Petr Žantovský: Otevřený dopis Antonu Hykischovi

Vážený mistře,

tak se obvykle oslovují jen velcí operní pěvci, výtvarní umělci a spisovatelé. To oslovení Vám právem patří. I když já jsem Vás nedávno v recenzi na Váš román Rozkoše dávných časů nazval ještě jinak, obrazněji: Odvážný plavec po rozbouřeném moři času. Ta kniha byla pro mne jednoznačně zážitkem roku, a tak mi nedá, abych se o něj s odstupem nepodělil i touto formou.

V časech, kdy se mnohem víc dalo na literaturu, věřilo literatuře, a literatura tak měla podstatnější význam pro polis, existoval a byl ctěn pojem „generační román“. Jakési prozaické krédo vyjadřující ducha doby a lidí v ní, aniž by se stavělo do role mentora – doby i lidí. Románová zkratka generace, která měla své poměrně zřetelné označení – například meziválečná, mezi Únorem a Listopadem atd. Už dlouho jsem pojem „generační román“ nikde neslyšel, nečetl. Jako by se ztratil v chaosu slov překotně chrlených ze všech stran, ale nemajících tu integrační působivost jako v časech řekněme předdigitálních. V českém kontextu ten pojem platil opravdu poctivě snad jen pro Zbabělce, směrodatný román Josefa Švoreckého, či Pokušení Katarina, žel nedokončený opus Jana Otčenáška. Navzdory slibům ineditních autorů, že po vysvobození ze šuplíků se na čtenáře pohrne veletok prozaických skvostů, nic takového nenastalo a na svůj „generační román“ tak stále čekáme. Možná spíše už nečekáme: kdo by ho ještě dnes potřeboval, když je všechno na fejsbůčku…

Skutečný generační román, Rozkoše dávných časů, jste svým věrným na Slovensku i v Čechách nadělil asi doopravdy až Vy. V čase, kdy jsme si více všímali literatury, bylo Vaše jméno dobře známé i na západ od řeky Moravy. Vaše novela Naďa, román Námestie v Mähringu (obě ze 60. let), jakož i román Milujte královnu (1984) vyšly česky a zaznamenaly tu velmi dobrý ohlas. Vy jste sice časově patřil k té velké vlně „obrozené“ prózy pražského či československého jara, ale k jejímu většinovému, reformně komunistickému proudu jste nepatřil. Uchoval jste si solitérství i v dobách fascinace třetími cestami a jejich porážce z hlavní ruských tanků. Což neznamená pasivitu: patřil jste k nejviditelnějším tvářím roku 1968 na Slovensku a také proto řadu dalších let jste nesměl publikovat. Nicméně nepropadl jste stádnímu principu, protože jste respektoval jiný princip, ten vyšší, ten nejvyšší.

Rozkoše dávných časů jsou do prózy převlečené memoáry muže, který na vlastní kůži okusil většinu dobrého a hlavně zlého, co přineslo 20. století i ta půldruhá dekáda po něm. Převtělil jste se sice na stránkách románu do jakési krycí, avšak velice průzračné identity, nezaměnitelnost Vašeho a hrdinova osudu je neskrývaná. Procházíme s Vámi od časů pozdní 1. republiky, už poznamenané česko-slovenskou národní roztržkou ústící později v Tisův „štát“. Arizované temno té doby pozorujete a popisujete podobně naléhavě, jako dávný oscarový film Kádára a Klose Obchod na korze. Obojí by mohli Vaši Slovácí opatřit podtitulkem „i takoví jsme byli“. Ale byli i za Národního povstání, byli i po něm, kdy z mnoha hlinkovců vyrostli přesvědčení leninisté, aby se chopili otěží nově (za Stalinovy asistence) utvořené společné česko-slovenské státnosti. Ten prvotní hřích pokřivení charakterů jako by determinoval a dopředu určil nutný neúspěch toho inženýrského pokusu o „jiný, lepší“ (rozuměj: komunistický) svět. Jak můžete věřit poetovi, co sotva slezl z traktoru, kde bájil o generalissimovi, když dnes, z piedestalu kateder a lidových srocení hovoří o demokracii a svobodě. Tohle všechno jste zachytil a dal tomu všemu svorník v podobě označení „rozkoše“. Označení je to jistě zčásti ironické, ale ta ironie je obranou před intuitivní (ale nekřesťanskou) touhou určitými lidmi a věcmi opovrhovat. A tak jste ve své knize pozorovatelem vlastně spíše chápajícím a neodsuzujícím. Jen (jen?) si vymiňujete svaté právo na to zachovat si integritu a určitých věcí se nezúčastňovat, ba štítit.

