Tereza Spencerová: Seymour Hersh - Disidenti z Pentagonu, Obama a válka v Sýrii | ParlamentniListy.cz

Letos v únoru se na veřejnost dostaly autorizované záznamy o pokusech amerických generálů dojednat s Muammarem Kaddáfím podmínky jeho demise a zachránit tak Libyi před zhroucením, ale všechnu tuto snahu zmařila tehdejší ministryně zahraničí a nyní žhavá kandidátka na budoucího amerického prezidenta Hillary Clintonová, která bažila po válce a ve finále i destrukci celé země. Libye se tak v důsledku „soukromé války“ Hillary Clintonové posléze proměnila v otevřené nástupiště pro migraci do Evropy a volně dostupnou zbrojnici pro džihádisty všech barev a směrů, kteří z libyjských arzenálů získávají i chemické zbraně.

Kultovní americký reportér Seymour Hersh nyní v rozsáhlé analýze na London Review of Books poodhaluje okolnosti podobných kontaktů mezi americkým generálním štábem a syrskou armádou. V kostce: američtí generálové byli přesvědčeni, že pokud bude Bašár Asad svržen, jak neustále požadoval Bílý dům, upadne Sýrie do chaosu podle libyjského vzoru, a tak je -- bez ohledu na názory Baracka Obamy a Bílého domu -- americkou prioritou zastavit Daeš. Hersh připomíná dva roky starý dokument armádní tajné služby DIA, který varoval, že „to, co začalo jako tajný program CIA k vyzbrojování a podpoře umírněných rebelů bojujících proti Asadovi, se dostalo do rukou Turecka a proměnilo se v přeshraniční technickou, vojenskou a logistickou podporu pro celou opozici včetně kajdistické Fronty al Nusrá a Islámského státu. Tak zvaní umírnění mezitím zmizeli a ze Svobodné syrské armády zbyla malá parta odložená na leteckou základnu v Turecku.“

Generálové situaci hodnotili příkře: žádná životaschopná „umírněná“ opozice bojující proti Asadovi neexistovala už ani v roce 2013, zato USA vyzbrojovaly extremisty, shrnuje Hersh. Cituje i generála Michaela Flynna, který stál v čele DIA v letech 2012 až 2014: „Chápali jsme dlouhodobou strategii Islámského státu i plány jeho ofenzív, diskutovali jsme i o tom, že když přijde řeč na posilování Daeše v Sýrii, Turecko se dívá stranou. Naše zprávy byly ale v Bílém domě razantně odmítány, měl jsem pocit, že nechtějí slyšet pravdu.“ Sbor náčelníků štábů pod velením Michaela Dempseyho pak dospěl k názoru, že nemá žádný smysl jít do otevřené konfrontace s Obamou a jeho politikou, a proto se rozhodli „podniknout kroky proti extremistům bez použití diplomatických kanálů,“ a to předáváním amerických zpravodajských informací jiným zemím, především Německu, Izraeli a Rusku, s „předpokladem, že budou předány syrské armádě a použity k boji proti společnému nepřáteli, Frontě al Nusrá a Islámskému státu,“ popisuje Hersh. „Obama o tom nevěděl, ale Obama, stejně jako žádný jiný prezident, beztak do detailů netuší, čím se generální štáb zabývá.“

V červenci 2013 američtí generálové přišli s dalším tahem. To už byla syrská „opozice“ po dva roky vyzbrojována z arzenálů v Libyi, přičemž zbraně byly po moři dopravovány do Turecka. A v Libyi vše řídila pobočka CIA v Benghází se souhlasem amerického ministerstva zahraničí. CIA v této praxi pokračovala, byť už bylo všeobecně známo, že jádrem syrské opozice jsou teroristé, kteří se stali vážnou překážkou Asadově armádě. Vyzbrojování džihádu bylo podloženo přímým prezidentským rozkazem a nešlo zastavit, a tak zástupce sboru náčelníků štábů oslovil vedení CIA s „racionalizačním“ návrhem: Proč vozit zbraně zdlouhavě po moři, když je po ruce mnohem lacinější a rychlejší způsob v podobě levnějších amerických zbraní rovnou v Turecku. „Pracovali jsme tehdy s Turky, kterým jsme věřili a kteří nebyli loajální vůči Erdoganovi,“ cituje Hersh jeden ze zdrojů. „Přiměli jsme je, aby džihádistům do Sýrie začali posílat zastaralé zbraně ze starých arzenálů, včetně karabin M1 ještě z dob korejské války nebo spousty sovětských zbraní. Byl to vzkaz, jemuž Asad mohl porozumět: Máme moc oslabit prezidentskou politiku v praxi.“

