Francie prožívá už třetí velký teroristický útok v řadě, a tak pochopitelně vznikají otázky: Mají teroristé nějaký zvláštní důvod? Mohou něčeho dosáhnout? Jsou tam lepší podmínky? Je to tam snazší?
Některé se pokusila odpovědět komise francouzského Národního shromážděním vytvořená už po prvních dvou útocích, které proběhly loni v lednu na Charlie Hebdo, a pak v listopadu u fotbalového stadionu a na dalších místech Paříže. Nakonec se soustředila hlavně na činnost zpravodajských služeb. Poukázala na spoustu selhání. Nabídla doporučení, které napadne každého: Přestavět. Přeskupit. Přejmenovat. Volala po americkém modelu, kde je boj proti terorismu soustředěn pod jedno velení. Jenže i v Americe co chvíli někdo střílí do lidí, jen tomu říkají jinak.
Trochu jiný přístup volila Chilcotova komise v Británii (z vládního podnětu), která hledala příčiny fatálního neúspěchu britských expedičních vojsk po boku Spojených států v Iráku. Postupně vršila doklady o tom, jaký to byl podvod, co stálo na začátku, byť se to (podle jejího názoru) nakonec vešlo do platného právního rámce. Neznamená to, že vylhaná válka je beztrestná. Pykají však jiní. Nemusí být hned mrtví, ale důsledky se přenesou na ty slabší, a ti reagují se zpožděním.
Kdyby tedy problém spočíval jen v nedostatku informací, lze to řešit rekonstrukcí zpravodajských služeb. To si však nenalhávejme, teroristé jsou jen vlákny podhoubí, které se šíří z narůstajícího počtu válečných požárů. Evropa je uprostřed konfliktu, který původně měl být daleko za jejími hranicemi. Bude dobře, když o tom budeme vědět víc, ale nestačí to. Konečně se začíná mluvit o tom, že když chceme situaci uklidnit v Evropě, musíme napřed tam daleko udělat také něco pozitivního. Když budeme šířit jen hřbitovní klid, bude se nám vracet.
I zpravodajství může být konfliktní téma
Ale i ze zpravodajství lze udělat konfliktní téma. Zkusme se chvíli věnovat bezpečnosti u nás doma. K čemu máme policii? Aby něco zjistila? Nebo aby byla ve střehu a vždy věděla, do čeho netrkat nos a nepoškozovat velké zájmy? K čemu máme tajné služby? Aby nás informovaly o rýsujících se hrozbách? Nebo aby byly k ruce úzkému okruhu nahoře a byly mu ochotné poskytnout libovolnou službu, z nichž ta nejnevinnější je šmírování pro potřeby rozvodového řízení premiéra?
Je těžké dělat zpravodajství, když u některých zpráv jde hlavně o to, aby nevznikly. Jistěže i v takovém prostředí lze žít. Zpravodajství, které nemůže dělat svoji práci, protože jej někdo zastrašuje, úkoluje jinak nebo zcela ignoruje, musí hledat chleba jinde. Musí pečovat o neškodné bubáky vlastní produkce, aby se uživilo. Třeba Rusko, to funguje, ale je to bubák, kterého nám jen půjčili a přifukují jej jiní. Potřebujeme taky něco opravdu svého. Nějakou ptákovinu, kterou lze jednou za čas ostrou tužkou úspěšně potírat ve výročních zprávách, samozřejmě opatrně, abychom si ji nevyhubili.
Takhle u nás slouží třeba bubák levicového extrémismu. Jeho pomníkem je nesmiřitelný nástup na mladou krásnou dámu s otevřeným srdcem Kateřinu Krejčovou, talentovanou dokumentaristku, která se odvážila osobně demonstrovat proti tomu, že společnost je strašena neexistující uprchlickou hrozbou. S Kateřinou se dobře bojuje, přepere ji každý. Možná jen nepřekřičí, ale to by měl stát ustát.
A pokud jde o samotné uprchlíky, to je v Česku vyslovená chuťovka. Jistěže prchají, ale od nás. Dokonce, i když je k nám nalákáme, jako ty nebohé irácké křesťany. To neznamená, že život v Iráku není pro spoustu lidí k nežití a že jsme se na tom stavu nepodíleli účastí naší armádní mise. Občas se některý z našich vůdců zaprsí, jak jsme pomohli zabránit Saddámovi – v čem? V použití zbraní hromadného ničení, které neměl? K čemu jsme tam přispěli? Rozvrátit stát a přeměnit jej v základnu teroristů, které je teď třeba hubit bombardováním civilního obyvatelstva? To asi neuslyšíme. Spíš nám naši vůdcové nabídnou naduté pobouření, že někdo má tu drzost utíkat ze země ještě dřív, než na něj ta bomba přiletí.
S válkou jsou spojeny i náklady obnovy míru
Jestliže je válka vylhaná a umírají při ní lidé, s velkou pravděpodobností nejde o nepřátele, ale o pouhé oběti. Pak se nelze divit, když z nich nepřátelé vzniknou. Před touto neopatrnou záměnou, která si spletla oběť s nepřítelem, nás měly tajné služby ochránit hned na začátku. Ne že by to nezkoušely, jak potvrzuje i zpráva britské Chilcotovy komise, ale nakonec to vzdaly. Nastoupily mocnější síly, o kterých se nereferuje. Co nám pomůže, když teď budou tyto služby o něco svižnější, a když to bouchne, dopátrají se, kdo to udělal.
Je těžké si představit hrůzu nic netušícího davu na nábřeží, do kterého vlétne těžký náklaďák. Lidé křičí, tlačí se, naříkají, utéct není kam. Máme štěstí, že to vidíme z dálky, ale pomoct můžeme hlavně tím, že dokážeme tohoto štěstí lépe využít. Jestliže je naše pověst v zemích, odkud se terorismus šíří, o něco lepší, jestliže jsme vnímáni smířlivěji, naše zahraniční politika by měla být aktivnější v používání nástrojů skutečného míru. V obnově poničených území, ve vytváření zdrojů obživy.
Často nejvíc pomohou jednoduchá opatření. Kolik tak mohou stát rybníčky, které vrací vyprahlé krajině spodní vláhu a vrátí vyprahlé pustině vegetaci a život? Místo vojenských misí bychom měli vysílat mise odborníků, doplněných dobrovolníky (kterým lze za odměnu nabídnout studium). Nejsme bohatí, a tak můžeme být lépe vnímáni v chudých zemích. Zeptejme se na to Kubánců, teď už se s nimi smí kamarádit. Nejde o HDP, jde o to, aby lidé neměli hlad a bylo méně negramotných a nemocných. Aby byl menší důvod utíkat. Aby ráj nebyl jen v nebi, po krátké cestě s výbušninou na opasku.
Nemylme se, s válkou jsou spojeny i náklady obnovy míru, a ty teď začínají být splatné. Lehkomyslně slibujeme zvyšovat výdaje na obranu. Obranu čeho? Toho, že bude stále víc potřeba?
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
