Člověk ovšem může být věřícím i v mnoha zdánlivě všedních ohledech. Například půjčí-li někomu peníze, tak věří, že mu budou vráceny. Věření v této souvislosti dostalo dokonce úřední název: věřitel.
Latinsky creditor.
Definice praví, že „toto označení vzešlo ze skutečnosti, že půjčující osoba věří, že jí dlužník splatí dlužnou částku."
Omlouvám se za zdánlivou nízkost a přízemnost tohoto věření ve srovnání s vírou teistickou. Jde však o skutečnost z tohoto světa, v němž stojíme nejednou před otázkou, komu – případně čemu – věřit.
U lidí se to může týkat těch blízkých, vzdálenějších a někdy i celých věkových skupin. Viz výrok Johna Lennona: „Nevěř nikomu, komu je přes třicet."
Nepodařilo se mi nikde vyšťourat, proč se to varování týkalo právě dotyčného věku, a ne dejme tomu 27 a půl roku. Případně 31 a čtvrt.
Zdá se, že ta dělicí hranice bude zřejmě něčím specifická, neboť se na ni odvolává i stoupenec přesně opačného názoru: „Nevěřte nikomu pod třicet."
Právě tak zní podtitul knihy Marka Bauerleina z roku 2008. Hlavní název je docela obsáhlý: „Nejhloupější generace – jak digitální věk činí mladé Američany hloupějšími a ohrožuje naši budoucnost".
Autorem byl vysokoškolský učitel, který na základě zkušeností se svými studenty doporučil, aby se jim pro jejich povrchnost nevěřilo.
Každý z nás je nicméně věřícím v někoho a v něco. Já takhle například věřím výtahu v našem třináctipatrovém věžáku, i když jsem v kabině už taky uvízl.
Existují však lidé, jimž nevěřím ani nos mezi očima. Nicméně mi pořád zůstává víra v mnohé další jedince, že ten nos mají – například Cyrano z Bergeracu.
Komu důvěřovat a u koho být nevěřícím, to je oříšek, před nímž stojí nejen děti a lidé ve vyšším věku. I mladí ajťáci jsou někdy zaskočeni trojským koněm podobně jako kdysi Trójané.
Zdá se, že věřit samo o sobě leckdy nestačí. Potvrdil to i Švejk na dotaz komise soudních lékařů: „Věříte v konec světa?" Jak známo, odvětil, že napřed by ten konec musel vidět.
Značně zpochybňováno bývá věření v média. Je to už takový folklor – zjevně daný zkušenostmi. Ale že někdo nevěří ani zrcadlu, to jsem zjistil až poté, když jsem se seznámil s výrokem anglického dramatika Johna Osborna: „Nikdy nevěř zrcadlu, ani novinám".
Že by noviny byly někdy i zrcadlem?
Starořímské rčení praví, že věřit všemu je stejnou chybou jako nevěřit ničemu.
Závažná bývá kategorie konání v dobré víře – bona fide. Jde o právnický pojem. Člověk jednající s tímto přesvědčením věří, že činí správně. Ale východisko si určuje samoobslužně sám.
Jiným případem je preambule vyprávěných příběhů začínajících „Věřte – nevěřte..." Docela by se mi líbilo, kdyby tak byly uvozeny i některé projevy.
Možná bych teď měl vyjevit, jak jsem odpověděl na onu úvodem zmíněnou anketní otázku. Ale nechávám si to pro sebe. Kromě jiného proto, že výraz VĚŘÍCÍ se mi zdá významově podstatně širší a vrstevnatější než jen jako tradiční jednoúčelový.
Vzhledem k tomu, že tenhle můj mimochodník je do prosincového čísla, tak závěrem ještě dodávám, že věřím na Ježíška.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
