Prosím, nepiš o Ya'iru Golanovi, prosil mě přítel. „Levičák jako ty mu může jen ublížit.“
A tak jsem se pár týdnů držel. Déle už ale mlčet nemůžu.
Generál Ya'ir Golan, zástupce náčelníka generálního štábu izraelské armády, přednesl v Den památky holocaustu projev. V uniformě přečetl připravený, dokonale promyšlený text, jímž vyvolal rozruch, který dodnes neutichl.
Už o něm byly napsány desítky článků, z nichž některé ho odsuzují, zatímco jiné chválí. Jako by ale nikdo nedokázal mlčet.
Golanova nejdůležitější věta zněla: „Pokud existuje něco, co mě kolem vzpomínek na holocaust děsí, pak je to znalost strašných procesů, které se odehrávaly v Evropě obecně, a zejména v Německu, před 70, 80 nebo 90 lety, a jejichž stopy lze najít přímo mezi námi, dnes, v roce 2016.“
Rozpoutalo se peklo. Co?! Stopy nacismu v Izraeli?! Podobnost mezi tím, co dělali nacisté nám, a tím, co děláme Palestincům?!
Před 90 lety, se psal rok 1926, jeden z posledních roků německé republiky. Před 80 lety se psal rok 1936, a to už byli nacisté tři roky u moci. Před 70 lety byl rok 1946, který přišel po Hitlerově sebevraždě a konci nacistické říše.
Cítím nutnost o generálově řeči napsat, protože jsem tam byl.
Jako dítě jsem byl očitým svědkem v posledních let Výmarské republiky. Jako politicky citlivý kluk jsem byl svědkem nacistického machtergreifung („převzetí moci“) i prvního roku a půl nacistické nadvlády.
Vím, o čem Golan mluví o. I když patříme ke dvěma různým generacím, sdílíme stejné kořeny. Naše rodiny pocházejí z malých měst v západním Německu. S jeho otcem jsme toho museli mít mnoho společného.
V Izraeli platí přísný morální imperativ: S holocaustem se nesmí vůbec nic srovnávat. Holocaust je jedinečný. Stal se nám, Židům, protože jsme jedineční. (Věřící Židé by dodali, že si „nás Bůh vyvolil“.)
Toto přikázání jsem porušil. Těsně před Golanovým narozením jsem publikoval knihu „Svastika“, v níž jsem líčil své vzpomínky z dětství a snažil se z nich vyvodit závěry. Bylo to v předvečer soudu s Eichmannem, a mě tehdy šokovalo, jak málo toho mladí Izraelci vědí o nacistické éře. V knize jsem se nezabýval holocaustem, k němuž došlo v době, kdy jsem už byl v Palestině, ale otázkou, která mě trápila tehdy a trápí mě i dnes: Jak se mohlo stát, že si Německo, tehdy snad nejvíce kultivovaný národ na Zemi, vlast Goetheho, Beethovena a Kanta, mohlo demokraticky za svého vůdce zvolit psychopata jakým byl Adolf Hitler?
Poslední kapitolu jsem nazval U nás se to stát nemůže. Převzal jsem titul knihy amerického spisovatele Sinclaira Lewise, který ironicky popisoval nacistické převzetí Spojených států.
Já v té kapitole psal o možnosti, že se moci v Izraeli chopí židovská nacistická strana. Dospěl jsem totiž k závěru, že nacistická strana může přijít k moci v jakékoliv zemi na světě, stačí, když bude mít příznivé podmínky. Ano, v Izraeli taky.
Mou knihu tehdy izraelská veřejnost, plně pohlcená hrůznými svědectvími z Eichmannova procesu, do značné míry ignorovala.
Nyní přišel generál Golan, vážený profesionální voják, a říká to samé. Ale ne jako nějakou improvizovanou poznámku, nýbrž při oficiální příležitosti, ve své generálské uniformě, čte z připraveného, ??promyšleného textu.
Bouře propukla a dosud neutichla.
Izraelci mají svébytný ochranný návyk: Když jsou konfrontováni s nepohodlnými pravdami, vyhýbají se podstatě problému a zabývají se raději sekundárními, nedůležitými aspekty. Z desítek a desítek reakcí v tisku, v televizi či na politických platformách tak téměř nikdo nekonfrontoval generálovo bolestivé tvrzení.
