Proč Vám tedy vlastně píši a proč mi na tom záleží. Vzpomínám si na jeden malinkatý klub na koleji vysoké školy v Pardubicích. To bylo město vlídné k hrdinům své doby, na rozdíl od sousedního Hradce Králové. V Pardubicích jsem viděl naposledy Hutku, než zmizel v dálavě, co dva měsíce tam koncertovali Merta či Janota, i když jinde měli dveře zavřené. Prostě se tam sešla nějaká osvícenější sorta úředníků. Snad byli sečtělejší, snad si říkali, že pod bolševickým stínem krajského soudruha tajemníka Tesaře bude víc tma. Zkrátka a dobře nevím o jediném muzikantovi, který by v Pardubicích narazil na nějaký opravdu vážný problém (jako třeba Mišík v Hradci, Schelinger v Chrudimi a mnozí jiní mnohde jinde).
Nu a jednou se malebným renesančním městem Pardubice roznesla šeptanda, že prý u chemiků na koleji bude hrát nějaký Nohavica z Ostravy, co ho nikdo moc nezná, akorát že píše texty pro Rottrovou, a to zas u folkařů velké terno neznamenalo. Nu a prý že ten Nohavica je moc dobrý, i když jiný, než všichni ti, co jsme doposud znali.
Přiznám se, že jsem do toho sálku vyrazil bez velkých představ a očekávání. Konec konců, svět se už tehdy dělil – třeba na Mertovce a Hutkovce. Já patřil spíš k těm prvním, Mertovo zaumné vyjadřování se mi jevilo býti krasodušným, a tím pádem i jaksi chytřejším, než Hutkovo kostrbaté, z lidové poesie vycházející veršotepání. Možná bylo všechno jinak, ale kdo to dnes rozhodne, a proč taky.
Útěchou i jakýmsi alibi mně – hloupému ortodoxovi - byla příznivá skutečnost, že jsem na ten Váš koncert šel vlastně jen jako doprovod dívky, o kterou jsem usiloval; nu, dneska s ní žiju už pětatřicet let, a vlastně tak trochu i Vaší vinou. Ten koncert byl totiž tak krásný – ve své prostotě a nepředstíravosti. Po šlonzku laskavý jak šmirglpapír, nezkrocený jako divoké koně podle Vysockého. Zpíval jste Kejklíře a sám jste byl kejklířem. Žongloval jste rozevřenými dušemi svých posluchačů – spíše následovníků na cestě k upřímnosti. Nehledal jste slova složitá, ale pravdivá. Poesie si sama přes vás nacházela cestu, nemusel jste ji přibrušovat, hoblovat a olepovat flitry a fangličkami.
Viděl jsem Vás pak asi stotisíckrát, jizlivého i křehkého, sťatého pod obraz, i s hlavou vztyčenou, jak umí jenom velký moralista. Ale ten první zážitek už přebít nešel. Konečně všechno, co je poprvé, je zpravidla i nejlepší, už proto, že není s čím srovnávat.
Pak mě taky kvůli Vám sebrali na Staromáku, léto 1984 to tuším bylo. Šli jsme v povznesené náladě s přítelem Karlem z koncertu Laca Décziho v Redutě. Déczi krátce na to vzal roha do Ameriky a přítel Karel do Švédska, kde se stal Krišnovcem. Tehdy však ještě jsme se drželi kol rozkymácených ramen a řvali na celý ten pustý noční rynek tuhle Vaši písničku: „Říkají mi dobráci u koryta: není tak zle, jen doba je složitá…/ Dejte mi do ruky mávátko a řekněte jak volat sláva, / já už si najdu ten správný směr a budu mávat mávat mávat“. Odkudsi se přichomýtl polda, mladý, mladší možná než my zlotřilí, a povídá: „Kluci neřvěte tak, nebo vás budu muset sebrat“. Byl to slušný kluk, a my volové. Sotva zašel za roh, spustili jsme na úpatí pomníku mistra Husa pokřik ještě mohutnější. To už přijela patrola, a bez úsměvu a laskavosti, naučeně, mechanicky nás sebrala k podání vysvětlení. Ne, za to jste nemohl, za to jsme si mohli sami, ale způsobovali jsme si skrze Vás věru krásná neštěstí.
Převalily se časy. Byl jste mnohem později kmotrem knížky, kterou jsem sepsal s jedním potentátem v domnění, že kromě potentátovství umí být i docela fajn kámoš nejen z mokré čtvrti. Byl to konec konců i Váš kámoš. Nevím, jak Vy, ale pro mě se za ním zavřela voda poté, když se stal předsedou vlády, předsedou vesmíru, předsedou nevybraných mravů, člověkem zapomínavým a neskrupulózním. Co na tom dnes záleží. Co jsem nezapomněl, jsou Vaše slova o tom, že každá lidská činnost, i politika, potřebuje čisté ruce a otevřené srdce.
Když se pak proti Vám spikli závistníci, nemající ani čisté ruce, ani otevřené srdce, a hlavně ani páteř ani žaludek, a přibíjeli Vás jak kádrovanou kočku jedovatými hřebíky na vrata, bylo tak snadné si o Vás opucovat boty. Však to také zástupové činili s rozkoší, jako by tím gumovali svou vlastní nicotnost a bezvýznamnost. A jak málo jim to všem bylo platné. „Já si to pamatuju“, zpíváte o tom: „V novinách zahlédl jsem vlastní podobiznu,/ narozen v komunizmu, umřu v komunizmu./ Na četu ČT četují si s mačetami četné čety / jako před léty ty samé věty.“
Nic moc se nemění. Bojím se, že máte pravdu, když dodáváte: „To už tu bylo, jen v jiném duetu, všechno se vrací a je to zase tu, to vše je zase tady, ta hrůza zase tady, ty noci zase tady, ta rána zase tady, zákazy zase tady, seznamy zase tady, ti lidi zase tady, zbabělci zase tady, mlčící zase tady…“ Zase někdo sepisuje seznamy nepřátel – patrně se na některém z nich sejdeme, a bude to pro mne pocta. Zase někdo plánuje umlčení nevyžádaných slov. Ale přesto ta slova budou znít, protože nemohou, neumějí neznít.
A proto Vám píšu k dnešním narozeninám. Protože jste neuměl mlčet, a mám jistotu, že už se to nenaučíte. Děkuji Vám za to.
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
