Přinejmenším tak situaci z posledních týdnů vyhodnotil režim prezidenta Abdala Fattáha Sísího. Před demonstracemi naplánovanými právě na 25. leden nechal preventivně pozatýkat možná stovky známých disidentů, objevily se zprávy o jejich mučení a ulice zaplnila policie. Sporadické demonstrace přesto do ulic vyšly, a to v rámci asi největší protestní vlny za poslední dva roky, byť k pokusu o svržení Sísího vlády měly opravdu daleko:
Rozbuškou k nespokojenosti se Sísího vládou se přitom nestaly například časté případy policejní zvůle, atak na nezávislé odbory nebo protivládně orientované soudce, přímé dopady konkrétní Sísího politiky například vůči islamistům, které mívají občas opravdu bizarní projevy, upřednostňování armádního průmyslového impéria, nebo jeho často velikášské ekonomické sny, byť fakticky vlastně o ekonomickou politiku ve finále jde. Káhira totiž dál razí po dekádách osvědčenou filosofii, podle níž je Egypt „příliš velký a důležitý, než aby ho svět nechal padnout“, v nové verzi svou dřívější čistě proamerickou orientaci „jen“ notně diverzifikuje. Po Rusku a Číně tak se svou ekonomickou diplomacií – byť ve srovnatelně skromnější míře -- v Káhiře nedávno uspěla i Francie, a žádná z těchto dohod mezi Egypťany problémy nevyvolala.
Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy na námluvy do Káhiry počátkem dubna dorazil saúdský král Salmán. Jeho návštěva byla oficiálně označena za „historickou“, byť není jasné, zda iniciátoři domysleli své nápady opravdu do důsledků. Pohovořil o „nutnosti jednoty“ arabského světa obecně i v „boji proti terorismu“, dohodl ustavení investičního fondu čítajícího 16 miliard dolarů, přičemž se megalomanství obou lídrů projevilo v plánu na výstavbu mostu přes Rudé moře, který by Saúdskou Arábii spojil s Egyptem (a potenciální „islámskou turistikou“ by tak zasadil ránu z milosti bohémství třeba v „mém“ Dahabu). Potud bylo ale stále ještě vše jako by v pořádku.
Pak se ale Egypt najednou přes noc a zcela nepřipraven dozvěděl, že součástí smluv je i to, že Egypt překreslí své námořní hranice a ve prospěch Saúdů se zřekne svých dvou ostrovů v Rudém moři, Tiranu a Sanafíru. A v nacionalistickém Egyptě propukla mela.
Nejasné dějiny
Vláda se okamžitě začala bránit a nabídla vlastní pohled na historii ostrovů. Zveřejnila dokumenty, podle nichž se – v kostce -- Egypt se Saúdskou Arábií v roce 1950 dohodl, že oba ostrovy u Arabského zálivu přejdou pod egyptskou správu, a to kvůli vojenským účelům, tedy pro posílení egyptské obrany Sinajského poloostrova před Izraelem. Saúdům ostrovy byly beztak k ničemu, protože v té době ani vlastně neměli žádné námořnictvo. Nyní prostě jen došlo k nápravě vztahů, konstatovala egyptská vláda s tím, že navrácení ostrovů Saúdům, jimž je přiřkla osmanská říše v roce 1906, je plně legální a legitimní.