Americké zpravodajské informace a nekvalitní zbraně podle Hershe pomohly syrské armádě v kritickém období, nicméně poté se do věci naplno vložily Turecko, Saúdská Arábie a Katar, které eskalovaly financování a vyzbrojování džihádu v Sýrii. Fronta al Nusrá i Islámský stát začaly dosahovat značných úspěchů a menší rebelské skupiny se v nich rozpustily. V lednu 2014 Daeš ovládl Rakká a proměnil ho ve své „hlavní město“ v Sýrii. Asad stále držel území s 80 procenty obyvatelstva, ale značnou část území ostatních ztratil. Následné pokusy Washingtonu „požádat“ Saúdy, aby ukončili podporu džihádu, skončily nezdarem, což mimochodem aktuálně skvěle vysvětluje zevrubná (a pro mnohé Američany nejspíš i hluboce ponižující) analýza toho, jak si Saúdové už roky platí washingtonské politické špičky, publikovaná v Harper´s Magazine. Stejně tak poté ale Bílý dům nenašel dostatek politické odvahy ani k tomu, aby „umravnil“ tureckého prezidenta Erdogana a jeho velikášské sny o obnově osmanské říše.

„Proč?“

Seymour Hersh v LBR připomíná, že bez ohledu na různé turbulence ve vzájemných vztazích fungovaly kontakty mezi ozbrojenými silami USA a Ruska už do roku 1991 dobře a sahaly až do nejvyšších pater. Obě strany mají k dispozici cenné informace, obě mají stejného nepřítele, obě mají „stejné noční můry, které se jen odehrávají na jiných místech“, cituje Hersh Vladimira Putina. „Přesto Obamova administrativa dál odsuzuje Rusko za jeho podporu Asadovi,“ píše Hersh a uvádí slova bývalého vysokého amerického diplomata, který působil na ambasádě v Moskvě: „Ukrajina je sice závažný problém a Obama se ho snaží řešit rozhodně a sankcemi. Ale v Sýrii to z ruského pohledu není o Americe. Je to jen o jistotě, že Bašár neprohraje. Faktem je, že Putin nechce, aby se chaos ze Sýrie přelil do Jordánska nebo Libanonu, jako se stalo v Iráku, a nechce, aby Sýrie skončila v rukou Islámského státu. To nejvíce kontraproduktivní, co až dosud Obama udělal, a co nejvíce poškoze naše vlastní snahy, je tak bazírování na tom, že Asadova demise je podmínkou jakýchkoli jednání.“

Obama ale dál opakuje, že Rusko v Sýrii útočí především na „umírněnou opozici“, což po něm papouškují i mainstreamová média. Nic na tom nejspíš nezmění ani nově zveřejněná studie britského Střediska pro náboženství a geopolitiku, které spadá pod nadaci osvědčeného válečníka Tonyho Blaira. Studie konstatuje, že i po případné – a vítané – vojenské porážce Daeše se v praxi nic moc nezmění, protože asi 60 procent všech ozbrojenců bojujících v Sýrii proti Damašku – tedy asi 65 tisíc mužů -- jsou ideologickými souputníky Daeše a nejméně 15 skupin by rovnou mohlo plnocenně vyplnit vakuum po zlikvidovaném Daeši. Není sice přesně jasné, co znamená zmiňovaná „ideologická blízkost“, ale studie se soustředí na saláfistické a wahhábistické skupiny typu Daeše, Fronty al Nusrá nebo Ahrár al Šám, který byl nyní mimochodem – se svým heslem „Demokracie je polytheismus“ -- na přání Západu zařazen na seznam těch, s nimiž „by se mělo jednat“. Studie přitom fakticky vysvětluje, proč ruské letectvo bombarduje všechny „rebelské skupiny“, které ohrožují stabilitu Sýrie a nejsou ochotné zapojit se do společnoho boje proti Daeši.

