Tomáš Haas: Strana, která není

"Sociální demokraté, jejich stoupenci i odpůrci, a vlastně celá naše politicky aktivní veřejnost, si v poslední době kladou otázku, po jakých cestách se Česká strana sociálně demokratická vydá v nastupujícím 21. století, jaké místo a poslání jí připadne v rámci českého státu i v krystalizující se euroatlantické konstelaci a jejích dalších globálních kontextech".

Tak začíná přehled historie strany Josefa Tomeše a Jiřího Malínského publikovaný na Webu ČSSD, a není to nová otázka, je to otázka kterou ČSSD nejenže nedokázala vyřešit, ale kterou si za celou dobu své obnovené existence nedokázala ani, kromě tohoto zahajovacího odstavce svých zkrácených dějin na stránkách svého servru, položit.

Media jsou zaplněna úvahami nad tím, zda se ČSSD podaří přežít poslední vládní krizi, zda se dokáže zbavit balvanu na svém krku, kterým se pro ní stal její prozatímní předseda, zda má čí nemá šanci udržet vládu do řádných voleb, dokonce i to, zda se jí podaří přežít jako politické straně na české politické scéně.

ČSSD musí sama pro sebe definovat svou úlohu. Bylo by dobře pro celou společnost, kdyby přijala tu, kterou jí přisoudila historie, a ve které zatím zklamala. Historickou rolí ČSSD bylo a zůstává stát se silnou demokratickou stranou, která na levé části politického spektra nahradí komunisty. Zatím se zdá, že opak je pravdou. V každých polistopadových volbách, s výjimkou období koaličních Klausových vlád, KSČM pomalu, ale jistě získávala další a další voliče.

Sama o sobě Sociální demokracie tvrdí, že je pokračovatelkou slavné tradice sociální demokracie v českých zemích:

"Jde o jedinou vlivnou sociálně demokratickou stranu v postkomunistických zemích, která nevznikla transformací komunistické strany, ale v návaznosti na integritní vlastní, více než stoletou tradici."

Podle mého názoru má její problém své kořeny právě v tom, že dnešní ČSSD není tou stranou, jejíž základy byly položeny v roce 1878. Její "návaznost na integritní vlastní, více než stoletou tradici." je iluzorní.

Ta beze sporu slavná tradice skončila někdy mezi někdy mezi lety 1938 a 1948, zanikla napřed spojením s ostatními levicovými stranami v protektorátní Národní straně práce, a bohužel se nepodařilo na ní navázat po obnovení Československé republiky v roce 1948. Ano, byli zde sociální demokraté, mnoho z nich se vyznamenalo v odboji, mnoho z nich se snažilo o navázání kontinuity, ale strana jako taková, i když opět pod starým jménem, byla stranou, která se nikdy nedokázala vyrovnat se ztrátou posice v levé části politického spektra a nikdy se nedokázala vyrovnat s tím, že její místo dominantní levicové politické strany zaujala strana sice rovněž vzniklá ze stejných historických kořenů, ale která už od svého vzniku tyto tradice bořila a nahrazovala svou ideologií.

Nebylo to jen vinou Sociální demokracie, její vlastní popis historie na jejích internetových stránkách, popisuje toto období docela přesně:

"První kroky obnovené strany po osvobození byly poznamenány určitou váhavostí a improvizací: koncem války se totiž šířily pověsti a nálady, že se i čeští sociální demokraté sloučí s komunisty, případně že se všichni socialisté spojí v jediné velké socialistické straně. Neblaze působila i generačně diskontinuitní ztráta značného počtu zkušených předválečných funkcionářů, kteří se stali obětí nacistické perzekuce, úbytek části členů a voličů z řad dělnictva a výrazná aktivita kryptokomunistické agentury ve straně zastoupené ve vedoucích stranických orgánech a eliminující z vedení staré sociálně demokratické politiky z generace budující první republiku, kteří přežili válku."

S tímto hodnocením se těžko dá nesouhlasit a v jeho světle se nelze divit, že poválečná Sociální demokracie krátce po Únoru skončila tak, jak skončila, pohlcena Komunistickou stranou.