Ne, místo toho zuří debata, zda má vysoce postavený důstojník právo vyjadřovat názor na záležitosti, které se týkají civilní správy? A jestli tak navíc činit v uniformě? A při oficiální příležitosti? Měl by armádní důstojník mlčet o svém politickém přesvědčení? Nebo je nahlas pronášet jen na uzavřených akcích – „na příslušných fórech“, jak to rozzuřeně formuloval premiér Benjamin Netanjahu?
Generál Golan má v armádě značný respekt. Jako zástupce náčelníka generálního štábu byl až téměř jistým kandidátem na velitele. To už se ale nyní zdá být krajně nepravděpodobným. V praxi tak Golan obětoval svůj další postup, aby mohl pronést své varování a dodat mu co největší rezonanci.
Člověk může takovou odvahu jen respektovat. Nikdy jsem se, myslím, s generálem Golanem nesetkal, a neznám ani jeho politické názory. Ale jeho čin obdivuji.
Nacisté začali pochodovat k moci v roce 1929, kdy Německo postihla hrozná celosvětová ekonomická krize. Malá, směšná krajně pravicová strana se náhle stala politickou silou, se kterou je třeba počítat. A trvalo jim jen čtyři roky, aby se stali nejsilnější stranou v zemi a převzali moc (byť tehdy ještě potřebovali koalici).
Byl jsem u toho, když se to dělo. Kluk v rodině, v níž se politika stala hlavním tématem u společného stolu. Viděl jsem, jak republika krachuje, postupně a pomalu, krok za krokem. Viděl jsem naše rodinné přátele, jak zvedají prapory s hákovým křížem. Viděl jsem, jak můj učitel při vstupu do třídy zvedl ruku a poprvé pozdravil „Heil Hitler“ (a pak mě v soukromí uklidňoval, že se ve skutečnosti nic nemění.) Byl jsem jediný Žid na celém gymnáziu. Když stovky chlapců – většina z nich byla vyšší než já -- zvedli ruku a zpívali nacistickou hymnu, zatímco já ne, hrozili mi, že mi zpřelámou kosti, jestli se to bude ještě opakovat. O několik dní později jsme z Německa odjeli nadobro.
Generála Golana obvinili, že přirovnává Izrael k nacistickému Německu. Nic takového. Pozorné čtení jeho textu ukazuje, že srovnával vývoj v Izraeli s událostmi, které vedly k rozpadu Výmarské republiky. A toto srovnání je platné.
Vývoj v Izraeli, zejména po posledních volbách, se tehdejším událostem děsivě podobá. Je pravda, že proces je to zcela odlišný. Německý fašismus vznikl z ponížení a kapitulace v první světové válce, obsazení Porúří Francií a Belgií v letech 1923-25, ze strašlivé hospodářské krize v roce 1929, z utrpení milionů nezaměstnaných. Izrael naproti tomu ve svých častých vojenských akcí vítězí, vedeme pohodlný život. Nebezpečí, která nás ohrožují, jsou zcela jiné povahy.
Vycházejí z našich vítězstvích, a nikoli z našich porážek.
Ve skutečnosti jsou rozdíly mezi dnešním Izraelem a tehdejším Německem mnohem větší než podobnosti. Ony podobnosti ale existují, a generál na ně poukázal správně.
Diskriminaci Palestinců prakticky ve všech aspektech života lze přirovnat k postoji vůči Židům v první fázi nacistického Německa. (Útisk Palestinců na okupovaných územích se více podobá zacházení s Čechy v „Protektorátu“ po mnichovské zradě.)
Záplava rasistických zákonů v Knessetu, které už byly přijaty, i ty, které se připravují, silně připomíná zákony Reichstagu přijaté v prvních dnech nacistického režimu.
Někteří rabíni vyzývají k bojkotu arabských obchodů. Stejně jako tehdy. Skandování „Smrt Arabům“ ("Juda verrecke"?) je pravidelně slyšet na fotbalových utkáních. Člen parlamentu vyzval k tomu, aby se v porodnicích separovali židovští novorozenci od těch arabských. Vrchní rabín prohlásil, že goyim (Nežidé) byli Bohem stvořeni, aby sloužili Židům. Naši ministři školství a kultury jsou zaneprázdněni tím, že nutí školy, divadla a umění vůbec držet krajně pravicovou linii, čemuž se v němčině říkalo Gleichschaltung. Nejvyšší soud, pýcha Izraele, je neúprosně napadán ministrem spravedlnosti. Pásmo Gazy je jen obrovská ghetto.
