Někdejší Gorbačovův premiér Viktor Černomyrdin si kdysi postěžoval, že se Rusku nedaří dosahovat cílů, které si vytyčilo: „Chceme vyrobit traktor a vyjde nám z toho tank.“ Nynější bleskurychlé vítězné tažení bojovníků Islámského státu Iráku a Sýrie (ISIS) napříč Irákem je podobný „traktor“, jen v americkém provedení.
Džihád na dohled od Bagdádu je totiž výsledkem dvanáct let trvající chybné politiky Bílého domu na Blízkém východě. Bush s Cheneym tehdy využili 11. září k válečnické hyperaktivitě – nejprve zaútočili na Afghánistán a svrhli náboženskou diktaturu Talibanu. Pak zaútočili na Irák a svrhli diktaturu Saddáma Husajna. A Bush už v květnu 2003 slavnostně prohlásil, že „mise je splněna“. Větší hloupost z úst muže, jehož naše elity slepě následovaly do všech jeho válek, nejspíš nezazněla, i když jich pronesl fakt hodně. Dnes jsme ale v situaci, kdy by – i průměrný -- cynik řekl, že by Washington nejradši Saddáma zase rychle vykopal, oživil a natlačil zpátky k moci v Bagdádu, klidně i silou.
Nikdo nejspíš neví, jak to vše nyní dopadne: převálcuje sunnitský ISIS i Bagdád a vytvoří islamistický chalifát na územích, která už od koloniálních dob byly vnímány jako Irák a Sýrie? Dokáže ho někdo zastavit? Podaří se to snad Íránu, který už vyslal své jednotky k obraně hlavního města, je při obraně Iráku ochoten spolupracovat i se Spojenými státy a dokonce kvůli ISIS stáhl bojovníky svých přidružených milicí ze Sýrie? Budou kurdští pešmergové s to ovládnout Mosul a udržet Kirkúk, odkud v panice utekli vládní vojáci? Nebo si snad USA dají repete a s ním ještě jednu agresi do Iráku, na niž ale nemají peníze? Obama útokem hrozí, ale to vlastně znamená jen to, že Obama útokem hrozí – pozemní invazi vylučuje, maximem jsou nálety na města obsazená džihádem (a tím i tisíce civilních obětí). Vojenský zásah ale paradoxně podmiňuje tím, že vláda v takřka už padlém Bagdádu přistoupí k vágně formulovaným politickým reformám… A NATO, které se na rozbití Iráku tak aktivně podílelo, si myje ruce a jakoukoli účast v boji proti džihádu nyní rovnou vylučuje. (Mimochodem, zcela mimořádným textem je pak esej „Bushova pudlíka“ Tonyho Blaira s výmluvným názvem „Musíme se osvobodit od pocitu, že jsme tu krizi způsobili my. Nezpůsobili.“)
Nicméně, ze vzniklé situace vychází několik faktů. Za a) USA kajdistické hnutí vymyslely kvůli boji proti sovětské okupaci Afghánistánu, a pak už svého džina neuměly dostat zpátky do láhve. Za b) proti Al Kajdě a dalším sunnitským radikálním skupinám na Blízkém východě (aktuálně v Sýrii, Iráku či Libyi) vystupuje nejúčinněji „nenáviděný“ šíitský Írán (který ale „válku proti terorismu“ nikdy nevyhlásil), což je další ostuda pro americké stratégy. Za c) řadu let trvající výcvik a financování irácké armády, která měla zajistit bezpečnost v zemi, je jen špatný vtip, na němž si miliony vydělala řada amerických poradenských firem. (Zoufalost velitelského sboru irácké armády při ztrátě Mosulu popisuje autentická zpověď iráckého vojáka na Al Monitor). Táž bizarnost v zásadě platí i pro Afghánistán, samozřejmě. (Nová inventura například zjistila, že Pentagon utratil i tři miliony dolarů za osm námořních hlídkových lodí, byť je Afghánistán vnitrozemský). Za d) západní vojáci jsou s to rozmetat stát, ale nejsou s to ho stabilizovat a znovu uvést do chodu – v rozbitých společnostech se pak dobře daří radikálům všech barev. Za e) „válka proti teroru“ tak přináší pozoruhodné výsledky – zatímco v roce 2001 působilo ve světě 20 velkých „saláfistických džihádistických“ skupin, loni jich bylo už 47, přičemž nejvíce se rozšířily v Africe, konstatuje aktuální studie RAND Corporation. V roce 2007 provedly po celém světě 100 útoků, loni už více než 900.