V několikaměsíční "éře" Pražského jara došlo k pokusům oživit sociální demokracii, ale ty dobrovolně skončily po několika rozhovorech sociálně demokratických aktivistů s vedením KSČ a nalezly většího ohlasu v zemích Varšavské smlouvy, které je zařadily mezi argumenty, kterými "odůvodnily" svůj nátlak na československé stranické vedení a srpnovou invazi, než mezi českou veřejností.

Další čtyřicetileté období neexistence znamenalo definitivní ztrátu kontinuity a faktickou smrt staré tradiční Československé sociální demokracie. Její jediná přežívající odnož, exilová sociání demokracie, trpěla, stejně jako všechny ostatní exilové politické organizace, postupnou ztrátou kontaktu s domácím děním a nezájmem mladších generací exulantů. Stala se, stejně jako všechny podobné exilové organizace, politickým skanzenem. Tam, kde chybí vnitřní politická diskuse, nemůže ji dlouhodobě nahradit diskuse zpoza hranice. Politická diskuse je dialogem a partnerem politického dialogu je veřejnost. Politická diskuse není možná bez zpětné vazby a už sám fakt, že organizace dlouhodobě "žije v exilu", znamená ztrátu této vazby. Důležitost exilových politických organizací nebyla v tom, že by přinesly do politické diskuse něco nového, ale v tom, že připomínaly absenci společenského dialogu doma.

Podobnou váhavostí a improvizací jako poválečná sociální demokracie byla postižena i po roce 1989 obnovená sociální demokracie. Byla však postižena daleko více a daleko vážněji. Jestliže ČSSD byla v poválečném období, jak samy její dokumenty přiznávají, decimována ztrátou značného počtu předválečných členů a funkcionářů, byla v době své obnovy postižena jejich téměř úplnou absencí. Jestliže byla po roce 1945 infiltrována komunisty, dá se o obnovené straně říci, že bývalí komunisté se stali snad nejdůležitějším a nejvlivnějším blokem její členské základny a jejího vedení.

Znovu cituji z historie ČSSD publikované na internetových stránkách ČSSD:

"Postupně rozšiřovala svoji členskou a voličskou základnu; po roce 1991 zde nalezli útočiště jak bývalí reformní komunisté z klubu Obroda, tak nedávní leví liberálové z Občanského fóra. Profilovala se jako moderní levicová strana, bránící program demokratického sociálního státu proti náporu liberalistických a konzervativních koncepcí, těžících z profanace socialismu v éře komunistické diktatury."

Ještě dnes, 15 let po "sametové revoluci", tvoří bývalí členové KSČ 28 ze 70 členů poslaneckého klubu ČSSD - pro zajímavost, v druhém největším poslaneckém klubu, klubu ODS, jsou 3 z 58 - a jeho předsedou je poslední veterán poslaneckého klubu KSČ předlistopadového parlamentu. Plná jedna třetina, 6 ministrů současné vlády, jsou bývalí členové KSČ.

Vztah Sociální demokracie ke KSČM připomíná let mouchy kroužící kolem lampy. Velká část její "elity" strávila větší část svého politického života v KSČ a jejich myšlenkový obzor se dá charakterizovat slovy bývalého senátora Františka Vízka: "Užitečnější jsou mi ti, kteří měnili svět k lepšímu ve straně, pak mimo stranu a posléze proti straně".

Strana - ne ta jejich současná, ale ta komunistická, ve které se jejich myšlení formovalo, je pro ně stále politickým orientačním bodem, pevnou referencí a ideovým východiskem. Tito lidé dnes tvoří to, co by se v Sociálně demokratické straně dalo nazvat intelektuální elitou a sociálně demokratické tradice v jejich myšlení hrají malou, pokud vůbec nějakou, roli. Celé toto křídlo ČSSD připomíná spíše reformovanou komunistickou stranu, než tradiční sociální demokracii.