Samozřejmě, že nikdo se zdravým rozumem by se byť ani vzdáleně nepokoušel srovnávat Netanjahua s Vůdcem, ale existují tu politické strany, od nichž se silný fašistický zápach táhne. Politická lůza, která se usadila v současné Netanjahuově vládě, by snadno našla místo v i první vládě nacistické.
Jedním z hlavních sloganů naší současné vlády je nahradit „starou elitu“, která je považována za příliš liberální, elitou novou. A jedním z hlavních nacistických hesel bylo nahradit „das Systém“.
Mimochodem, když se nacisté dostali k moci, téměř všichni vysocí důstojníci německé armády byli zarytými antinacisty. Dokonce uvažovali o protihitlerovském puči.
Jejich politický vůdce byl popraven o rok později, když Hitler likvidoval soupeře ve své vlastní straně. Generál Golan má prý nyní osobního bodyguarda; něco takového se generálovi v dějinách Izraele ještě nestalo.
Generál nezmínil okupaci a osady, které jsou pod správou armády. Zmínil ale epizodu, k níž došlo krátce předtím, a která Izraelem stále otřásá: V okupované Hebronu, pod armádní správou, voják uviděl, jak na zemi bezmocně leží vážně zraněný Palestinec. Přistoupil k němu a zabil ho výstřelem do hlavy. Oběť se předtím pokusila zaútočit na vojáky s nožem, ale v té chvíli už žádnou hrozbu pro nikoho nepředstavovala. Bylo to jasné porušení armádních pravidel, a voják skončil před vojenským soudem.
Po celé zemi se začaly ozývat hlasy, že je onen voják hrdinou a měl by být naopak vyznamenán. Netanjahu zavolal jeho otci, aby ho ujistil o své podpoře. Avigdor Lieberman vstoupil do přeplněné soudní síně a vyjádřil vojákovi svou solidaritu. O několik dní později Netanjahu jmenoval Liebermana ministrem obrany, což je druhá nejvýznamnější funkce v Izraeli.
Předtím se za generála Golana rozhodně postavili ministr obrany Moše Ja'alon i náčelník štábu Gadi Eizenkot. Nejspíš proto byl Ja'alon nahrazen Liebermanem.
Připomínalo to puč.
Zdá se, že Golan je nejen odvážný důstojník, ale také prorok. Vstup Liebermanovy strany do vládní koalice potvrzuje jeho nejčernější obavy. Je to další smrtelná rána izraelské demokracii.
Jsem odsouzen k tomu stát se už podruhé v životě svědkem stejného procesu?
Potud Avneryho komentář. Richard Silverstein na Tikun Olam nicméně připomíná další aspekt nástupu radikálního Avigdora Liebermana do funkce ministra obrany.
Už při jeho předchozím působení v čele ministerstva zahraničí se objevovala obvinění, podle nichž je Lieberman ruským agentem. Tyto informace tehdy potvrzovala i izraelská média, podle nichž tajné služby odmítaly Liebermana informovat o záležitostech týkajících se Ruska, neboť měly obavu, že vše druhý den přistane rovnou Putinovi na stole.
Pokud je na tom něco pravdy, bude Lieberman v čele ministerstva obrany pro Rusy ještě zajímavější. Přinejmenším teoreticky, protože se zdá, že spolupráce mezi Ruskem a Izraelem, a to i ohledně vojenské situace na Blízkém východě, běží vcelku zdárně, byť z ruské strany přece jen komplikovaně, neboť se Moskva snaží vyrovnávat svou pozici v trojúhelníku s Izraelem na straně jedné a Íránem na straně druhé. Cenou za toto všeobecné lavírování ale mohou být zpravodajská data týkající se amerických spojenců Izraele…
To jen ke stále neuchopitelnějšímu „pavouku“ zájmů a vlivů na Blízkém východě. Vždyť když mohou Egypt, Izrael a palestinský Hamas spolupracovat v boji proti Daeši, tak už je možné úplně všechno.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
