„Profesionalizace“ = likvidace
Z veřejně dostupných zdrojů plyne, že různí vojenští odborníci odhadují schopnost obrany územní celistvosti tak, že žádná neexistuje. Respektive existuje na úrovni obrany jednoho z našich krajů po dobu asi tří týdnů. Jsou toto schopnosti armády suverénního státu? Nejsou. Proč? Protože to zkrátka bylo v plánu…..
Stejně jako bylo vždy v plánu preventivně odzbrojit východoevropské země tzv. profesionalizací armád. Důvod byl nasnadě. Neschopnost se bránit, neschopnost provádět vlastní vnitřní i zahraniční politiku, ztráta skutečné samostatnosti. Zničení veškeré potenciální konkurenceschopnosti v patrně nejlukrativnějším byznysu nejen posledních staletí – ve zbrojařině.
Likvidace Československa se stala naprostou prioritou „demokracie“, „světa skutečných hodnot a našeho způsobu života“. Československo bylo totiž v něčem zcela vyjímečné. Byli jsme zbrojařskou supervelmocí. A při srovnání našeho exportu zbraní na počet obyvatel jsme byli v tomto směru supervelmocí číslo 1.
Ve jménu „pravdy“ a „lásky“ až na dno
Pomineme-li všechny možné druhy a typy zbraní, kterými jsme čile obchodovali a nahlédneme-li do statistických ročenek sedmdesátých a osmdesátých let, postačí uvést jedno ilustrativní číslo. V té době dosahovala produkce cvičných proudových letadel v Československu přibližně 70% celosvětové výroby! Jestli někomu snad chybí představa, co to je sedmdesát procent, tak je to fakt, že na USA, SSSR, Čínu a zbytek světa v tomto směru připadlo 30%. Skutečně. Necelá třetina.
Po nekrvavém převratu, jemuž jsme s takovým nadšením pomáhali cinkajíce klíči, nám jaksi unikal smysl nejrůznějších tlachů Svatého Velehavla o humanitě, nemravnosti výroby zbraní, o vítězství pravdy a lásky. Dnes již je jasné, že šlo o rozbíjení státnosti, kradení ve velkém a cílené likvidaci nepříjemného průmyslového konkurenta v srdci Evropy.
Tak humanita se pak projevila „humanitárním bombardováním“ statečně bojujícího Srbska, ve jménu pravdy a lásky přišli Slováci téměř o kompletní těžký zbrojní průmysl, Češi o konkurenceschopný letecký a automobilní průmysl, oba národy pak o perně vybudované pozice na světovém trhu s palnými zbraněmi. Mysleli jsme si, že takto zvolená cesta je cestou ke svobodě, jaksi nám uniklo, že je to pouť do koloniální závislosti, bezprávného postavení nevýznamných frankogermánských pašalíků.
Platíme snad reparace? Nebo jsme prohráli válku?
Německu jsme prodali (předali je lepší výraz) Škodovku, Tatra s americkým managementem byla najednou na umření, stejně jako vývojový hit Aera Vodochody v podobě bitevníku L-159. Neocenitelné rady amerických, německých, francouzských či anglických likvidátorů konkurence, co jsme je pozvali, oceňovali a platili jim za vlastní popravu státnosti a ekonomický propad, vedly k zániku unikátních vývojářských dílen, kde od první čárky na ryse po poslední šroubek existovala schopnost vývoje a výroby (žádné licence!) gigantických průmyslových děl. Vzpomene si snad někdo při pobytu v New Yorku či Rotterdamu na to, že obří mostní jeřáby, které dodnes nakládají zboží do všech obchodních flotil, jsou z dílen „nekonkurenceschopného“ UNEXu Uničov? Kampak se živořící fabrika propracovala dnes se svým americkým managementem?
Na co se vždy uctivě zeptáme, spojenci „zatrhnou“….
Zpět k armádě. Včera nám vojenský výbor NATO „zatrhl“ nákup radarové techniky z Izraele, údajně kvůli nekompatibilitě s podobnými systémy armád tohoto paktu. V porovnání s bohorovným postupem Turecka, které zvolilo nákup protiletadlové obrany z Ruska a námitkám „spojenců“ se Osmané smějí, je „argument“ o nekompatibilitě taky k smíchu. Kolik asi izraelských a amerických systémů je nekompatibilních při dlouhodobé spolupráci obou zemí ve válečné výrobě?
Už před pár lety nám zase Angličané „zatrhli“ export L-159 vlastně kamkoli bez souhlasu Velké Británie. Důvod? Letoun je vybaven avionikou britské provenience, „citlivá“ data by se prý mohla dostat do nesprávných rukou. Tak se tedy letadlo s obrovským potenciálem nevyrábí, po vleklém boji se snad podaří pár kusů dodat do Íráku. Ještě pořád jsme samostatným státem?
Zhruba před rokem se bývalý ministr zahraničí Karel Lubomír Schwarzenberg-Zaorálek holedbal, kterak se naše země podílí na boji proti IS tím, že kurdským Pešmergům posíláme tisíce samopalů a milióny nábojů. A protože jsme zcela „suverénní“, předali jsme onu pomoc USA, které ji nakonec distribuovaly ve vlastním, kapku utajeném režimu. Opravdu zbraně dostali Kurdové nebo kolem nich radostně křepčili Američany dotovaní příslušníci „umírněné opozice“ v Sýrii? Byl Lubomír tehdy ještě reprezentantem nezávislé země?
Sto let vzniku Republiky. To jsou věru oslavy…
Před nabytím samostatnosti během První světové války, po její ztrátě během Druhé světové války dokázali stateční Čechoslováci na všech frontách vydupat z ničeho 80 000 pak zase 40 000 reků, co neváhali vsadit svůj život za vlast. Krom toho, že byli stateční, byli rozhodně svobodní. Dnes naše profesionální žoldnéřstvo dosahuje počtu asi 20 000 mužů (a žen) a jejich náplní je hlavně celosvětové četníkování všude tam, kde si americký bandita řekne.
Je to skutečně ta svoboda, kterou jsme si tolik přáli? A skutečně je nejlepším dárkem nad hroby našich padlých hrdinů z obou válek, když ve dnech stého výročí vzniku Československa patrolují naši žoldáci pod vedením německého eurowehrmachtu v Pobaltí? V tom Pobaltí s temnou, opět ožívající fašistickou minulostí, kde příslušník národa, co nás osvobozoval v květnu 1945 nemá občanská práva?
Nedopracovali jsme to náhodou až tam, že by nás třeba legionáři jako byli Josef Blažek nebo Cyril Otava za uctění jejich dědictví přetáhli lopatou po zádech? A nedal by jim Masaryk či Štefánik za to metál?
Svatopluk Otava
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
