Tereza Spencerová: Kurdské YPG svou válku prohrály. Jaké drobky jim Damašek nechá?

Rozhodnutí Donalda Trumpa „odejít“ ze Sýrie a předat severosyrské město Manbídž pod správu Turecka muselo pro mnohé Kurdy na severovýchodě přijít země jako blesk z čistého nebe. V posledních letech sloužili coby pozemní „štíty“ americkým jednotkám a plnili i americké bojové nebo i jen čistě okupační záměry na východě země, a najednou se ocitli přes palubu. A nejen to, Amerika je dokonce „vystavila na prodej“ Saúdům, tentokrát k plnění jejich přání.

Washington očividně osud syrských Kurdů nijak nezajímá a rozhodl se je opustit, i když musí vědět, že se nemají kam „vrtnout“, stejně jako po letech v americkém žoldu ani nemohou u žádné z místních sil žádat ochranu. Svou politickou i vojenskou volbou ztratili důvěru Damašku, Turecko podle svých standardů považuje snad všechny syrské Kurdy za členy levicových Lidových obranných jednotek (YPG) a tudíž za „teroristy“, Írán vstupuje do bojů se stále útočnějšími Kurdy vlastními, o jejichž „služby“ mají stále větší zájem USA, a Rusko se sice svého času pokoušelo Kurdy „směrovat“, ale narazilo na nepochopení.

Žádnou hodnotu přitom pro místní nemají ani na Západě často opakované teze o Kurdech coby „největších bojovnících proti Daeši“, protože jsou to v podstatě jen varianty glorifikujících proklamací z 90. let, kdy USA využívaly irácký Kurdistán jako jednu z bezpečných platforem ke svržení Saddámova režimu, ale ve finále je to rovněž nepřimělo splnit své sliby a dovést irácké Kurdy k nezávislosti. Koneckonců, syrská armáda se svými spojenci nebo armáda irácká společně se šíitskými milicemi bojovaly proti Daeši rovněž a co víc, ve všech lokalitách jeho „výskytu“ a nikoli jen na územích, která Kurdy nebo spíš „jejich“ Ameriku z nějakých důvodů zajímala. Podle dostupných kurdských zdrojů tak celkové kurdské ztráty z bojů proti Daeši v Iráku dosáhly asi dvou tisíc mužů, zatímco v Sýrii je toto číslo ještě nižší – v obou případech nesouměřitelně nízké v porovnání se ztrátami obou armád a jejich spojeneckých milicí.

Pozice Kurdům navíc zkomplikovala i série chybných rozhodnutí. Z poslední doby nelze nepřipomenout fatálně mylný kalkul „afrínských“, že jim „celý svět přispěchá na pomoc“ proti turecké agresi, ačkoli se onen „svět“ ve skutečnosti předhání o „přízeň“ Turecka; USA na jedné straně a Rusko s Íránem na straně druhé. Když nepochopením reality a přeceněním svého významu pro USA i Západ -- což vedlo k nerealistickým požadavkům vůči Sýrii -- Kurdové z Afrínu namísto navrácení oblasti pod správu Damašku ve výsledku fakticky do Sýrie vpustili tureckou armádu a předali jí kontrolu nad syrským pohraničím (že by Damašek při všech svých problémech vstoupil ještě do války s Tureckem a současně i propagandisticky zdatnými a nekooperujícími Kurdy, si snad nikdo soudný ani nemohl myslet), stali se v očích syrského vedení „zrádci“. Právě takovým postupem se Kurdové ovšem připravili o možnost rozhodovat o svém vlastním osudu, i když se ta možnost – alespoň v první polovině syrské války – největším optimistům, kteří nevnímají realitu regionu či velmocí, opravdu mohla jevit „už na dosah“. Nicméně, v reálném světě se Kurdové z YPG nejsou s to udržet -- proti sílícímu lokálnímu arabskému odboji -- ani území, která pod patronátem USA ovládli. Jen splnili svou roli pěšáků na válečné, politické a mocenské šachovnici. A vyhlídky na vlastní stát jsou ale nyní pryč, přinejmenším pro další dekády.

