Zároveň ale upozorňujeme na nárůst cyklických rizik, která jsou ústředním tématem nové Zprávy. Jako instituce odpovědná za makroobezřetnostní politiku na ně ČNB může reagovat v zásadě dvěma způsoby. Prvním je stanovení přísnějších podmínek pro poskytování úvěrů, u kterých shledáváme úvěrové standardy jako výrazně uvolněné nebo které se mohou s největší pravděpodobností stát zdrojem systémového rizika. Druhým je požadovat po úvěrových institucích více kapitálových rezerv pro krytí možného nárůstu ztrát z rychle rostoucích úvěrů v budoucnosti. V tomto blogovém příspěvku vysvětlíme, jaký přístup ČNB zvolila na svém jarním jednání o otázkách finanční stability, a také co lze v oblasti makroobezřetnostní politiky očekávat v dalším období.

Stávající makroekonomické prostředí vytváří předpoklady pro rychlý růst úvěrů

ČNB již v loňské Zprávě označila za potenciální zdroj systémového rizika prostředí velmi nízkých úrokových sazeb a zesilující očekávání, že toto prostředí bude dlouhodobě přetrvávat. Mimořádně nízké úrokové sazby zesilují podněty pro banky nabízet více úvěrů s „měkčími“ podmínkami. Celkový objem bankovních úvěrů soukromému sektoru se v loňském roce meziročně zvýšil téměř o 6 %. Ve druhé polovině roku přitom úvěry bank domácnostem rostly téměř 8% a úvěry podnikům téměř 10% tempem. V celoevropském měřítku se tempo růstu úvěrů domácnostem a nefinančním podnikům v ČR řadilo mezi čtyři nejvyšší.

ČNB využívá preventivní nástroje proti nárůstu rizik v oblasti financování nákupu rezidenčních nemovitostí

Na růstu úvěrů poskytnutých domácnostem se podílejí všechny typy úvěrů. Dominují ale úvěry hypoteční. V roce 2015 meziroční nárůst skutečně nových hypotečních úvěrů včetně navýšení dosáhl 30 %. V prvním čtvrtletí letošního roku se tempo růstu udržovalo kolem nadále vysokých 20 %. Zkušenosti vyspělých zemí dokumentují, že po období rychlého růstu úvěrů doprovázeného zvyšováním cen nemovitostí mohou následovat prudké šoky do nemovitostního trhu a následně do bankovního sektoru. Pokud problémy bankovního sektoru získají systémový charakter, může být nezbytné zapojit minimálně dočasně i prostředky veřejných financí, tj. daňových poplatníků. Potenciál pro vznik spirály mezi cenami nemovitostí a úvěry na jejich pořízení existuje rovněž v ČR. ČNB proto věnuje při analýzách systémových rizik zvýšenou pozornost právě úvěrování pořízení nemovitostí. Vzhledem k tomu, že v Evropě mohou dlouhodobě převládat velmi nízké úrokové sazby podporující růst úvěrů na bydlení i cen nemovitostí, je tato oblast v současné době pro ČNB prioritní.

V červnu 2015 jsme vydali Doporučení k řízení rizik spojených s poskytováním retailových úvěrů zajištěných rezidenční nemovitostí (dále Doporučení). Doporučení stanovilo kvantitativní limity ukazatele LTV (poměr výše úvěru a hodnoty jeho zajištění) i kvalitativní kritéria pro obezřetné poskytování těchto úvěrů. Zároveň jsme uvedli, že plnění Doporučení budeme pravidelně hodnotit a že v případě identifikace zvýšených rizik budeme připraveni jednotlivé parametry zpřísnit. Za tímto účelem jsme provedli detailní šetření úvěrových charakteristik jednotlivých úvěrů zajištěných rezidenční nemovitostí poskytnutých nově ve druhé polovině roku 2015. Z našeho vyhodnocení získaných dat vyplývá, že instituce poskytují úvěry převážně v souladu s naším Doporučením. Limity pro hodnoty LTV na agregátní úrovni víceméně dodržují. Některé instituce však poskytují část nových úvěrů s LTV nad 100 % a stejně tak překračují limit 10 % objemu nově poskytnutých úvěrů s LTV mezi 90 a 100 %. Méně příznivý pohled nabízí indikátory potenciální schopnosti klientů splácet úvěr z vlastních zdrojů ve zhoršené ekonomické situaci. Řada nových úvěrů je poskytována s poměrně vysokými hodnotami ukazatele LTI (poměr výše úvěru a čistého ročního příjmu) a DSTI (poměr měsíční splátky úvěru a čistého měsíčního příjmu). Zároveň jsou tyto úvěry nezřídka poskytnuty žadatelům s relativně nízkými příjmy (Graf 1).

