Těmi zeměmi jsou Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko. Evropská komise to zdůvodňuje tím, že tyto země neodpovídají maastrichtským kritériím.
Ta jsou tři: schodek státního rozpočtu maximálně 3 % HDP, úroveň státního dluhu nepřevyšující 60 % HDP, inflace maximálně o 1,5 % vyšší než průměrný ukazatel tří zemí eurozóny s minimálním růstem cen. Jak stojí ve zprávě Evropské komise, žádná z výše uvedených sedmi zemí tato kritéria nesplňuje.
Co však zpráva cudně zamlčuje, je skutečnost, že daným kritériím neodpovídají ani mnozí další členové dnešní eurozóny, a to chronicky. Nejde však jen o země v problémech, jako je Španělsko, Irsko, Řecko, Kypr, Itálie a Portugalsko. Maastrichtská kritéria neplní ani Velká Británie, a – světe div se – ani Německo, které by rádo bylo v Evropě nejen příkladem, ale hlavně lídrem.
Pro zajímavost – Německo za posledních 10 let nejméně 5krát nesplnilo podmínku tříprocentního růstu deficitu, zato podmínku 60 % veřejného dluhu splnilo naposledy v roce 2001. Zpráva komise také nikterak nepřipomíná, že neplnění „maastrichtu“ zakládá nejen možnost, ale de facto i povinnost dotyčného neplniče sankcionovat.
Sankce mohou být i hodně citelné: peněžní sankce mohou být až ve výši 0,5 % HDP dané země, Rada EU může požadovat složení určité částky, která se zemi vrátí, až bude zase splňovat kritéria Paktu stability, a v neposlední řadě může být také Evropská investiční banka vyzvána, aby změnila, tedy spíše zmrazila, svojí výpůjční politiku vůči této zemi.
A asi nikoho nepřekvapí, že svrchu uvedená zpráva rovněž pomlčela o tom, že žádné z uvedených sankci nedopadly na hlavy oněch výlučných viníků, například Německa. Pro zajímavost – potřebná kritéria před vznikem fiskálního paktu plnilo ze všech evropských zemí toliko Švédsko.
Maastrichtská smlouva z roku 1992 sice celkem přesně definuje, za jakých podmínek může členský stát EU vstoupit do měnové unie, ale nijak blíže nevymezuje podmínky, za nichž se v ní může udržet.
Mezinárodní smlouva tedy nepřipouští tu alternativu, že by další neplnění nebo i závažné porušování těchto podmínek mohlo vést až k opuštění jednotné měny ani neobsahuje účinnou smluvní hrozbu vyloučení dané země z užívání jednotné měny.
Lze pochopit, že překotné přijímání nových členů do eurozóny může být vnímáno v Bruselu jako nežádoucí. Už proto, že jak správně kdesi podotkl ekonom Pavel Kohout, v souvislosti s otálením mnoha zemí kolem ratifikace fiskálního kompaktu, „chudší země nechtějí doplácet na bohatší, odpovědnější země nechtějí doplácet na ty méně odpovědné.“
Zjednodušeně lze říci, že Německo v eurozóně nebude mít mnoho příležitostí, jak z nových členů zóny tahat peníze, a proto je pro ně výhodnější nechat je mimo eurozónu a pohrávat si nátlakově s kurzem eura vůči – třeba koruně, jak nám nedávno předvedla Česká národní banka.
To, že nás v eurozóně nechtějí, není triumf ani prohra. Je to fakt, kvůli kterému nemá smysl hořekovat. Beztoho si většina obyvatelstva dnes myslí, že bychom do eurozóny neměli spěchat. A tak jsme paradoxně poprvé za poslední dlouhá léta s Německem aspoň v něčem zajedno.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
