Zbyněk Fiala: Italské capriccio

Má dost sil kontrolovat vznikající legislativu a prosadit radikální reformní program v neprospěch zavedených stran a finančního sektoru a ve prospěch obyčejných lidí. Přesněji – má na to dost hlasů ve sněmovně, kde může vystupovat jako podmíněná podpora jednobarevné menšinové vlády levého středu, kterou se pokusí ustavit Demokratická strana Luigiho Bersaniho. Zda to myslí vážně a je na to připravena i odborně a personálně, to se teprve uvidí.

Beppe Grillo reagoval na volební úspěch, ze kterého jsou všichni ostatní političtí partneři upřímně zděšeni, prohlášením, že bude posuzovat legislativní návrhy individuálně a v souladu se svým programem. I když tedy na první pohled vypadá jako italská obdoba českých veverek, je tu zřejmý zásadní rozdíl. Nechce vstoupit do vlády a nechce se schovávat za kompromis vládního prohlášení. Zda je to principiální přístup, nebo jen obava z opakovaných voleb, na to se mohou názory různit. Výzvy, aby se volební souboj pro velký úspěch zopakoval, však zaznívají hlavně ze zahraničí.

Těsný vítěz Luigi Bersani, reprezentující spořádanou levici, o nové volby určitě nestojí. Hlavní poražený, skandály ověnčený bývalý pravicový premiér Silvio Berlusconi, který málem realizoval svoji mediální převahu a v cílovém finiši zaostal jen o pár desetinek procenta hlasů, už nové volby vyloučil. Vidí svoji šanci ve velké koalici, která nemusí přijít na pořad hned, ale jejíž ideu lze vytahovat při každé větší krizi.

Bersani zatím odmítá jak velkou koalici s Berlusconim, tak další povolební spojenectví, informuje www.eurointelligence.com s odvoláním na list Il Corriere della Sera. Volby jsou podle něj výsledkem znechucení z politické situace a selhání unijních politik škrtů. Říká to, přestože sám program proti zadluženosti podporoval. Nyní poukazuje na to, že tento program Evropské unie podle všeho prostě nefunguje, zvlášť když do toho vpadnou iracionální finanční trhy.

Jak už to tak bývá, předvolební průzkumy nástup nevítaného protivníka nezachytily. Massimo Franco, prezident nejvýznamnější agentury SWG, uznal chybu a teď tvrdí, že hlasy pro M5S nebyly pouhým nespecifickým protestem, ale vyjadřují odmítavý postoj značné části italské společnosti proti celkovému chování státu a zavedených politických stran. Průzkumy nepostřehly, jak moc jsou lidé unavení a rozzlobení. Volební kampaň ještě vyhrotilo, když se i strany středu musely přizpůsobovat radikalismu Grilla a Berlusconiho.

Také komentátor Massimo Franco v Il Corriere della Sera konstatuje, že Grillův vzestup byl nepředvídatelný, protože šlo o stranu politického undergroundu. Žádná televizní vystoupení, žádné rozhovory, strana bez centrály a silné hierarchie. Něco takového podle Franca italská historie nepamatuje.

Kdo je Grillo?

Co o něm píše levicový tisk?

Program Beppeho Grilla je pojat především negativně, ale je nutné ho brát vážně, napsal John Foot v britském Guardian už na konci loňského října, spolu s prorockým dovětkem – tradiční strany mají hrůzu z toho, co to s nimi v jarních volbách udělá.

Foot podrobně popisuje, kde se vzal fenomén Grilla, který byl před dávnými lety vykopnut z televize, když nazval Craxiho socialisty „zloději“. Musel se pak živit zájezdovým programem, kde s oblibou vystupoval také proti civilizačnímu zotročení - scénky končívaly rozmlácením počítače. Než objevil internet a pochopil i jeho politický potenciál, především schopnost prolomit ochromující a nudný monopol velkých médií, která se nacházejí pod tuhou stranickou kontrolou.