Hersh zdůrazňuje, že generál Dempsey a jeho kolegové ze sboru náčelníků štábů si nechávali své výhrady proti politice Bílého domu pro sebe, a díky tomu v úřadu přežili. Generál Flynn nemlčel a dostal padáka. „Flynn vyvolal hněv Bílého domu, když trval, aby se o Sýrii říkala pravda,“ cituje Hersh penzionovaného plukovníka Patricka Langa, který sloužil v blízkovýchodním odboru DIA. „Flynn si myslel, že pravda je nejlepší, a oni mu ukázali, zač je toho loket. On ale nemlčí ani potom.“ V nedávném rozhovoru pro Der Spiegel Michael Flynn konstatoval: „Musíme s Ruskem konstruktivně spolupracovat. Ať se nám to líbí, nebo ne, Rusko učinilo rozhodnutí tam být a postupovat vojensky. Jsou tam a tím se radikálně mění dynamika. Nemůžete zůstat u toho, že je Rusko špatné a mělo by jít domů; to se nestane. Proberte se.“ (Mimochodem, generál Flynn se nedávno objevil na snímku ve společnosti s Vladimirem Putinem.)

Nepřímá cestička americké armády k Asadovi se uzavřela letos v září, kdy Dempseyho v čele generálního štábu vystřídal Joseph Dunford, který -- v rozporu s názorem vlivné Rady pro zahraniční záležitosti (CFR) – považuje Rusko za hlavní existenciální hrozbu pro USA. „Obama tak má nyní k ruce povolnější Pentagon,“ shrnuje Seymour Hersh. „Vojenské velení už se nebude vzpírat jeho politice pohrdání Asadem a podpory Erdoganovi. Dempsey a jeho kolegové se dál diví Obamově veřejné obhajobě Erdogana, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že americké zpravodajské služby proti němu mají jasné důkazy – a důkazy, že Obama je s to je v soukromí akceptovat. Víme, co děláte spolu s radikály v Sýrii, řekl Obama Erdoganovu šéfovi tajné služby v dubnu 2014. Generální štáb a DIA washingtonské vedení neustále upozorňovaly na džihádistickou hrozbu v Sýrii a na to, že ji Turecko podporuje. Nikdo je nikdy nevyslyšel. Proč?“

Obama chápe, ale…

Vysvětlení může být celá řada. Třeba spočívá v tom, že si Saúdská Arábie, která je aktuálně hlavním spojencem Turecka, opravdu už před dekádami koupila americké špičky, na což kdysi detailně upozorňoval i Michael Moore ve svém kultovním dokumentu Fahrenheit 9/11, a západní establishment se z tohoto „svazku“ teprve začíná vymaňovat.

Šéf ruské Rady pro vnější a obrannou politiku Fjodor Lukjanov naopak soudí, že na období Obamova mandátu v Bílém domě prostě připadl konec „unipolárního světa“ a je proto na Obamovi fakticky zhodnotit výsledky. „Unipolární moment se neproměnil v unipolární světový řád,“ soudí Lukjanov. „Zříkat se pocitu všemocnosti je těžké, nemluvě o pouhém pochopení, což Obama pochopil, že se vše změnilo. Proto ono pomalé vyhasínání intervenčí dynamiky – s recidivami nebo snahou kompenzovat absenci činů hlasitými výroky. Zvláště to druhé je pro Obamu příznačné a zároveň zhoubné pro jeho reputaci. Máloco dokázalo všechny tak rozdráždit, jako ultimátum Bašáru Asadovi (červená čára v použití chemických zbraní), po němž nic nenásledovalo.“

Nerozhodnost a nepřesvědčivost Obamovy rétoriky podle Lukjanova „poškozují reputaci USA“, ale je současně „velmi pravděpodobně možné, že to není projev slabosti, ale spíše pochopení, že na Blízkém východě už USA nemají co získat, a to platí i pro příští dekády. Spojené státy překonaly závislost na blízkovýchodní ropě a mohou si proto dovolit prostě ustoupit stranou,“ při současném upření pozornosti k Asii.

