Čínští investoři v posledních měsících rozpoutali nákupní bouři. Na trhu fúzí a akvizic M&A, který je posledním „okénkem“, jehož prostřednictvím se -- někdy i dost pochybní -- čínští oligarchové mohou vyhnout domácí kapitálové kontrole, jen v prvním letošním čtvrtletí utratili v USA 41 miliard dolarů, čímž už nyní prakticky zdvojnásobili sumu za celý loňský rok. A vzhledem k tomu, že je M&A jednou z mála zbývajících možností, jak dostat přebytečné peníze do zahraničí, nákupní ceny pro Číňany jako by ani nehrály roli. Svůj význam ale přitom možná naopak sehrává ideologický aspekt, který počítá s vylepšením čínského image ve světě. Zatímco totiž dříve Čína na světových trzích nakupovala převážně suroviny a energie, nyní zájem obrátila k prestižnějším aktivům.
Jak shrnuje agentura Bloomberg, za silně nadsazené ceny do čínských rukou v poslední době – tak nějak bez ladu a skladu -- už přešly hotelové řetězce Strategic Hotels & Resorts Inc a zájem je i o luxusní hotely sítě Starwood Hotels & Resorts Worldwide, část koncernu General Electric, výrobce těžkých stavebních jeřábů Terex Corp, softwarová distribuční síť Ingram Micro, mobilní aplikace pro největší světovou gay seznamku Grindr, Chicagská burza a čínský miliardář Wang Jianlin si k největšímu řetězci kin na světě – AMC Theatres – nyní přikoupil také produkční společnost Legendary Entertainment LLC, která do kin uvedla Godzillu nebo triologii o Temném rytíři… Celkový obrázek pak dokresluje skutečnost, že Číňané do realit v USA v posledních pěti letech investovali neuvěřitelných 110 miliard dolarů.
Podobný trend přitom platí i pro Evropu, kde Číňané loni nakupovali celkem za 23 miliard dolarů, což představovalo meziroční nárůst investic o 27 procent. Čínští investoři se přitom soustředili především na Itálii (7,8 miliardy), Francii (3,5 miliardy), Británii (3,3 miliardy), nizozemsko (2,4 miliardy) a Německo (1,3 ,miliardy), přičemž roste i objem čínských investic v České republice. Většina investic mířila do sféry dopravy a infrastruktury, a tak už čínského majitele mají například francouzské letiště Toulouse-Blagnac, známý globální cestovní kanceláíř s vlastními resorty Club Med nebo hotelový řetězec Louvre Hotels, zatímco třeba v Itálii Číňané získali slavného výrobce pneumatik Pirelli, ve Španělsku pětinový podíl ve stále lepším Atlétiku Madrid a největší banka světa, čínská ICBC, od britské Barclay´s kupuje největší evropské úložiště drahých kovů koncipované pro dva tisíce tun zlata, stříbra, platiny a palladia...
Z dostupných informací přitom vyplývá, že zatímco v USA jsou aktivní především soukromí investoři, v Evropě mezi „nákupčími“ naopak převládají čínské státní firmy, které postupně „obkličují“ oblast kolem Středozemního moře, kde je největší zájem o komerční i soukromé reality. Není přitom bez zajímavosti, že příslušníci čínské střední třídy si na rozdíl od oligarchů oblíbili například Lotyšsko, kde mají možnost získat schengenská víza. Význam hraje i blízkost Německa na jedné straně a Ruska na druhé – v nedalekém Petrohradu investiční firma ze Šanghaje staví obytný a obchodní komplex Baltská perla, jehož kapacita počítá s 35 tisíci lidmi.
Nákupní horečka je přitom záležitostí posledních čtyř let, během nichž odehrálo 80 procent všech čínských obchodů v USA a Evropě. A Západ, který ve vleklé krizi, investice nutně potřebuje, už odhodil většinu svých politických předsudků. Zatímco ještě před deseti lety americký Kongres zablokoval prodej ropného konsorcia Unocal Číňanům, dnes už se podobné námitky prakticky nevyskytují.
Podle některých názorů celé to skupování zahraničních aktiv řídí čínská komunistická strana, přičemž se vcelku věrohodně jeví předpoklad, že se Peking v očekávání globální finanční krize snaží převést své olbřímí valutové rezervy do nemovitostí a zlata. Dovoz zlata jen přes Hongkong vzrostl od roku 2010 o 700 procent, prý až na tunu ročně. Čína prý nyní kupuje až 40 procent zlata, které se objeví na světových trzích, přičemž Bloomberg Intelligence loni celkové čínské zásoby zlata odhadoval na 3500 tun (byť Peking „přiznává“ jen 1700 tun).
Není zatím jasné, zda má Peking v plánu proměnit nově získanou moc (a tím i vliv) v USA nebo Evropě k vytvoření nějakého svého „světového řádu“, nebo jestli je cílem pouhé zařazení se do už existujících ekonomických a politických struktur. V každém případě je to ale pouhých šedesát let od chvíle, kdy Mao Ce-tung v Číně zahájil Velkou kulturní proletářskou revoluci, a pouhých padesát let od chvíle, kdy tento hrůzný ultralevicový experiment skončil. Ani v Číně si toto výročí oficiálně nepřipomínali. Přitom ale jasně dokládá, jak rychle se mění náš svět.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