„Jeho neuvěřitelně populární blogy a později také twitter začaly šířit antipolitickou zvěst s obrovským dosahem. Mohla navázat na nenávist, kterou je politická scéna dlouhodobě obklopena v očích italských voličů. Tyto hluboce zakořeněné tendence pak vyhrotila éra Berlusconiho (1994 – 2012) dosahující až obscénní míry korupce, mafiánství, klientelismu a rodinkaření na všech úrovních,“ píše poutavě Foot, že až zapomeneme, že je to o Itálii.

Grillo se nespokojil s lacinou kritikou nepravostí, ale šel pod povrch a snažil se věci zdokumentovat. Například doložil absurdní výši státních dotací pro neexistující politické noviny (u nás by se možná dala přednost stranickým dotacím prostřednictvím VZP) nebo nenažranost politických trafikantů, s jejich výsluhami po odchodu z parlamentu. Mydlil do toho vpravo i vlevo, Berlusconiho označil za „psycho trpaslíka“, Bersaniho za „zombie“ a „šmoulu“. Organizoval protestní dny „Ať táhnou!“ (našel by se i sprostější obrat), namířené proti vládním stranám, ale vlastně proti všem. Ale útočil i proti velkému byznysu a požadoval demokratičtější správu společností. Dokázal zázrak – vrátil k urnám nevoliče, dosud zhnusené kombinací korupčních skandálů, hluboké recese a finanční krize.

Grillovo okolí tvoří podle Foota především mladí a idealističtí lidé. Většina kandidátů nemá žádné politické zkušenosti. Vyrůstali v internetovém prostředí a umějí hlavně komunikovat a vyhledávat politické informace a zprávy. Stranu tak lze označit za post-moderní i post-politickou.

Co (ne)chtějí?

Manifest pěti hvězd zahrnuje především to, co je třeba zrušit, a doplňuje to požadavky ekologického, antiindustrálního charakteru. Najdeme tam i silnou dávku euroskepticismu. Není tam nic o emigrantech.

Německý Der Spiegel se Grillovi podrobněji věnoval už loni na jaře. Zaznamenává jeho klíčové heslo: Stranická politika je mrtvá. M5S není strana, ale idea, je to silné protestní hnutí.

Demagog? Podle stoupenců spíše ten, kdo jasně označuje zneužití moci. Proto je někdy označován jako italský Michael Moor, podle obtloustlého amerického dokumentaristy, který se prosadil se svými odhaleními i proti nepřízni médií.

Grillo mobilizoval proti velkým stavbám, jakou je kontroverzní železniční rychlodráha Turin – Lyon, a organizoval dny protestů proti členům parlamentu s kriminálním zázemím. Je zastáncem odchodu z eurozóny a považuje za urážlivý nesmysl, že státní dluhy by měli platit Italové z vlastní kapsy. Útočí na politiku škrtů. Do televize nesmí, proto dal přednost objíždění náměstí a útočil na Itálii, která „vynalezla podvodné banky, mafii a fašismus – a nic víc…“ Jeho mladí a internetem prolezlí voliči ho následují jako mesiáše, napsal Der Spiegel loni v květnu.

Najdeme tam také následující úvahu: „Grillo může být velká huba, ale grillini jsou klidnější a vážnější. Požadují efektivní lokální politiku, která zlepší zacházení s odpady a zachrání muzea a školky.“ Jsou to občanské kandidátky, s perspektivou nezávislých volebních aliancí na celostátní úrovni, až dojde na parlamentní volby.

Na ty tedy došlo. Sledujme, jak se to vyvíjí. Bude to jen capriccio, nebo drtivá fuga? Je to jen pár neotřelých akordů, které se časem oposlouchají, nebo začíná hřmít v uších Osudová? Je to varování, nebo příklad? Známe to, nebo jsme si jen nechali něco podobného nakecat? Rozhodně to bude poučné. Ale chtělo by to zprávy zevnitř.

Událost je v každém případě z rodiny „rozhořčených“. A tak nakonec smutná zpráva – autor francouzského manifestu Rozhořčete se!, signálu k téměř globální vlně protestů, který loni přetiskly i Literárky, bohužel už víc nenapíše. Stéphane Hessel, francouzská odbojářská legenda z časů nacistické okupace a později symbol nepokořené občanské společnosti, právě odešel ve věku 95 let.

Publikováno se souhlasem vydavatele.