Situace na trhu vyžaduje zpřísnění limitů na hodnoty LTV

ČNB v současnosti nehodnotí vývoj v oblasti úvěrů na bydlení jako akutní přehřívání trhu vedoucí k bezprostředním rizikům pro finanční stabilitu. Úvěrové standardy však považujeme za výrazně uvolněné. A u některých institucí identifikujeme přijímání vyšších rizik. I s ohledem na rostoucí potenciál pro nadhodnocení rezidenčních nemovitostí přistupuje ke zpřísnění parametru LTV ve svém novém Doporučení. Dosavadní maximální limit LTV ve výši 100 % bude snížen od října 2016 na 95 % a od dubna 2017 na 90 %. Stávající doporučený limit 10 % z objemu nově poskytnutých úvěrů v rozmezí hodnot LTV 90–100 % se od října 2016 změní na 10 % z objemu nově poskytnutých úvěrů v rozmezí hodnot LTV 85–95 %. Následně se od dubna 2017 limit stanoví na 15 % z objemu nově poskytnutých úvěrů v rozmezí hodnot LTV 80–90 %.

V případě, že domácí trh nemovitostí bude v dalším období vykazovat rostoucí známky přehřívání, ČNB je připravena podmínky dále zpřísnit. V této souvislosti budeme také usilovat o legislativní zakotvení pravomoci ČNB stanovovat institucím závazné limity rizikových parametrů, které jsou nyní předmětem doporučení. Pravomoci by nám umožnily účinně reagovat na rizika, která mohou pro finanční instituce i spotřebitele vznikat z přílišného rozvolňování úvěrových standardů [1]. Alternativou jsou pouze razantní opatření v oblasti kapitálu institucí, která mohou být z národohospodářského hlediska nákladnější.

ČNB je připravena reagovat na posun ekonomiky ve finančním cyklu úpravami sazby proticyklické kapitálové rezervy

Jako autorita odpovědná za provádění makroobezřetnostní politiky máme mandát k určování kapitálových rezerv, které musí úvěrové instituce vytvářet. V jejich využívání patříme k aktivním evropským zemím [2]. Již v loňském roce jsme reagovali na posun domácího finančního cyklu do fáze výraznějšího oživení stanovením sazby proticyklické kapitálové rezervy ve výši 0,5 % z expozic umístěných v ČR s platností od ledna 2017. Bankovní rada ČNB na svém květnovém jednání o otázkách finanční stability rozhodla ponechat sazbu proticyklické rezervy prozatím na úrovni 0,5 %. Učinila tak s ohledem na skutečnost, že od posledního rozhodnutí o nastavení sazby rezervy nedošlo ve vývoji cyklických rizik ke změně značící výrazný nárůst systémového rizika. V případě pokračování rychlé úvěrové dynamiky, dalšího uvolňování úvěrových standardů a růstu investičního optimismu však bude připravena sazbu rezervy dále zvyšovat.

Proticyklická rezerva je na první pohled velmi jednoduchý nástroj. Úvěrové instituce by ji měly na pokyn makroobezřetnostní autority vytvářet v době, kdy rychle rostou úvěry, aby si vytvořily polštář pro horší časy, kdy z části nových úvěrů utrpí ztráty. Předpokládá se přitom, že makroobezřetnostní autorita v horších časech umožní tento polštář institucím využít s cílem podpořit jejich „hladké přistání“, tj. minimalizovat riziko narušení jejich schopnosti nadále poskytovat úvěry klientům.

Rozhodování o nastavení sazby rezervy není jednoduché. A poměrně obtížné může být také vysvětlit úvěrovým institucím nebo laické veřejnosti přijatá rozhodnutí. Důvodem je nemožnost přesně numericky „dokázat“, že úvěrový růst je již příliš rychlý, nebo spolehlivě předpovědět, že v budoucnosti dojde k nárůstu úvěrových ztrát. ČNB při nastavování sazby proticyklické kapitálové rezervy vychází z toho, že jejím hlavním účelem je „ochrana“ bankovního sektoru před dopady finančního cyklu. Sleduje proto zejména dynamiku bankovních úvěrů. Výši sazby proticyklické rezervy nastavuje tak, aby zajistila soulad kapitálových rezerv s možnými ztrátami, kterým může být bankovní systém jako celek vystaven v budoucnosti.