Faktem je, že poslední Obamovy pokusy o „rozhodnost“ na Blízkém východě dopadly neslavně. Výcvik a vyzbrojování „umírněné“ syrské opozice se proměnily ve frašku, Irák odmítá americké vojáky na svém území a dobývání Ramádí z rukou Daeše zahájil bez nich, syrští Kurdové sice uvítali několik desítek příslušníků amerických speciálních sil, ale pokud to prý USA myslí s válkou proti Daeši vážně, měly by začít Kurdům dodávat i děla, obrněná vozidla a protitankové rakety. A pozoruhodný je příběh s vysláním amerických commandos do Libye, kde měli podle Pentagonu zahájit pozemní operace. To se v půli prosince na letišti Vattíja jižně od Tripolisu zjevilo asi dvacet amerických vojáků s útočnými puškami a neprůstřelnými vestami, ale v civilu. Jejich fotky se vzápětí objevily na Facebooku libyjského letectva, přičemž Tripolis uvedl, že tam Američané přiletěli bez souhlasu libyjské strany, byť Pentagon trvá na tom, že kdosi z chaotického libyjského mocenského pavouku celou operaci odkýval. Nejspíš to ale nebyl „ten pravý“, protože místní velitelé okamžitě vyzvaly Američany k odletu, a Pentagon poslechl, prý aby „předešel konfliktu“. A o moc lépe Washington nedopadá ani u svých spojenců: když například vyzval Berlín, aby vyslal pozemní jednotky do Sýrie, odmítla ho i jinak (vůči USA vždy) povolná Angela Merkelová. A k tomu si aktuálně „přisadila“ Čína, když konstatovala, že sestřelení ruského bombardéru po krátkém průletu tureckým vzdušným prostorem – což Obama podpořil – bylo ve skutečnosti narušením bojové mise proti Daeši.

„Obama nejspíš v zahraniční politice skončí s cejchem nešiky a každý jeho nástupce bude demonstrativně ukazovat, že „není jako on“, míní Lukjanov. „Časem se ale může zjistit, že první černošský prezident nejlépe ze všech chápal podstatu toho, co započalo po „unipolárním momentu“ v dějinách, ačkoli ne vždy byl schopen toto pochopení přesně převádět v jasné činy.“

Zatímco například americký Foreign Policy argumentuje, že bez ohledu na vzájemný střet na Ukrajině je na čase obnovit americko ruskou osu „v zájmu vítězství civilizovaných zemí nad Islámským státem“, je pravděpodobné, že Obamova administrativa v posledním roce u moci bude spíše udržovat tvář hegemona a snažit se ruské posilování na Blízkém východě spíše zadržovat, než asistovat u nějakého konstruktivního řešení. Podle amerického politologa Garetha Portera, který se specializuje na Blízký východ, totiž Washington nesmí přiznat porážku a plně se zříci požadavku na Asadovu demisi, nebo přiznat, že právě jeho politika vedla k posílení role Turecka nebo Saúdů při růstu Daeše, Fronty al Nusrá a dalších teroristických uskupení. A pokud je přiznání chyb nemyslitelné, budou USA poslední Obamův rok razit různá politická vyjednávání, která by měla teoreticky vést k iluzornímu mírovému procesu, a zajistit tak Washingtonu zdání aktivnosti a angažovanosti ve jménu míru. „Vůbec nevadí, že nic z toho nemá žádnou spojitost s realitou,“ podotýká Porter. „Koneckonců, pokud jste velmoc, znamená to, že se nikdy za nic nemusíte omlouvat, protože nemusíte přiznávat zodpovědnost za hrůznou válku a chaos, do nichž byla ta či ona země vaší politikou uvržena.“

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami