Tvrdý alkohol, vína i dovážené pivo, to vše se sice prodávalo, ale nesmělo se to prodávat v obchodech s potravinami, prodávalo se výlučně jen ve státních prodejnách LCBO (Liquor Control Board of Ontario). Piva domácí se směla prodávat jen v obchodech nesoucích nápis Brewer's Retail. Alkohol se ale prodával a výběr byl pro hocha, který právě přijel z komunistického Československa, neuvěřitelný.
Mělo to jen jednu chybičku: alkohol nesměl být vidět!
A tak se prodejny LCBO podobaly našim tehdejším železničním stanicím s displeji jízdeních řádů. V jedné stěně, obvykle naproti od vchodu, byla dvě okénka která vypadala jako pokladny na nádraží. V prodejně visela tabule s katalogy (bez obrázků) nabízeného zboží, podobná vývěskám jízdních řádů. Setříděno podle výrobce, podle druhu nápoje (miloval jsem oddělení Whisky, s jeho nabídkou všech možných skotských, irských kanadských i amerických a dokonce jihoafrických, jihoamerických a evropských kontinentálních značek). Zákazník si vzal papírek s formulářem objednávky, napsal na něj katalogové číslo žádaného nápoje, papírek odevzdal do jednoho z okének na čelní stěně, spolu s penězi v částce uvedené v katalogu, a pak už čekal na to, až reproduktor nad druhým okénkem zachrchlal číslo objednávky, k okénku přistoupil a vyfasoval hnědý papírový pytlík s toužebně očekávanou lahví.
Zajímavé bylo, že na objednávce musel vyplnit i jméno a adresu. Údaje nikdo nekontroloval a tak jsme brzy začali s LCBO žertovat. Celá parta kamarádů vybrala jednu oběť, jistého F. H. a kupovala alkohol na jeho jméno. Chudák František pak po několika měsících musel vysvětlovat jak to, že má největší spotřebu alkoholu v širém a dalekém okolí a dalo mu dost práce vyhnout se léčení pro alkoholiky. Spotřebu měl téměř třicetinásobnou, což zhruba odpovídalo počtu přátel, kteří ho vyznamenali svou přízní. Stát měl, jak bylo vidět, vše pod kontrolou a dbal o zdraví občanů.
I jinak ta prohibice občany před démonem alkoholu chránila. Hospody měly zazděná či zamalovaná okna, aby se snad kolemjdoucím při pohledu nezjevil nějaký nemravný spoluobčan pijící pivo. Nějaké předzahrádky na chodníku, kde by si v horkém létě mohl člověk dát drink, třeba i nealkoholický? Neslýcháno, leda by vám o něčem takovém šeptal někdo, kdo se právě vrátil z Evropy, či dekadentních USA, nebo ještě dekadentnějšího Montrealu.
V neděli platil přísný zákaz prodeje alkoholu. Směl se podávat jen k jídlu a to jeden drink (pivo nebo dvě deci vína) k jídlu. Přesto se v hospodách pilo vesele dál. Musel jste si ovšem objednat jídlo, takže na jídelním lístku existovala položka "Hranolky, malá porce" za 25 centů. Ty si zákazník objednal a číšník hbitě přinesl talířek se třemi hranolky a k nim jedno o něco dražší pivo. Transakce se, jak si vzpomínám, opakovala mnohokrát. Zákony je třeba dodržovat.
Podobně se dodržovala v dobách pozdějších i prohibice tabáková, která zakazovala kouření v restauracích. Mnoho z nich přestalo být restauracemi a přeměnilo se na privátní kluby. U vchodu jste zaplatil členský poplatek 1 dolar, stal jste se členem klubu a vstoupil jste do prostoru, který už nebyl veřejně přstupnou restaurací, na kterou se vztahoval zákaz kouření a zapálil jste si cigaretu. Zákony je třeba dodržovat.
Ostatně, zákony které chránily občany před alkoholem a ještě horšími neřestmi, byly v Ontariu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let skutečně vypracované. Říkali jsme jim na pamět doby, kdy zřejmě vznikly, "Viktoriánské zákony" a chránily i slabší pohlaví. Ženám byl proto vstup do hospod a náleven zakázán, pokud je nedoprovázel, muž. Do hlavního lokálu nesměly vůbec, ale existovala druhá místnost, která nesla nápis "Ladies with escort only" - "Dámy pouze s doprovodem." Brali jsme to jako boží požehnání, připomínající středověké právo asylu v kostelích. Pán tvorstva věděl, že existuje místo, kam za ním stíhačka nemůže. Jak dlouho vydržel v hospodě sedět, tak dlouho byl před zrakem, hlasem a končetinami své milující manželky nebo partnerky bezpečný.
Bohužel zlaté časy skončily někdy v sedmdesátých a osmdesátých letech. Velká většina těch zákonů, které nevymyslel, jak by se na první pohled zdálo, Boris Šťastný, ale jeho předchůdci v Londýně kdysi v polovině devatenáctého století, byla zrušena. Předzahrádky existují, hospody mohou vyvětrat a muži ztratili svůj privilegovaný a bezpečný prostor.
Jen ty "Liquor story" a obchody s pivem stále existují. Ontario se nevzdalo svého výnosného monopolu na prodej lihovin a vín, pivo si ani dnes nekoupíte v supermarketu, ale musíte pro něj jít do prodejny piv. Ty prodejny LCBO dnes ovšem vypadají jako obrovské supermarkety s alkoholem, mají ještě o mnoho větší sortiment než na počátku sedmdesátých let a ceny nabobtnaly díky vysokým daním na alkohol, kterým vláda chrání občany před nadměrnou konzumací jejího nejvýnosnějšího zboží. Ostatně otevřte si stránku, která toto vyprávění doprovází, a do políčka vpravo nahoře napište "WHISKY". Zjistíte, že jen tomuto nápoji LCBO věnuje 588 položek své nabídky. Nelekněte se cen, ty jsou udržované v astronomických výškách, aby vláda trochu vydělala a hlavně občany chránila svou rozumnou cenovou politikou před nadměrným utrácením za alkohol. Což občané v od hranic nedalekém Torontu kvitují s povděkem a přemítají o tom při svých častých výletech do USA, při kterých se navíc mohou kochat krásami Niagarských vodopádů.
Chrání je i jinak, například pokud si občan chce cestou domu z práce koupit v "Beer storu" pivo k večeři, bude překvapen. Musí si jich koupit nejméně šest. To je nejmenší prodávané balení domácích, kanadských piv.
Boj s démonem alkoholu není jednoduchý.
Vlády vyspělých demokratických zemí ho ale nikdy nevzdají.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tomáš Haas