Poslední zbytky staré sociálně demokratické tradice byly eliminovány vstupem Miloše Zemana do ČSSD a jeho bleskovým nástupem do vedení. Miloš Zeman vybudoval velkou politickou stranu, a dokonce jí dokázal přivést "hlavním vchodem do Strakovy akademie", nebyla to ale pokračovatelka Sociálně demokratických tradic, nebyla to silná levicová demokratická strana, byla to silná populistická strana Miloše Zemana vybudovaná na struktuře ČSSD.

Silná osobnost Miloše Zemana byla její jedinou jednotící silou a jeho odchod z aktivní politiky byl počátkem její pozvolné ztráty koheze.

Podle sociologa Petra Matějů "Do sociální demokracie nemíří lidé s lepším vzděláním, s dobrou pozicí ve společnosti a silnou prestiží. Těm logicky víc vyhovuje liberálně-konzervativní než socialistická strana."

ČSSD prožívá krizi, která je pro její budoucnost daleko nebezpčnější, než skandály současné vlády a ministerského předsedy. Prožívá hlubokou personální krizi, nemá osobnosti, které by dokázaly inspirovat a přitahovat řadové členy strany, tím méně veřejnost. Na nejvyšší stranické úrovni dochází k recyklaci stejných jmen a stejných tváří. Strana se dokázala zbavit těch několika jedinců, kteří mohli sloužit jako zárodek nové sociálně demokratické elity.

Proklamovala smělé ekonomické reformy a zahájila je tím, že se zbavila jediného renomovaného ekonoma ve svém vedení, Jiřího Rusnoka. Chce se veřejně profilovat jako "moderní socialistická strana evropského typu". Chce se jí stát v době, kdy evropský socialismus prožívá vlastní hlubokou krizi a chce k tomu používat přesně ty metody, které evropskéhý socialsmus do krize přivedly.

Mnoho sociálních demokratů viní za současnou krizi a ztrátu důvěry voličů údajný "odklon od levicového programu".

Příčinou ale nebyl odklon od programu, příčinou byl nereálný program plný nesplnitelných slibů, program založený na nereálných číslech (zdroje jsou) a ideologckých poučkách, spíše než na ekonomické a společenské realitě.Sociální demokracie je v krizi a je symptomatické, že v jejím vedení sílí touha se přimknout ke "Straně".

Symptomatické je i to, že příklon ke KSČM mnozí její vrcholní funkcionáři pokládají za "návrat k tradiční sociálnědemokratické politice".

Je tento postoj, tato fascinace komunistickou stranou vlastní široké členské základně sociálních demokratů, nebo je to jen projev rostoucího vlivu reformně komunistického křídla v jejím vedení?

Bohužel se zdá, že tento postoj nemá ve vedení ČSSD reálnou opozici. Jeho oponenti nejsou sjednoceni nějakou jednotící ideou, natož pak sociálnš demokratickými tradicemi. Spojuje je jen to, že jsou částí téhož systému, jsou závislí na jeho setrvání a bojí se změn, které by mohly ohrozit jejich "vydobyté" pozice. Sociálně demokratické tradice jsou jen klackem, kterým se sociální demokraté vzájemně mydlí po hlavě.

Začal jsem tuto úvahu otázkou, co je vlastně Sociální demokracie a co je její úlohou. Odpovědět na ní může jen ČSSD sama. Nejsem sociální demokrat, nikdy jsem je nevolil a sotva kdy budu. Přesto se o osud Sociální demokracie obávám. V polarizovaném politickém světě potřebujeme silnou demokratickou levici. A ČSSD mne více a více přesvědčuje o tom, že jí nikdy po listopadu 1989 nebyla, a co je horší, nikdy nebude. Byl bych velmi rád, kdybych se mýlil, ale přesvědčit mne o mém omylu mohou pouze sociální demokraté. Ne ti "nahoře", ti "dole", pro které slavná minulost jejich strany neznamená jen vlastnictví Lidového domu, a kteří chtějí navázat na tradici naší nejstarší politické strany, ne na tradice reformního komunismu jara 1968.

Tomáš Haas, 24. března 2005