Toho hesla se nepochybně drží i Terezie Kaslová, dříve Jungrová ve sporu s hlavou státu. V poměrně obecně známé kauze se domohla rozsudku, a to pravomocného, že by se instituce hlavy státu měla omluvit za své tvrzení, že novinář Peroutka napsal článek s názvem Hitler je gentleman. Tato skutečnost má několik faset.
Předně: nejsem si jist, zda by sám Peroutka chtěl být předmětem takové veřejné debaty. Jako každý ve 20. století, i on žil v nějakých souvislostech a snažil se v jejich rámci chovat tak, aby zachránil nejen důstojnost,ale také vlastní krk. To je banální, ale podstatné konstatování. Ona jedna prezidentova věta patrně měla mít onen zevšeobecňující smysl a nebyla nejspíš míněna jako ryze osobní útok na Peroutku, zvlášť když víme, že právě Peroutkovo Budování státu je Zemanova oblíbená kniha. Z té věty se však stal předmět soudního posuzování a soud nakonec rozhodl šalamounsky. Článek s konkrétním a doslovným názvem Hitler je gentleman se nedohledal, Hrad tedy nemá čím doložit své tvrzení, a měl by se za něj omluvit. Přičemž z jiných článků téhož autora ale lze dovodit, že bruslil na tenkém ledě dobové politiky a ne vždy to mělo jednoznačný výklad. Takže Zeman měl i neměl pravdu, když řekl, že i výsostný intelektuál může selhat tváří v tvář děsivým okolnostem.
Proč se věci chopila Peroutkova vnučka a manželka neúspěšného politika Kasla, je zřejmé. Zviditelňuje sebe, možná i manžela, i když i jí by možná slušelo více společenské cudnosti. Jinak by se mohlo vzpomenout na to, že Peroutka, posléze vězeň v koncentračním táboře, byl sice jedním z jejích dědečků, avšak druhým byl Richard Bienert, za protektorátu nejprve ministr vnitra ve vládě Aloise Eliáše, a poté ministerský předseda, což bylo po osvobození hodnoceno jako kolaborace a Bienert byl odsouzen na tři roky do vězení. Ostatně – podrobně a objektivně Bienertovu karéru popsal pro Pl.cz už historik Jan Rataj.
Za své předky nikdo nemůže, ani ty zdánlivě jednoznačně kladné, ani ty zdánlivě jednoznačně záporné. Slovo zdánlivě zdůrazňuji, protože i Bienert konal dobré činy: intervenoval ve prospěch zatčených a podporoval rodiny pozůstalých. Stejně tak Peroutka po jistý čas vycházel se svou dobou ve snaze zachránit svůj časopis i své živobytí. Kdo z nás může soudit, natožpak házet kamenem?
Na místě paní Kaslové bych proto schoval raději drzé čelo a vybral si ten poplužní dvůr. Tím, že se celá, dnes už hodně vyčichlá a poměrně trapná kauza, mimo jiné i jejím neustálým dovoláváním se jakýchsi morálních nároků prodlužuje ad infinitum, dává prostor k jednoduchému obnažování historických pravd, jakými jsou i ty o Richardu Bienertovi. Paní Kaslová už dnes nemůže spoléhat na to, že v éře internetu se dá něco snadno zamluvit, skrýt a umlčet. Čím víc bude čeřit stále kalnější rybníček s nápisem Peroutka, bude se víc a víc lovit v jezeře s názvem Bienert. A to paní Kaslové asi nebude úplně příjemné.
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