Nicméně, v roce 1954 Egypt oznámil OSN, že oba ostrovy leží v jeho výsostných vodách a patří právě jemu, a to na základě osmanských demarkačních dohod právě z roku 1906, zatímco Saúdové o tři roky později na půdě OSN zkoušeli toto egyptské stanovisko napadat. Za šestidenní války v roce 1967 Tiran obsadila izraelská armáda a kontrolovala ho až do úplného stažení ze Sinaje v roce 1982. O rok později OSN Tiran i Sanafír vyhlásila za přírodní rezervace, v roce 1989 Saúdové znovu v OSN oznámili, že ostrovy jsou jejich, a před šesti lety nakreslili příslušné nové námořní demarkační linie mezi svým královstvím, Egyptem, Jordánskem a Súdánem…
Komplikovaná historie ostrovů sama o sobě zpochybňuje jednoznačnost aktuálního kroku prezidenta Sísího, na jehož adresu se snesla vlna kritiky nejen na sociálních sítích, ale i v médiích, která ho viní z toho, že zaprodal Egypt za „hrst dolarů“. Populárním se v tomto směru stalo třeba všeobjímající heslo „Náboženství patří bohu, vlast patří armádě, Nil patří Etiopii, ostrovy Saúdské Arábii, zemní plyn Izraeli a všichni, komu se to nelíbí, patří do vězení.“ Zmínka o „hrsti dolarů“ přitom asi nebude z nejpřesnějších, protože se na veřejnost dostala údajná saúdská diplomatická depeše, podle níž král Salmán s sebou do Káhiry přivezl pro prezidenta Sísího hodinky Rolex Submariner Diamond Emerald Baguette za 300 tisíc dolarů, o něco levnější (jen za asi 190 tisíc) měl přichystané pro šéfa parlamentu, pro všechny poslance pak „obyčejné“ tissoty za 1500 dolarů a pro poslankyně hodinky za tisícovku…
To může být pravda a nemusí, ale obvykle rozhádaný egyptský parlament překvapivou dohodu v každém případě schválil bez mrknutí oka, zatímco sám Sísí veškeré protesty proti navrácení ostrovů připsal spikleneckým kruhům.
Velká hra?
Mnohem zajímavější je ale otázka, proč si Saúdové o ostrovy – Tiran má 80 kilometrů čtverečních a Sanafír 33 kilometrů – řekli právě nyní. Jedno z možných, čistě pragmatických vysvětlení spočívá v aktuální geopolitické situaci, v níž se Spojené státy vzdávají své letité role ochránce saúdských zájmů, a tak se Rijád musí začít starat o sebe sám. Za svého hlavního regionálního protivníka považuje Teherán a s ním je neodbytně spjata potenciální hrozba uzavření námořních tras v „tankerovém“ Hormuzském průlivu, jímž se transportuje celá pětina světových energií. Ačkoli není pravděpodobné, že by se Írán k takovému kroku odhodlal, Tiran a Sanafír Saúdům, kteří už opětovně otevřeli irácké ropovody k Rudému moři, nabízejí možnost ovládnout právě sever Rudého moře, s ním i námořní trasy přes Suez a diverzifikovat tak své exportní a obchodní trasy.
Nabízí se ale i jiné vysvětlení. Navrácení obou ostrovů Saúdské Arábii, stejně jako plán na výstavbu supermostu, který by Saúdy propojil nejen s Egyptem, ale fakticky i s celou severní Afrikou, vyvolalo znepokojení v Izraeli. Židovský stát měl na základě campdavidských dohod možnost volné navigace v Rudém moři a nyní požaduje, aby byly i nové saúdsko-egyptské dohody v tomto směru projednávány a především schváleny v Knessetu. Čili, Izrael na jedné straně změnu statutu ostrovů jako takovou neodmítá (protože vlastně ani legálně nemůže), hlásí se ale coby aktivní účastník celého procesu, čímž nepřímo vyzývá Saúdy k přímým rozhovorům. Spolupráce mezi Izraelem a Saúdskou Arábií není ničím novým, tím spíš, že oba státy spojuje averze vůči Íránu, nicméně aktuální situace nabízí možnost povznést doposud spíše utajované kontakty na oficiální úroveň. Jinými slovy, dva malé ostrůvky mohou být součástí velkého strategického plánu směřujícího ke vzniku nových blízkovýchodních spojenectví.
Ať tak či tak, vše směřuje k tomu, že navrácení Tiranu a Sanafíru Saúdům je především varovným vzkazem do Teheránu. A jen čas přitom ukáže, co všechno Káhira dokáže z těchto „škatulat“ od Saúdů nebo Izraelců „vytřískat“ pro sebe…
PS. V Egyptě pokračuje zatýkání účastníků protivládních demonstrací. Sísího pozice zdá se být dál více méně pevná, byť není jasné, co vše si ještě ve skutečnosti může dovolit.
PPS. Při pohledu na hladké předání ostrovů Saúdům si (výrazně chudší) Súdán řekl o navrácení sporných území na vzájemné hranici, Haláíbu a Šalatínu. Reakcí bylo jednoznačné odmítnutí.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
