Tento náhlý obrat nebyl, jak se domnívají čeští komunisté, způsoben předvolební kampaní, ale snahou vypadat moderně, evropsky, být v trendu.
Doposud se tvrdilo, že česká vláda dělá stejné reformy jako všichni ostatní v Unii, ale to už nebylo nadále udržitelné. Jistá menší část české veřejnosti tomuto ideologickému mýtu sice stále věřila a věří a myslí si, že dosavadní reformy je třeba dotáhnout, aby se postupně projevily jejich blahodárné účinky. Ve většině společnosti však zjevně začal převažovat názor, že dosavadní vládní reformy poškozují vývoj české ekonomiky a vyvolávají zbytečné sociální napětí a konflikty.
Do celosvětové debaty se naposledy přihlásila Mezinárodní organizace práce (ILO). Je to organizace při OSN, která byla založena v dubnu 1919 na mírové konferenci ve Versailles a má dnes 183 členských států. K současné situaci v Evropě uvedla, že vlády by při svých úsporných programech měly dbát na to, aby vedly k podpoře růstu, což se ovšem zatím neděje.
Podle jednoho z ředitelů ILO jsou dosavadní úsporné programy vlád málo promyšlené a nevedou k žádoucím výsledkům. Hospodářský růst nadále stagnuje a počet nezaměstnaných stále roste. To zvyšuje riziko sociálních konfliktů, které mohou situaci ještě dále komplikovat. Toto nejsou názory lidí, kteří tradičně z levicových pozic kritizují vlády, ani těch, kteří často z různých důvodů protestují na ulicích měst téměř po celé Evropě, ale názory čím dál většího počtu vlivných ekonomů a politiků. To je debata o tom, že úsporná opatření mají zatím nanejvýš jen ten efekt, že si dotyčná vláda může půjčit levněji peníze na trhu. Což je samozřejmě důležité, aby se ještě více nezvyšovala dluhová služba státu.
Že ale při těchto úsporách další statisíce lidí přijdou o práci, statisíce musí do předčasného důchodu, protože už neseženou práci, a další velké počty začínají pracovat za stále menší mzdy, že začíná stagnovat, nebo dokonce klesat koupěschopnost obyvatel atd., se už jaksi do duševního obzoru mnohých našich vládních činitelů nevejde.
Celkově by se dalo říci, levnější půjčování peněz je doprovázeno zvýšenou potřebou jejich půjčování. Půjčujeme si proto, aby byly zalátány díry po změnách na finančních trzích a po chybách vlády, což tvoří začarovaný kruh. Co se dá očekávat na konci? Že dotyčná vláda už nebude schopná opatřovat si levné peníze na trhu a bude se snažit o získání levných peněz z Evropské unie, respektive Evropské centrální banky a ze záchranných deštníků Unie.
Ke změně názorů na dosavadní požadovaná úsporná opatření došla nakonec i tzv. Velká trojka, tj. Evropská unie, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond, a to na příkladu Portugalska. Této zemi byl poskytnut záchranný deštník a současně uložena úsporná opatření, která ji měla do konce roku 2013 vyvést z krize.
Jenomže dnes, kdy se ukazuje, že dosavadní poskytnuté prostředky nebudou stačit, začíná Velká trojka mluvit o tom, že tak přísná úsporná opatření nebude nutné nadále sledovat, a namísto toho bude třeba se orientovat na podporu zaměstnanosti a obnovu konkurenceschopnosti. Ze země dnes odchází každý měsíc tisíce kvalifikovaných sil do zahraničí a stagnace se prohlubuje. Portugalská vláda přitom udělala vše, co bylo požadováno, silně zkrátila veřejné výdaje, zvýšila daně, privatizovala státní firmy, zlevnila práci, uvolnila pravidla pro propouštění lidí z práce. A výsledek? Téměř žádný.
Takže v dosavadní filozofii úspor byla někde chyba. Podle názoru mnohých především v sociální necitlivosti, strohosti, nebo jak říkáme v Čechách tuposti vládních škrtů, které pouze umožňovaly dosáhnout určitých makroekonomických čísel, ale na většinu občanů dopadly tak, že zabrzdily rozvoj společnosti na zdravějších základech.
Česká vláda, stejně jako mnohé jiné vlády v Evropské unii, se upsaly této chybné strategii překonávání krize. Vyvolané sociální nepokoje a konflikty, konec tripartity a další věci musí být hodnoceny jako důsledek této strategie. Nedělejme si přitom iluze, že trhy se dívají jen na provádění úsporných programů a na to, co jim vlády o sobě a své fiskální stabilitě napovídají, nebo vládě služební novináři napíší. Nebo jen jak jsou hodnoceny ratingovými agenturami. Stejně tak se znepokojením sledují rozpad sociální soudržnosti, míru sociálních nepokojů a klesající koupěschopnost obyvatel.
Krize se už dávno nedá vysvětlit jen příliš velkou zadlužeností států, dnes musíme k průběhu krize také připočíst chybnou strategii při jejím překonávání. Už jsou pryč doby, kdy různí falešní prorokové všechno sváděli na krizi eura a navrhovali jeho opuštění ve prospěch národních měn. Dnes už se těmto lidem všichni smějí. Krize eura je překonána a konečně se začínají problémy vidět tam, kde skutečně jsou. Končí jedna etapa vývoje evropské společnosti a možná začne nová.
Masivní omezování státních výdajů všude tam, kde to jen bylo trochu možné, bez ohledu na důsledky, bylo chybou, a to už se nedá nějak vymluvit. Řešení by se na druhou stranu nemělo opírat o vydávání dalších miliard, aby se uměle vyvolal růst. Někteří levicoví politikové v Evropě volají po konjunkturních programech, ale zapomínají přitom, že žádná vláda si už nemůže dovolit si půjčovat.
O co tedy jde? Především zastavit veškerá úsporná opatření, která mohou státu na příjmové stránce přinést další finanční ztráty a nahrávají pouze privátním investorům, kteří si nová privatizační opatření vynucují lobbováním u zaháčkovaných ministrů. Jde především o plánovanou privatizaci velkých částí státní správy. To by byl skutečně zločin, protože nelze smysluplně vysvětlit a obhájit, proč se musí veřejné prostředky dávat do rukou soukromým firmám, když se státním zaměstnancům krátí mzdy a propouštějí se z práce. Téměř ve všech případech privatizace veřejné správy totiž nejde a nepůjde o úspory veřejných prostředků, ale o jejich ztráty. Na počátku vždy nějací zlobbovaní státní úředníci, krytí záměrně nebo z hlouposti příslušným ministrem, vypočítají, co všechno se ušetří, a nakonec se ukáže, že postupem doby se utrácí čím dál víc a neušetří se vůbec nic, ba naopak. Příkladů jsou stovky.
Česká vláda se sice přihlásila k prorůstovým opatřením, ale podle všeho šlo groteskní nepochopení toho, co by se mělo podle mezinárodních institucí a velkých částí české a evropské veřejnosti udělat. Premiér Nečas věc vysvětloval tak, že podpoří export, ministr Kuba zase mluvil o tom, že evropské peníze převedou z jednoho ministerstva na druhé ministerstvo atd.
Připomíná to známé přísloví já o koze a ty o voze. Prorůstová opatření jsou totiž skryta ve změně – nikoli zastavení – úsporných opatření, především oněch tzv. tupých škrtů. Které se možná podle vlády dotknou „jen“ důchodců, učitelek v mateřských školkách nebo rodin s dětmi, ale ve skutečnosti vyvolají takové sociální napětí, které bude poškozovat celou společnost.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
