V našem případě to byla trestní výprava proti „kontrarevolucionářům“, kteří odmítli sovětskou cestu ke komunismu a chtěli ji nahradit naši vlastní, nazvanou „socialismem s lidskou tváří“. Sovětští soudruzi toto odmítnutí vyhodnotili jako kontrarevoluci a pokus o vyvedení ČSSR ze zóny sovětského vlivu a po několika marných jednáních s tehdejším vedením KSČ o „odvolání“ kacířských názorů, naposledy v Čierne nad Tisou, poslali v srpnu 1968 do ČSSR svá vojska.
Nejlepším důkazem, že skutečně šlo o trestnou výpravu je, že v prvním kroku po obsazení Prahy bylo zajato vedení KSČ a odvezeno do Moskvy k „odsouhlasení“ tzv. Moskevských protokolů, jejichž podpisem se vzdali svých kontrarevolučních bludů (plný text protokolů najdete ZDE). Právě odvolání kontrarevolučních bludů byl hlavním cílem sovětské kárné výpravy. Teprve o dva měsíce později schválilo Národní shromáždění Smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, který se protáhl na plných 23 let. Období Pražského jara definitivně uzavřelo zasedání ÚV KSČ v prosinci 1970, kde byl přijat dokument „Poučení z krizového vývoje“, který zahájil éru tzv. normalizace společnosti. Sen o socialismu s lidskou tváří tak navždy zůstal jen snem.
Kde udělali soudruzi z ČSSR chybu
Soudruzi udělali hlavní chybu v tom, že dostatečně nevyhodnotili zkušenosti z pěti křížových výprav proti kacířským husitům (ZDE) a z maďarského povstání v roce 1956.
Pokud by tak učinili, dělali by reformy postupně, tiše Rusům pod nosem a rozhodně by s nimi nešli do přímé a otevřené konfrontace. Pražské jaro bylo natolik netakticky a neprofesionálně vedeno, že velmi brzy skončilo pod pásy ruských tanků.
Kde udělali soudruzi z ČR chybu
Největší chybou soudruhů z ČR – tím, že nešlo o invazi, ale o trestní výpravu - je pláč na cizím hrobě. Mělo-li se něco připomenout a slavit, pak v novodobých dějinách ojedinělý moment, kdy se společnost vzchopila a sama sebe vytáhla z močálu, který se jí připravoval úplně pohltit. Naprosto úžasné mi připadalo s jakou úctou a noblesou darovali naši občané své klenoty na zlatý poklad republiky.
Za druhé, se mi vůbec nelíbilo, proč nebyly vysvětleny důvody, kvůli nimž nám Západ tehdy nepomohl. Nelíbilo se mi to z toho důvodu, že je to poučné pro budoucnost. Nechme vyprávět Milana Syručka: „Poradce amerických prezidentů Henry Kissinger mi na otázku, proč nám Američané nijak nepomohli, odpověděl třemi důvody:
- dodržovali jaltskou dohodu o sférách vlivu
- pro amerického prezidenta bylo důležitější, aby se uskutečnila jeho cesta do Moskvy k jednáním o jaderných zbraních, než nějaké Československo
- Američané si vůbec nepřáli, aby Pražské jaro prokázalo jakékoliv přednosti „socialismu“, ba právě naopak bylo podstatné, aby socialismus vůči kapitalismu neprokázal vůbec žádné kvality.“
Zvlášť body dva a tři ukazují naivitu našich reformátorů, že jim snad Amerika proti Rusům pomůže. Amerika nám pomůže jedině v tom případě, když se naše a její zájmy budou krýt. Jinak, hoši přes palubu…
Třetí problém spočívající v otázce viny a neviny jednotlivých slovanských národů při poskytování bratrské pomoci v srpnu 1968, otevřel Vojtěch Filip. Kromě Rusů se trestní výpravy proti nám zúčastnili i Estonci, Lotyši, Litevci, Ukrajinci, Východní Němci, Poláci, Maďaři a Bulhaři, což jsou dnes naši největší a nejlepší přátelé v NATO. Ideální by bylo svést jejich účast na příkaz Rusů, ale příklad Rumunska, které se bratrské pomoci zúčastnit odmítlo, tuto výmluvu vylučuje. Všechny ostatní armády se jí účastnili dobrovolně a mnohé i s nadšením. To je i jeden i z důvodů proč velkým organizacím typu Varšavská smlouva či NATO nevěřím.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
