Vážený pane presidente,
jste první a jediný dosud činný politik, jemuž adresuji jeden ze svých pravidelných Otevřených dopisů, a vím, že tím leccos riskuji. Mnozí čtenáři těchto mých laudatií na mne totiž možná zanevřou, protože se zčásti rekrutují z řad, které nevyznávají stejné ideje, jaké Vy už víc než pětadvacet let vštěpujete českému veřejnému diskursu. S tím nic nenadělám. Nerozděluji lidi na ty, kdo jsou více vpravo či více vlevo, nýbrž na lidi, kteří dopřávají těm druhým právo a svobodu být tam, kde si přejí.
Ono se vůbec v poslední době hodně popletlo, co je vlastně „vpravo“ a „vlevo“. Za časů gründerského kapitalismu, až tak do roku 2005, v tom bylo celkem jasno.
Nalevo byl ten, kdo spoléhal, že za něj stát nebo jiná vrchnost všechno rozhodne a vyřeší (jak to zpíval Jarek Nohavica v té půvabně ironické, ale vlastně hodně smutné písni adresované Václavu Havlovi: „Vy to pochopíte, vy totiž všechno víte, vy se poradíte, vy to vyřešíte, vy mě zachráníte“). Nalevo byl ten, kdo si moc nevěřil a byl vcelku vděčen, že dostal k jednání návod, někdy dokonce i pokyn či příkaz. Nalevo byl jaksi níže položen práh tolerance k přijímání pokynů shůry.
Menší potřeba je nějak obzvlášť důkladně zkoumat a prověřovat jejich smysluplnost. Větší důvěřivost, ochota nechat se manipulovat a nepovažovat to za nějakou dramatickou újmu.
Kdežto napravo se nacházel ten, kdo před pohodlným dobrem obdrženým od autority upřednostnil nepohodlnou a často riskantní svobodu vlastního rozhodování o sobě samém. Kdo přijímal tu svobodu i s vědomím odpovědnosti za všechny její důsledky. Jenomže jedinec, který zkoumá rozumem veškerá pro a proti, je obvykle imunnější vůči zařazení do stáda a navlečení do uniformy jednotného povoleného názoru či postoje. Takový jedinec je svému okolí na obtíž, protože mu ukazuje, že to jde, myslet a jednat podle svého, za sebe, a ne podle jiných a za jiné.
Bojím se, že toto dělení už neplatí. Že bylo nahrazeno jiným. Jsme dnes konfrontováni s rozlomením světa na dvě části. Jedna říká, že chce právo, svobodu a demokracii pro všechny, ale myslí tím: jen pro ty, kdo se mi podvolí, kdo jdou se mnou, kdo myslí a jednají jako já, kdo drží nad hlavami moje standarty a vykřikují moje hesla. Ti mají pak mít všechna ta práva - kromě jediného: myslet si a činit něco jiného, než bylo předepsáno. Tomu se dřív říkávalo levice, dokonce extrémní či totalitní levice, a připisovalo se to zpravidla silám usilujícím o ovládnutí druhých, a to za jakoukoli cenu, byť tou cenou byly vězeňské tábory a šibenice. Kdo nejde s námi, jde proti nám, říkalo se. Ale neplatilo to jen pro svět sovětského typu. Stejně totalitně panoval i nacismus, jen masových hrobů dokázal vyrobit mnohem více.
Ale vůdci z východu i západu přesvědčovali svůj lid, že konají jedině v jeho zájmu a pro jeho dobro. Tedy, pokud nejde proti nim…
Dnes tato rétorika zaznívá zpoza Atlantiku. Také odtamtud máme inkasovat naše dobra, ale podle jejich střihu. A pokud se nám nelíbí a nechceme je, jsme nepřátelé. Ocitáme se na soupiskách podezřelých osob šířících podezřelé myšlenky. Nedržíme správnou vlajku ve správný čas a správným směrem. Je to asi vůbec největší zklamání celé naší generace: Země, která se stala symbolem svobody, která povstala kdysi z touhy po svobodě, která se stala velmocí jen proto, že dala lidem svobodu, umožnila jim svobodně tvořit, podnikat, myslet, a v tom všem vynikat a dávat dobrý příklad. Nuže tato země je dnes symbolem pošlapání svobody, vnucování oněch pomyslných dober, rozpoutávání konfliktů a válek ve jménu většího odbytu vojenských zařízení. Symbolem potlačování svobodných myšlenek.
Symbolem cenzury. Symbolem fízlování, vpádů do soukromí, zneužívání intimních údajů a masové manipulace. Zemi, kterou jsme kdysi spontánně a upřímně obdivovali a milovali, dnes musíme milovat a obdivovat na příkaz. Jenže to nejde. Je smutné, že vrchnost té země to přestala chápat.
Naproti tomu stojí druhý symbol. Východní říše, k níž někteří romantičtí snílci minulosti upínali svoje touhy, hledali dávná rodová spřeženectví, kulturní rovnoběžky, říše, která k nám v jednom okamžiku přinesla svobodu i nesvobodu – svobodu od nacismu a nesvobodu stalinismu – a táž říše rozorala zbytky spontánního obdivu a lásky zubatými pásy svých tanků onoho truchlivého srpna. K této říši panovala potom po mnoho let nedůvěra, strach, trochu i zášť. A navzdory kulturní souřadnosti, ruským veledílům ve filmových klubech a románům na knižních pultech, tato podprahová nedůvěra trvala. A to po celý ten čas, co nám ji nikdo nevnucoval, nepřikazoval.
Najednou je zase všechno jinak: Příkaz doby zní – odvrhni a nenáviď vše ruské, neboť od ďábla to přišlo. Zdravý rozum ovšem napovídá: to nebude jen tak. Láska i nenávist, když jsou povinné, mají nějaký více či méně umně skrytý důvod. A česká skepse k tomu přidá ponouknutí – když to vrchnost chce mít černé, naschvál udělej to na bílo. Výsledek ukáže se brzy.
A tak dnes ti, kdo před pár lety vzhlíželi s respektem k mrakodrapům a Deklaraci nezávislosti, dnes cítí, že pro nás v srdci Evropy je třeba vážit na mnohem jemnějších vahách, než kdy dříve. A také mnohem obezřetněji se rozhlížet, kdo nás chce jenom vmanévrovat do svých šiků, a kdo po nás vlastně nechce nic víc, než abychom se rozhodovali sami. A tedy svobodně. Protože rozhodnout se svobodně, znamená též odpovědně.
K této odpovědnosti jste svolával všechny své příznivce i odpůrce, a to je také to největší, s čím jste vešel hlavním vchodem do budovy české historie.
Takže všechno nejlepší k Vašim pětasedmdesátinám, které oslavíte na sklonku tohoto týdne, pane prezidente. A děkuju.
V úctě Váš
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