Příběh z 50. let přechází přes konec šesté dekády, naplněné nadějí a zklamáním, přes ona příslovečně nudná léta 70. a 80. Až k jejich konci, který už – díky glasnosti v gorbačovském Rusku – přece jen vyhlíží o něco optimističtěji, alespoň co do svobody uměleckého vyjádření. Pak střih, a vracíme se v dalším „osmičkovém“ roce (2008) k epilogické katarzi a sebedefinici autora – ústřední postavy knihy. Pokud by si někdo chtěl ona chybějící léta doplnit, nechť sáhne po Vaší knize Ako chutí politika (2004, česky nevyšla), kde popisujete nedlouhé, leč výživné období po listopadu 1989, kdy jste působil jako poslanec Národní rady a později diplomat. Obě knihy do sebe zajímavě zapadají. Zde: polobeletristický záznam životaběhu jedné generace sevřené dvěma válkami a šesti převraty, tam: dokumentární pásmo faktů, osob, příčin a následků. V obou případech kontinuální defilé aspirací i selhání, nadějí a deziluzí téže generace, přesněji: jednotlivých lidí v ní. Těch, pro něž namnoze platí Vaše charakteristika: „Lidé slov lehce podlehnou pokušení považovat slova za totožná se skutky. Slova jsou jen skořápkou, pod kterou se za příznivých okolností zrodí semínko činu. Reformní komunisté se zapletli do pavučin utkaných ze slov. Slova bez činů se mění ve žvanění.“ To ovšem – ani ve Vaší knize, ani ve skutečnosti neplatí jen pro malou, byť stále aktivní skupinu někdejších komunistických reformistů. To platí pro lidi nevidoucí, mající jen úzký ideologický horizont, lidi, pro něž teze je vším a člověk ničím. A to pod jakoukoli vlajkou. A kdykoli v čase.

Navzdory všemu to své, to, čemu věříte a za čím si stojíte, nevzdáváte, nejen v románu, ale hlavně v životě. Byl jste to právě Vy, kdo se nejrázněji postavil proti snaze učinit ze spisovatelské organizace PENKLUB politický nástroj: když londýnské ústředí PENKLUBU nutilo národní pobočky, aby se přidaly k politickému bojkotu olympijských her v Soči. A díky Vaší autoritě pak slovenský PEN byl asi jediným ze všech, kdo se nedal zneužít. Jste setrvale proti indoktrinaci pravých a jediných pravd, až už přicházely kdysi z východu, a dnes ze západu. Protože dobře víte, že jediné povolené pravdy zbavují člověka povinnosti, a pak i schopnosti myslet vlastní hlavou a jednat sám za sebe. Čehož úhrnem je dnes kolem nás míň než šafránu. Neboť přihlížet, kývat a jít s houfem je přec tak snadné. Zato vzdorovat a být sám sebou, vyžaduje čím dál větší porci odvahy, a tu máte. Snad proto jsem si dovolil Vás pojmenovat podle citace právě z této Vaší knihy „odvážný plavec po rozbouřeném moři času.“

Děkuji Vám za ni i vše další.

Petr Žantovský