Peníze od Saúdů a Kataru
Poslední bod v praxi znamená, že Usámova „americká“ Al Kajda už je relevantní silou (a „ikonou“) jen v Afghánistánu a Pákistánu, zatímco ve „zbytku světa“ vznikají lokální saláfistické skupiny, které se vzájemně propojují snad jen prostřednictvím „migrujících“ internacionálních bojovníků a liší se navzájem v ideologických odstínech. Společně však utvářejí síť spřízněných islamistických frančíz, které jsou s to využít jakékoli příležitosti k posílení svého vlivu a moci. K rozmachu jim do určité míry pomohlo i arabské jaro, které jim uvolnilo prostor tím, že otřáslo petrifikovanými diktaturami na Blízkém východě, nicméně nejspíš větší podíl zodpovědnosti za situaci má Západ se svou „válkou proti terorismu“ a „vývozem demokracie“ – rozbil vojensky Irák, Libyi a Sýrii a vpustil tak džihád do oblastí, do nichž předtím pronikal jen velmi složitě. A co víc, snad každá kapitola „války proti teroru“ přináší přesně opačné výsledky: v Afghánistánu přiblížila Taliban zpět k moci, útoky bezpilotníků v mnoha zemích vytvářejí více budoucích teroristů než jich dokážou zabít, masové věznění bez soudů a legální mučení pak zbavuje Západ kouzla „spravedlivé síly“, k níž by se chtěli Arabové ve velkém nějak upínat. Někteří sunnité vítali bojovníky ISIS v Mosulu coby osvoboditele – režim středověkého islámu, který ze všeho nejvíc zaručuje tvrdý řád a disciplínu, jim zřejmě připadá lepší než chaos, bezvládí, zkorumpovanost a šíitská dominance v nominálně „zdemokratizovaném“ a „sekulárním“ Iráku.
Obecně tak nezbývá než doufat, že ISIS své nové „poddané“ řádně vystraší svou brutalitou a že právě v tom bude v určitém časovém horizontu nakonec jeho Achillova pata. Pohled na hromadné popravy, sťaté a ukřižované oběti ISIS zničehonic dokonale zlidšťuje i Bašára Asada, který byl ještě relativně nedávno za „řezníka“ nebo „Hitlera“. Nicméně, potíž spočívá v tom, že dál platí bonmot, podle něhož je ten či onen džihádista pro někoho terorista, zatímco pro jiného je bojovníkem za svobodu. Ve výsledku je tak Obama „připraven“ proti ISIS v Iráku bojovat, ale v Sýrii podporuje džihád bojující proti Asadovu režimu, který bojuje proti ISIS … Nejenže tím Washington jen prohlubuje (eufemisticky řečeno) matoucí dojem ze své politiky, ale ze všeho nejvíc tím zároveň dlouhodobě ohrožuje i samotné americké zájmy. Ke dvojímu metru a globalizaci džihádu jen na okraj: jeden z velitelů ISIS v severním sektoru syrské fronty je Čečenec, který vystupuje pod pseudonymem al Šíšání, podle všeho získal výcvik u dalšího amerického klienta, Saakašviliho Gruzie, a v řadách tamní armády to dotáhl na seržanta… Když k tomu přičteme, že ISIS je financován do značné míry ze Saúdské Arábie, která je rovněž spojencem Západu, zatímco další klient Západu, Katar, o nynější ofenzívě ISIS cudně mluví jako o „revoluci iráckých kmenů“, vychází surrealistický obrázek Spojených států, které na Blízkém východě nevědí kudy kam a nemohou se přitom spolehnout ani na to, že jejich vazalové nebudou pomáhat silám, které jsou přímou hrozbou pro americkou bezpečnost. Franklin D. Roosevelt o takových „spojencích“ (a konkrétně o nikaragujském diktátorovi Somozovi) mluvil jako o SOB (tedy Son of the Bitch)…
„Já vám to říkal“
