Milovaný Mistře,
to oslovení nemám jen tak pro každého. To s Vámi jsem - tak dávno – potkal poesii. Teprve Vy jste mi pak pomohl číst i Holana, Hrubína, Kainara, Ortena, Mikuláška. Skoro na chlup před sto osmdesáti lety vyšel poprvé Váš Máj, jedinkrát za Vašeho života. Nějaký škrabal naškrabal o Máji slova hloupá jako noc: „…jeho báseň jest škvára, která z vymřelé sopky vyhozena mezi květiny padla….“. Chtělo by se napsat: blbý jak novinář. Inu, novinář…
Nedožil jste okamžiku, kdy Vás vyzvedli na nejvyšší schod národní poesie, a nejste přítomen ani času dnešnímu, jenž zapomíná na své básníky a jejich verše, protože je prozaický, nudný, bludný. A tak mi dovolte, abych zkusil v rytmu Máje sepsat svoji variaci. Věnovanou Vám, s nekončícím díkem, od Vašeho čtenáře Petra Žantovského.
Je bědný večer – osmý máj –
kdysi prý máj byl lásky čas.
Básníka snad zval k lásce hlas,
a nikde žádné švajneraj.
A nikde žádný kvalt a spěch;
a vždycky aspoň ze dvou zel
sis pro sebe sám vybrat směl,
I když jsi bydlel v holých zdech,
byly jen tvé a žádných jiných.
Klavíry všechny hrály v moll,
tóny jak růže - květ a stvol:
ta jediná se neproviní;
pro ni se slunce svléká z masky
a mračna drží za provázky.
Světem se však rozběhli brouci,
minuli chrám, i tebe přešli;
věčně v kabátku nepadnoucím
nového boha z bahna stlouci –
poklonit se a přidat i grešli.
Od nuly začít kalendář –
Nula svou pýchu vzhůru zvedá,
do tance vyzvala tě Běda –
Za svědka půjde flašinetář,
okorá odvaha tvá smělá,
umlkne píseň nedoznělá.
Čeká tě slovo a z něj pak čin,
na zádech paměť jako kříž.
A za obzor už nevidíš,
jen kopec ten, jenž vrhá stín,
než roztáhne křídla nad krajinou.
Neptej se proč a čípak vinou.
Neboť to tvůj byl tento vzdor -
A pokoření, zmar a mor
se cení. Mina za minou -
a střeva z břicha. Pominou –
beze slov zazní rozhovor.
Za takového večera
pod nebem obarveným hnědí,
rumělka hoří do šera
a všichni milenci jsou bledí.
To se jim víno míchá s blínem,
po tmě tady už nesvítá,
a všechna krev je prolitá,
až v dálce v pouhý odraz splynem.
Teď nemysli už na jiné,
co odnes difosgen a síra;
v té předposlední hodině
nezbylo nic, jen v duši díra;
I jedovaté kytky zvadly
ve všech těch světech za zrcadly.
Doutná už země pod závějí.
Smrt je vždy poblíž, věrná, stálá.
Z Karlova mostu se svatí smějí:
kartářka všechny už obehrála.
Tak končí každý marný den,
úsvitu vládne ocún, rmen.
Z blankytu stožár, z noci třásně.
Do vojny zvem´ i neúžasné,
všechny co zmohla dějin tíha.
Chceš-li, tak drž se opratí:
včerejší pravdy neplatí.
Za příslib nebe zem hlínu zdvíhá.
Ariadna už trhá nit,
na střepy zvonů zní klekání,
zlevňují recepty na lhaní.
Kdo se tě zeptá: být, či mít?
Zatímco velcí malým kynou
z výšiny moci krutě snadné.
Vždycky tak trochu cizí vinou
všechny ty sny jsou nesouřadné.
Vždycky jen vítěz hymnu hraje
pro potlesky tak naduté.
Trojspřeží prchá z boží stáje:
podkovy k zemi přikuté.
Teď v důvěře je nevíra
a vykopaná sekyra
je mírou touhy, která vlaje.
Nad horizontem stáda koní –
a ty jen mlčíš, mlčíš o ní,
té, co tě vede zkratkou z ráje
Jako že stačí tato chvíle:
zavřenou branou do světa
nevinnost naše odlétá.
Jsme tolik slabí ve své síle.
Polední světlo oči klíží,
každý svá křídla na svém kříži
přibita pevně, zarputile:
to přece není tento svět,
jímž jsi svůj život na smrt ved´.
Jenomže smrt je na slovo skoupá.
Po schodech k nebi teď za tebou stoupá,
nedá ti pohled zpátky dolů.
Kutálka ze vsi v plech svůj troubí:
Spojeni koncem jdete spolu,
dokud se dech tvůj nevykloubí.
Obloha padá níž a níže.
Na plotech ptáci z hadrů a nití,
bez tónu zpěv – jich živobytí.
To ji, ne tebe, sňali z kříže.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
