce celého světa, na dva tábory, ukazuje tedy dobře a docela jasně, že nebezpečí, které hrozí Evropě a lidstvu, jest pangermanism a ne panslavism. I Bethmann-Holweg se snažil dokázati světu v jedné ze svých řečí před válkou, že Němci se vzpírali nebezpečí panslavismu. Ale události, jako spojení Slovanů s Francií, s Anglií a s Japonskem, sympatie neutrálů ke Spojencům, na druhé straně pak spolek Němců, Rakušanů, Maďarů, Turků a Bulharů, dokazují jasně, že neběží v této válce o zápas Němců se Slovany, o zápas nacionální, nýbrž o boj tužeb, které stojí nad tímto principem národnostním. Cíl této války je tedy dán plným právem: obrození a obnova Evropy. Násilí nebo Spravedlnost. O to tedy běží dnes.

(T. G. Masaaryk – Svět a Slované. Vyšlo jak svazek 14 edice Rozpravy nákladem měsíčníku Nové Čechy)

Petr Žantovský