Veškeré luxusní hotely kolem Kremlu a Rudého náměstí hlásí plno – do Moskvy se svým více než tisícihlavým doprovodem na tři dny dorazil saúdský král Salmán. Je to vůbec první návštěva saúdského vladaře v Rusku, bez ohledu na skutečnost, že Sovětský svaz se v roce 1926 stal první zemí, která navázala diplomatické styky se Saúdy, tehdy ovšem ještě pod „hlavičkou“ Království Hídžázu a Nadždu. O deset let později Saúdové styky pod tlakem západu rozvázali a veškeré kontakty byly přerušeny až do rozpadu SSSR v roce 1991. Nynější přílet krále do Ruska je vyvrcholením „obrodného procesu“ ve vzájemných vztazích, byť ve skutečnosti není dílem demencí trpícího panovníka, jako spíš jeho ambiciózního syna a ministra obrany Muhammada bin Salmána, který se o diverzifikaci saúdských vztahů směrem k Rusku pokouší už od svého nástupu do nejvyšších pater moci.
Přesto má pobyt saúdského krále v Kremlu více než symbolický význam, neboť Saúdové bývali vždy jakýmsi „beranidlem“ Západu proti SSSR a potažmo Rusku, ať už je řeč o saúdském financování projektu CIA při utváření Al Kajdy k boji proti sovětské okupaci Afghánistánu, nebo stvoření „petrodolaru“ coby jediné „světové měny“, v níž se obchoduje s ropou, čímž si USA v posledních šesti či sedmi dekádách udržovaly globální hegemonii.
Ropa přitom podle všeho bude středobodem i saúdských rozhovorů v Kremlu. Saúdové a Rusko patří k hlavním světovým exportérům ropy a zisky z jejího prodeje tvoří zásadní – v případě Saúdů kritickou – část jejich příjmů. Jejich zájmy na světovém trhu se proto v mnohém nejen shodují, ale zajímavější je i míra oné shody – už jen fakt, že v souvislosti s loňskou dohodou mezi OPEC a Ruskem o snížení těžby a následném navýšení cen Rijád ani slůvkem nezmínil přetrvávající rozpory například v Sýrii, jasně dokazuje, že obě země jsou s to hledat a nacházet společnou „řeč o zisku“ bez ohledu na existující rozpory v jiných oblastech; nejnověji je prý Rusko připravené „škrtit“ těžbu ropy i pro příští rok.
V souvislosti s energiemi se rovněž spekuluje o saúdském zájmu vstoupit do těžby v Arktidě a neutichají ani „zprávy“ o chystaném ruském členství v OPEC. Už před Salmánovým příjezdem byl utvořen bilionový fond k financování společných energetických projektů, přičemž Rusko současně jistě uvažuje, že Západ nemusí být jediný, kdo Saúdům prodává zbraně za miliardy dolarů. Zajímavou může být také skutečnost, že se Rusko stalo největším exportérem obilí, a v neposlední řadě je ve hře i možná výstavba ruských jaderných elektráren v saúdské poušti.
Ekonomické dohody nejspíš nějaké podepsány budou, nicméně významnější je Salmánova cesta z hlediska geopolitiky. Rusko v letech po propuknutí arabského jara trpělivě zaplňuje prostor, který uprázdnily Spojené státy a Západ obecně, což ve výsledku už dnes znamená, že udržuje nadstandardně dobré vztahy s Egyptem, Izraelem, Jordánskem, Irákem, Tureckem, Katarem, Spojenými arabskými emiráty, které mají v plánu nakoupit nejmodernější ruské stíhačky, o Sýrii nebo Íránu ani nemluvě. Saúdská Arábie Rusům v jejich blízkovýchodním „puzzle“ zatím chyběla, zatímco Saúdové hledají někoho, kdo by byl přece jen „čitelnější“ než aktuálně nepředvídatelné USA. Obecně lze přitom uvažovat hned o několika okruzích, které mohou být důležité „pro svět“: počínaje „odcházením“ Saúdů z americké sféry vlivu přes možnou ruskou roli při normalizaci saúdských vztahů s Íránem, o což se Rijád zatím opatrně snaží „jen“ prostřednictvím Iráku, až po možnou ruskou pomoc s nalezením receptu, který by ukončil stále neudržitelnější saúdskou agresi do Jemenu a současně pomohl Saúdům uchovat tvář.
Při tom všem nicméně Rusko zcela jistě vnímá, že současné saúdské vedení krále Salmána a prince MbS nemá situaci ve svém království pevně v rukou, a už jen proto nejspíš nebude do politických obchodů „vkládat vše“, a rozhodně už kvůli nim nebude ohrožovat své strategické vazby s Íránem. Pro ruskou diplomacii na Blízkém východě totiž neplatí americká „bloková mentalita“ na principu hledání a prohlubování vzájemných rozporů v regionu, jako spíše idea synergie, čemuž ostatně napovídá i skutečnost, že avízovaný severo-jižní dopravní koridor, který bude spojovat Rusko s Perským zálivem, prochází právě Íránem.
Ve hře přitom není jen posilování ruské „karty“ na Blízkém východě, protože už například jen sblížení Ruska s Tureckem a alespoň některými monarchiemi Perského zálivu znemožňuje naplnit americké, už z Obamových časů existující plány na vybudování pásu protiraketové obrany jižně od střední Evropy. Spolu s tím se do značné míry „kazí“ i plány NATO stát se hlavním „poskytovatelem bezpečnosti“ v regionu Blízkého východu, a nad tím vším se pro Rusko, Čínu a další země vznáší „bonbonek“ v podobě sice postupného a pomalého, ale přesto blížícího se konce „petrodolaru“. Pro Rusko může být zajímavé i to, jaký vliv bude mít pobyt krále Salmána, „lídra sunnitského světa“, v Kremlu na saláfisty na ruském Kavkaze. Z krátkodobého hlediska ale bude pro Rusko nejdůležitější dosáhnout se Saúdy nějaké finální dohody o konci války v Sýrii. Saúdský „panarabský“ list Al Haját v předvečer vladařovy cesty do Moskvy předestřel pohled na to, jak syrská opozice bude muset Asada jednou porazit ve volbách, protože o jiné řešení už ani Západ nemá zájem…
Lze předpokládat, že většina politických diskusí, které za zdmi Kremlu zazní, za zdmi Kremlu také i zůstane. Na čem se obě strany skutečně dohodly, tak ukáže až vývoj situace v nejbližších týdnech, ale spíše měsících.
Tereza Spencerová
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