Čím déle bude v Bílém domě a Pentagonu panovat (byť vcelku pochopitelná) bezradnost, tím víc z celé situace vytěží Írán, který podle všeho bude s to připoutat si šíitského diktátora Málikího ještě víc, než tomu bylo dosud. Nejenže Washington svou bezradností stvrzuje dávná prohlášení Teheránu o „americké nespolehlivosti“ v časech, kdy člověk či stát spolehlivého přítele a spojence opravdu potřebuje, někdejší velitel Islámských revolučních gard generál Jahjá Rahím Safáví už vládě v Bagdádu rovnou říká „islámská vláda Iráku“. A velitel elitních brigád Kuds generál Kásim Sulejmání nedávno na stránkách New Yorkeru dodal: „My nejsme jako Američani. My své přátele neopouštíme.“ Zatím nejsilnější prohlášení ale nabídl velký ajatolláh Hosejn Núrí Hamadání, který boje v Iráku označil za válku „mezi dobrem a zlem“ a vyzval irácké „muslimy“, aby bojovali za vítězství Alláha. Džihádisty z ISIS tím vyloučil z řad islámu…
Na jaké straně barikády Alláh stojí, se teprve ukáže, nicméně je zřejmé, že zbytky vládních sil, které mezitím mimo jiné uprchly i z oblasti u syrských hranic, s podporou šíitských milicí (domácích i íránských) mohou být s to pochod ISIS na Bagdád zbrzdit. Bojovníci ISIS ale podle všeho dokážou proniknout alespoň do některých sunnitských předměstí irácké metropole a začít s pumovými útoky, sebevražednými atentáty – v míře větší, než tomu bylo doposud. A Málikího režim – premiér posedlý uzurpací moci zastává zároveň i posty ministra obrany a vnitra, nemá tak na koho vinu hodit za selhání zkorumpovaného „státu“ a nezbývá mu než vyhrožovat popravou všem dezertérům – asi nebude s to dobýt zpět oblasti, které ISIS už obsadil. (Proti hlášením Bagdádu o částečných úspěších při opětovném ovládnutí některých oblastí stojí fakt, že džihád ovládl provoz největší irácké ropné rafinérie v Bajdží a také ropovody na západě země). K zastavení této vlny bude Bagdád potřebovat zahraniční pomoc: vedle Íránu se rýsují nejen Kurdové, ale také Turecko, které asi nemá zájem, aby ISIS převálcoval irácký Kurdistán a stanul na tureckých hranicích nejen ze syrské, ale i irácké strany. Ale na druhou stranu: džihád v Iráku nedokázalo svého času porazit ani 130 tisíc amerických vojáků podporovaných sunnitskými protisaddámovskými milicemi a iráckými bezpečnostními oddíly, tedy dohromady stovkami tisíců mužů…
Nevypadá to nijak povzbudivě, ale první vlaštovky změn už tato situace přece jen přináší – Západ zničehonic zrušil své sankce proti Íránu a povolil mu dál obohacovat uran. Kdy bude následovat íránsko-americká smlouva o íránském jaderném programu? Íránský prezident Hasan Róhání navrhuje jako vhodný čas do 20. července, „pokud samozřejmě bude dobrá vůle“. Míněna dobrá vůle z americké strany, protože pomoc při „stabilizaci situace“ v Iráku Róhání podmínil tím, že chce vidět, jak se „USA staví proti teroristickým skupinám v Iráku i jinde“. „Odkud se ISIS vzal?“ neodpustil si Róhání poučení ve stylu „já vám to říkal“. „Kdo tuto teroristickou skupinu financuje? Varovali jsme všechny, včetně Západu, před nebezpečím, které plyne z podpory takové teroristické a rizikové skupiny.“
Vyšlo na literarky.cz, server literarky.cz je mediálním partnerem PL.cz
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