Proticyklickou rezervu budeme nastavovat s ohledem na budoucnost a pružně

Využívání proticyklické rezervy je občas zpochybňováno tím, že jde o „tupý“ nástroj, který nerozlišuje, zda úvěry rychle rostou ve všech nebo jen určitých segmentech. V ČR tato úvaha není v současné době namístě, neboť nové úvěry rostou v celé řadě úvěrových segmentů pokrývajících zhruba dvě třetiny všech úvěrů. Platí to nejen pro úvěry domácnostem na bydlení a na spotřebu, ale i některé segmenty úvěrů nefinančním podnikům (Graf 2). A pokud by všechny nové podnikové úvěry v ČR rostly stejně rychle jako nové úvěry na bydlení, bylo by určitě nezbytné zvažovat vyšší sazbu proticyklické rezervy než tu současnou.

V zemích, které již přistoupily ke stanovení nenulové sazby proticyklické rezervy, také zaznívalo, že jde o zbytečný krok, neboť aktuální úvěrové ztráty jsou nízké a banky nemají v danou chvíli žádné problémy. ČNB se však musí dívat dopředu, tj. musí se rozhodovat na základě odhadu možných úvěrových ztrát v budoucích fázích finančního cyklu. Nesmíme zapomínat na historickou zkušenost, že největší rizika se rodí v dobách, kdy na trzích panuje optimismus a pravděpodobnost problémů je vnímána jako zanedbatelná. Od takové situace je domácí ekonomika zatím docela vzdálena, ale směrem k ní již nejspíše míří.

Občas lze zaslechnout i argument, že když už jednou banky proticyklickou rezervu v dobrých dobách vytvoří, makroobezřetnostní autorita ji stejně ve špatných časech nedovolí využít. Údajně jí v tom zabrání strach z ohrožení důvěry ve stabilitu bankovního sektoru v případě poklesu celkového kapitálového poměru. Tyto obavy jsou podle našeho názoru zbytečné. Duch příslušné legislativy je v tomto bodě jednoznačný a vytváří pro nás silný závazek zacházet s proticyklickou rezervou jako s kapitálovým polštářem, ne jako s permanentní složkou povinně drženého kapitálu.

Jinou otázkou ovšem je, v jaké situaci a v jaké fázi finančního cyklu máme začít požadovat tvorbu proticyklické rezervy. Pro odpověď na tuto otázku nejsou v současnosti v mezinárodní regulatorní komunitě k dispozici žádné benchmarky. V některých zemích považují za nezbytné vytvářet rezervu až v silně růstové fázi, kdy už jsou jednoznačně vidět zárodky systémového rizika. V jiných zemích se autority přiklání k opatrnostnímu přístupu a vytváření rezervy již v raných fázích cyklického oživení úvěrů. Příkladem je přístup zvolený ve Velké Británii. Tamní makroobezřetnostní orgán (Financial Policy Committee) letos v březnu spolu s prvním nastavením sazby rezervy ve výši 0,5 % informoval, že za normálních podmínek, kdy nejsou systémová rizika ani utlumená, ani zvýšená, bude držet sazbu 1 %. Výši rezervy přitom hodlá upravovat postupně s cílem minimalizovat její případné ekonomické náklady. Chce tím přispět ke snížení pravděpodobnosti nárůstu systémových rizik na nebezpečnou úroveň, aniž by bránil bankám v plynulém poskytování úvěrů domácnostem a podnikům. Tento přístup k proticyklické rezervě lze považovat za inspirativní a bude zajisté předmětem diskuze na mezinárodních jednáních.

[1] Toto doporučení obsahuje i článek 11 zprávy mise Mezinárodního měnového fondu z roku 2016. Zdůrazňuje, že pro efektivnost nástrojů upravujících nastavení úvěrových standardů je nezbytná jejich právní závaznost. Podrobněji viz dokument „Czech Republic: Concluding Statement of the 2016 Article IV Mission“ dostupný na webové stránce www.imf.org.

[2] Souhrnné informace o makroobezřetnostních opatřeních v jednotlivých členských zemích EU lze nalézt na webu Evropské rady pro systémová rizika.

Vyšlo na webových stránkách České národní banky.