Je očividné, že si někteří lídři roztříštěného kurdského hnutí tuto realitu začali už v minulých měsících otevřeně připouštět. Výsledkem byly zvěsti o přípravách hned několika kurdských delegací mířících do Damašku k „usmiřovacím rozhovorům“, a to „najednou“ bez jakýchkoli předběžných podmínek. Nebo o spolupráci „amerických“ kurdských Syrských demokratických sil (SDF) na východě Sýrie s režimem při správě tu přehrady v Tabká, ondy na ropných a plynových polích a rafinériích, jindy o zařazení kurdských oddílů do pravidelné syrské armády… Není bez zajímavosti, že někteří kurdští lídři takovou „kapitulaci“ vůči Damašku odmítají, nejspíš v přesvědčení, že se Západem bude Kurdům jednou přece jen lépe... Patří k nim, mimochodem, i Sálih Muslim, který loni „udělal“ pár novinových titulků i v České republice.

Nicméně, většinový proud už se „pohnul“ a „americký“ Syrský demokratický kongres (SDC), jedna z mnoha kurdských skupin a politické křídlo SDF, hlásí první výsledky jednání s Damaškem o „cestovní mapě k míru“. Nicméně, namísto ještě loni nabízené „federalizace“ už se po prvních kolech rozhovorů s Damaškem mluví jen o o blíže nespecifikované „decentralizaci“ země. Jakou bude mít asi podobu naznačují samy SDF, které prý už kývly na to, že vrátí Sýrii kontrolu nad východosyrskou Rakká a vpustí vládní síly a „státní aparát“ také do mnoha čtvrtí syrskokurdské „metropole“ Hásaky. V této souvislosti je ovšem nutné připomenout, že „usmiřování“ se týká jen YPG a několika dalších kurdských politických stran a hnutí, nikoli však Kurdů jako takových. Například v Aleppu a Damašku totiž žije bezmála půl milionu plně integrovaných Kurdů bez jakýchkoli separatistických aspirací a bez jakéhokoli zájmu o politické hrátky YPG a ostatních…

Ale hlavní „cena“, kterou budou muset Kurdové z YPG zaplatit, je jasná: musejí na severu Sýrie přestat bojovat za okupační síly, ať už je řeč o těch amerických, nebo britských či francouzských… Nejspíš v tomto ohledu ale žádný velký problém už nebude, protože turecká média si stěžují, že Kurdové zkoušejí předat Manbídž syrské armádě, zatímco podle dohody mezi Ankarou a Washingtonem se měli stáhnout a město mělo zůstat pod společnou kontrolou Turecka a Západu…

Suma sumárum: Trump chtěl ze Sýrie stahovat jednotky už dávno a fakt, že tam stále ještě jsou, zřejmě z valné části souvisí s tím, že se stále pokouší je „prodat“ – nejprve měly zůstat ve prospěch Izraele, ale po rusko-izraelských dohodách o jihozápadu Sýrie tato varianta padla. Současně chtěl Trump peníze i po Saúdech a Emirátech – prý nabídli za setrvání amerických sil v Sýrii po 400 milionech dolarů, zatímco Trump chtěl čtyři miliardy. Je jasné, že v takto nastaveném smlouvání je pozice Kurdů ještě tragikomičtější, než se na první pohled zdálo. Pokud by si totiž Saúdové a spol zaplatili pokračující americkou okupaci severovýchodu Sýrie s jeho surovinovými zdroji, čímž by Damašku (za trest za jeho spojenectví s Íránem) dál bránili v obnově země, museli by Američané začít investovat do infrastruktury a obnovy regionu, čili utrácet skutečné peníze, a nejen posílat zbraně a nevelký žold. To ale neodpovídá Trumpově filosofii „Amerika především“, v jejímž rámci se dolary získávají a nikoli vynakládají. Kurdové z YPG nic z toho zřejmě nechápali, dokud pro ně už nebylo pozdě.

V každém případě ale platí, že Kurdové dojednáváním smíru s vládou v Damašku současně v praxi „uzavírají“ americkou vojenskou přítomnost na severovýchodě Sýrie. Bez kurdského „kanonefutru“ odhadované dva tisíce amerických vojáků „přežít“ nemohou, stejně jako bez pozemní podpory přestanou mít větší dopad i další americké nálety… Po odsunu části Bílých přileb je to tedy konec další západní proxy síly a tím i další významný krok k ukončení války v Sýrii.

Tereza Spencerová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.