„Prodemokratická opozice“ tedy nejenže obsazovala území proti nezkušené syrské armádě, ale třeba z provincie Aleppo, tehdejšího průmyslového srdce země, odvážela a v Turecku prodávala celé, do posledního šroubu demontované továrny. Dlouhé konvoje kamionů z Libanonu po dálnici, jedné z posledních životních tepen tehdejšího Damašku, tehdy dovážely vše, počínaje balenou vodou přes potraviny až po toaletní papír. Hlubší dno snad být už nemohlo…
Tehdy se tady ze mě stala náruživá čtenářka takových těch malých písmenek. Něco si koupíte a hned zkoumáte, odkud že to je. A přitom jsem odhalila pozoruhodný syrský fenomén – nezměrnou životaschopnost. A akceschopnost. Zatímco televize neustále ukazovaly bombardování a destrukci a obecně vytvářely obrazy zmaru, já o rok později našla „Made In Syria“ zprvu na balené vodě, což je na Blízkém východě kriticky důležitá komodita. Pak se přidaly limonádky z Latakie se standardní nabídkou bublinek, pak přibylo domácí ovoce a maso, mléčné výrobky a jogurty… Zkrátím to, před pár dny jsem zjistila, že v lékárně si tu člověk sice kupuje produkci Roche a dalších světových farmaceutických značek, ale vše se už licenčně vyrábí v Damašku. A jak je na Blízkém vchodě jaksi už zvykem, prodává se vše s mohutnými státními dotacemi, aby byly léky dostupné fakt všem.
Jinými slovy, jakmile někde skončily boje a fronta se vzdálila, pustili se místní podnikatelé do práce, i když naše televize kolovrátkově dál zatvrzele ukazují zase jen ty samé zmary a ty samé destrukce. Kvůli tomu jaksi zaniká i skutečnost, že se Sýrie staví pomalu na nohy a ožívá znovu i export: například textil už se vyváží údajně až do 90 zemí světa a objem celkového vývozu by letos mohl dosáhnout až pěti miliard dolarů. Zatímco se přitom v některých oblastech Sýrie dál válčí, připomínám.
Na velkorysých rekonstrukčních projektech ve válkou zničené Sýrii se budou v hlavní míře podle očekávání přednostně podílet státy, které během války stály na straně Damašku a nijak nepodporovaly terorismus – a první projekty a investice jsou už v běhu. Vedle Ruska, Číny nebo Íránu se ale o svůj podíl hlásí také například Libanon, který navíc s pěti miliony vlastních obyvatel přijal i milion a čtvrt uprchlíků ze Sýrie, a poměrně překvapivě například i Omán, který obecně vnímáme jen coby saúdského vazala. Během války – ale i nedávného saúdsko-katarského sporu -- si dokázal udržet vlastní názor…
Syrský stát je až po krk v dluzích a musí dovážet víc než 90 procent energií, a nic zásadního na tom nemůže změnit skutečnost, že podle některých zpráv už Kurdové syrské armádě fakticky přenechávají přinejmenším část ropných a plynových polí u Dejrizoru. Superbohatý soukromý sektor, který mimochodem po celou dobu války v drtivé většině zůstal na Asadově straně, ale mezitím „jede“ – v době, kdy se evropští zastánci integrace radují nad každým nově otevřeným stánkem s kebabem, nasvědčují uplynulé tři roky o tom, že se právě tady hraje nesrovnatelná liga. A když Damašek tvrdí, že jen co opraví nejnutnější železniční tratě, postaví novou železnici rovnou do Číny a Turecka, klidně bych i věřila, že se na nějakou tu větev nové Hedvábné stezky rychle napojí.
Jinými slovy, pokud někdo na Západě žije dál s pocitem, že máme počkat, až k nám ti Syřané -- bez ohledu na to, že jsme z nich ze své libovůle chtěli udělat další masomlejn typu Iráku či Libye -- přijdou se sklopenou hlavou žadonit o naši exkluzivní o pomoc, měl by se rychle probrat.
Nevím. Dobré zprávy prý nejsou zprávy. A tohle dobrá zpráva je, přinejmenším pro Sýrii. Pro Západ samozřejmě nikoli. Takže to vlastně zpráva je.
Tereza Spencerová
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
_profil_top.jpg)
